Na okraj diskuzí o sjednocování vlastenecké opozice
Až na různé detaily se ten film odvíjí ve všech hlavách stejně. Za zvuků vlastenecké hudby vidíme z různých stran přicházet šéfy různých opozičních skupin. Nejprve na sebe hledí s nedůvěrou, pak si padají do náruče. Detaily podávaných rukou, chlapská objetí, společně kráčející skupina, rokování u obrovského stolu, václavák plný lidí s českými vlajkami, pak záběr do vyděšených očí odstupujícího premiéra Sobotky , dělníci stavějící ploty na hranicích, odhodlané tváře chlapů nastupujících do domobrany.
Skutečnost by asi vypadala úplně jinak. Uplatlaná nervózní jednání, kde sedí představitelé 60 opozičních skupin (zpravidla dvoučlenných), několikahodinové spory o každé pitomosti, nekonečné intriky a obviňování, kdo je vládním agentem… nakonec by byly výsledky horší, než kdyby kterákoliv ze skupin postupovala sama. Vím, o čem mluvím, mám za sebou zkušenost, kdy Blok proti islámu – organizace s potenciálem přepsat politickou mapu České republiky – byl zničen nesprávným spojenectvím. Škody se patrně nepodaří odstranit už nikdy.
Plně ale souhlasím s tím, že současná situace je neúnosná. Chápu, že lidé jsou otrávení, když vidí, že na české scéně působí víc opozičních skupin, než je lidí ochotných pracovat. A je také zřejmé, že současné elity toho dokážou mistrně využívat – tu lehce podpoří toho, tu onoho a pečlivě hlídají, aby nikdo nezískal takovou sílu, která by mu umožnila působit vládě vážnější problémy.
Sjednocování je tedy špatně, roztříštěnost je špatně. Co s tím?
Podívejme se, jak to funguje jinde. Třeba v Rakousku, Francii a Německu. Pokud žijete v takové zemi, jste vlastenec a nechcete pokračující islamizaci, vůbec neuvažujete o založení vlastní opoziční skupiny. Místo toho vstoupíte do FPÖ, AfD nebo Front National. Kdyby tomu bylo u nás podobně, Hampl by dnes nebyl předsedou Alternativy pro ČR, ale budoval by okresní organizaci nějaké impozantní politické síly, možná by i třeba působil v programové komisi. Ostatně, když začalo v České republice přituhovat, vstoupil jsem do strany, která na veřejnost působila dojmem populistické opozice. Následovalo hořké zklamání. Jediná výhoda toho všeho je, že nikdo nemůže říct, že toho Hampl neudělal dost pro sjednocování vlasteneckých sil. Zkusil jsem obě cesty a nestálo mě to málo.
Pokud by tady česká obdoba AfD nebo Front National byla, každý by si spočítal, že je lepší přistoupit na sem tam nějaký kompromis než se pokoušet o rozběh další organizace. Sponzoři by měli jistotu, že neinvestují do neúspěšného projektu. A konec konců, i ti, kdo řeší hlavně vlastní ambice, by dali přednost postupu v rámci zavedené úspěšné strany než riziku politického startupu.
Pokud by tady česká obdoba AfD nebo Front National byla, každý by si spočítal, že je lepší přistoupit na sem tam nějaký kompromis než se pokoušet o rozběh další organizace.
A tím se dostáváme k jádru. Nepotřebujeme velké sjednocování. Potřebujeme, aby v České republice vznikl ten správný subjekt. Zkušenost z firemního sektoru říká, že takový subjekt bude spíš dílem malé skupiny nadšenců než výsledkem nějakého širokého hnutí. To hnutí přijde až později. Subjekt, který se stane sjednocovacím jádrem, musí:
- najít správnou míru otevřenosti. Když bude strana otevřená příliš, dostanou se do ní rychlí kariéristé, co ji zničí. Když bude otevřená málo, budou jí chybět lidé a mnozí schopní začnou z netrpělivosti zakládat konkurenční skupiny.
- poskytnout jistotu, že je dostatečně ideově stabilní a především jistotu, že nebude ovládnuta pravdoláskaři.
- demonstrovat profesionální přístup a schopnost zajistit financování.
- a také musí být naprosto zřejmé, že se nestane, že by leader někdy v budoucnu své hnutí prodal nějakému podnikateli. To znamená, že subjekt nemůže být založena na jednom člověku. AfD by přežilo odchod Frau Petry, FPÖ by přežilo odchod Stracheho a dokonce i Front National by mohl fungovat bez Marine LePenové.
Takový subjekt tu dosud nevznikl. Jediná vlastenecká síla, na kterou lze výraz síla použít, je Svoboda a přímá demokracie. Nicméně stále jsou s ní spojena veškerá rizika vůdcovského principu a zůstává velkou otázkou, zda z ní vyroste celostátní síla, zda dokáže vyřešit otázku financování a oslovit i ty voliče, kteří by nechtěli soudit Václava Klause za vlastizradu a kteří první polovinu 90. let nevidí jako národní tragédii. Pak je tu Alternativa pro Českou republiku, která je pořád ještě v dětském stádiu. A spousta stran projektů a hnutí, které už jsou na konci životního cyklu.
To znamená, že subjekt nemůže být založena na jednom člověku. AfD by přežilo odchod Frau Petry, FPÖ by přežilo odchod Stracheho a dokonce i Front National by mohl fungovat bez Marine LePenové.
Vedle toho bychom dokázali identifikovat pár dalších lidí, kteří mají dostatek schopností pro rozběh takového subjektu a dostatek konexí potřebných pro zajištění financování. Ale tito lidé nespěchají. Možná čekají, až na tom země bude opravdu hodně špatně, aby pak jejich záchranný výkon o to více vynikl (nebo, aby si za něj mohli více naúčtovat). Je to pro ně o to snadnější, že oni sami jsou z vyšších tříd, takže násilí, chaos a všechny ostatní příznaky zhroucení státu je zasáhnou až jako poslední. Jenže by měli víc studovat. Zjistili by, že interakce neislámských civilizací s islámem má svojí dynamiku a pokud bude překročen určitý bod, nebude už možná jiná záchrana než zásahem zvenku. Přehrávat si na českém území, jak Rusové osvobozují Bulharsko od islámské nadvlády, to snad nemůže chtít vůbec nikdo.
Zkrátka, nepotřebujeme sjednocování. Potřebujeme jeden dost silný a schopný subjekt. Takže pánové předsedové, vykašlete se na výzvy ke společnému postupu, vyhrňte si rukávy a pusťte se do práce.
