Žantovského čítanka pravdy
V posledních letech se stává zvykem, že výročí porážky Německa v druhé světové válce pro nás není jen oslavou záchrany národa před vyhlazením ani jen výrazem vzdání úcty obětem. Jsou to dny boje o historickou paměť. Aby nebyla pravda nahrazena lží, aby nebyly oběti prohlášeny za viníky a osvoboditelé za zločince.
Georg Orwell napsal, že kdo ovládá současnost, ovládá minulost. Přesvědčujeme se o tom každým dnem. Ten, kdo dokáže účinně ovlivňovat média, ústavy, university a především granty, ten rozhoduje o obrazu dějin. Nic není snadnější ve světě, kde nejvýznamnější ctností je schopnost zavděčit se šéfům a davu sobě podobných, a kde je nezávislost myšlení pokládána za vadu.
Bude ubývat těch, kdo měli možnost se setkat s účastníky tehdejšího dění. A ti zbývající budou ukřičeni, že je to všechno jen komunistická propaganda.
Tím spíš je zapotřebí připomínat pravdu o druhé světové válce. Nejen připomínat, ale také uchovávat. Protože informace může být z internetu vymazána a ze školních osnov vyškrtnuta. Bude ubývat těch, kdo měli možnost se setkat s účastníky tehdejšího dění. A ti zbývající budou ukřičeni, že je to všechno jen komunistická propaganda.
Je tedy důležité, aby byla uchována nějaká objektivní skutečnost. To nemohou být bojiště, zbytky tanků či rozstřílené zdi, protože časem nebude jasné, jak se co odehrávalo, a co to znamenalo. Paměť ale mohou tvořit dokumenty. I když bude zapomenut kontext a třeba jednotlivé výrazy, vždy bude možné je oživit.
Vynikající soubor toho nejdůležitějšího o druhé světové válce (s přihlédnutí k postavení českého národa) sestavil už loni Petr Žantovský, a vydal pod názvem Svět včerejška, dneška a… Vznikl přehled, který by neměl chybět v žádné knihovně. Kniha není přehnaně rozsáhlá (330 stran), ale je v ní všechno důležité. Od ukázek německého předválečného myšlení (Spenglerův Zánik Západu) přes spisy Adolfa Hitlera (kapitoly z Mein Kampf, směrnice pro přepad Československa, porůznu pronesené poznámky o českém národě a politická závěť), projevy a úvahy Konrada Henleina a Reinharda Heydricha, plný text Mnichovské dohody i paktu Molotov – Ribbentrop, protokol z konference ve Wannsee o konečném řešení židovské otázky… až po články Emanuela Moravce, výpověď generála Vlasova, protokol z Postupimi a Benešovy dekrety. Vše v jedné hezky vázané knize.
Protektorát nebyl jednou z mnoha okupací. Německý nacismus představuje něco naprosto výjimečného – i v porovnání s jinými totalitními režimy.
Sám Petr Žantovský se omezuje převážně na krátké komentáře, kde jednotlivé texty zasazuje do rámce událostí.
Co pohled do původních pramenů říká? Asi každému něco jiného. Recenzující sociolog narozený na přelomu 60. a 70. let si vytáhl následujících pět bodů.
Za prvé. Dnes je nesmírně těžké si představit, jak neuvěřitelně temná a tíživá doba to byla. Druhá světová válka nebyla jedním z mnoha válečných konfliktů. Protektorát nebyl jednou z mnoha okupací. Německý nacismus představuje něco naprosto výjimečného – i v porovnání s jinými totalitními režimy. Němci byli opravdu vážně odhodláni vyřešit českou otázku stejně jako židovskou. Zcela vyhladit, pár vybraných převychovat, ale nenechat vůbec nic. Vyhladit jazyk, kulturu i lidi. Většinu Čechů měly čekat doživotní pracovní tábory – tak, aby příslušníci národa už nezplodili další potomky. Tyto ambice jsou formulovány jasně a jednoznačně, na řadě míst a různými představiteli režimu. Pochopitelně v neveřejných dokumentech a projevech přednesených na uzavřených setkáních.
Za druhé. Čtenář v roce 2021 zarazí to neustálé strašení sovětským Ruskem. Hlavní hrozbou je prý bolševismus a divoké hordy ze stepí. Proto se musíme přiklonit k Německu za každou cenu. Jako by už tehdy hlasitě zaznívalo ono dnešní „Patříme na západ.“ Jenže najednou ho čtenář vidí v jiném kontextu – když na dalších stranách čte o záměru vyhladit národ.
Většinu Čechů měly čekat doživotní pracovní tábory – tak, aby příslušníci národa už nezplodili další potomky.
Za třetí. Po přečtení závěrečných dokumentů vítězných mocností (zejména protokolu z Postupimské konference) je jasné, že vyhnání německých menšin bylo rozhodnutím vítězů. Benešovy dekrety řešily jen technické provedení, a k rozhodnutí vítězů nic nepřidaly. Teprve pak si člověk uvědomí, jak nehorázné bylo vyjádření kancléřky Merkelové, že „Benešovy dekrety nepatří do Evropy“ nebo Schwarzenberkovo vyjádření, že Beneš by patřil před soud. Merkelová i Schwarzenberk se tak jasně postavili po bok Adolfa Hitlera a jeho projektu. Neprotestovali jen proti dekretům, ale proti výsledkům bitvy u Kurska, u Stalingradu i proti invazi v Normandii. Až nad dobovými dokumenty si člověk uvědomí, jak hanebná a naprosto nepřijatelná jsou jejich vyjádření.
Za čtvrté. Je až zarážející, jak neuvěřitelně velkorysí byli vítězové k poraženému Německu. Většinu válečných škod uhradili obyvatelé vítězných mocností. V podstatě se spokojili s tím, co odvezli při prvním v pádu. Pokud někomu připadá, že to nebylo tak málo, stačí porovnat s tím, jak se zachovali vítězové studené války. Jak nesmírně tvrdě byly vydrancovány České republika, Slovensko, Polsko, pobaltské státy a další země. Tentokrát se vítězové nespokojili s jednorázovými zisky, ale každý rok zabavují další a další. Až do úplného zničení poražených zemí. Je tedy naprosto nehorázné tvrdit, že rudoarmějci nebo západní spojenci v Německu kradli. Vzali si mnohem méně, než jim náleželo.
Je tedy naprosto nehorázné tvrdit, že rudoarmějci nebo západní spojenci v Německu kradli. Vzali si mnohem méně, než jim náleželo.
Za páté. Setkání s originálními dokumenty člověku znovu připomene, jak je veřejný prostor plný lží. I ti, kdo oponují přepisování dějin, si mnohdy neuvědomují, jak nesmírně je současný popis odlišný od historické skutečnosti. Němci se chovali ještě mnohem hůře, než si představujeme. Češi byli mnohem statečnější, než si představujeme. Bojovníci Rudé armády projevili ještě mnohem víc statečnosti. Celý obraz byl barevnější než dnešní zašedlé popisy.
Tolik jsem si vzal ze studia dobových dokumentů já. Někdo jiný může třeba udělat jiné závěry. Co je ale podstatné – Žantovského čítanka není dalším historickým výkladem (i když jeho výbornou esej sbírka také obsahuje). Není svědectvím o myšlení roku 2021. Je autentickým dokladem z let 1935 – 1945.
Jestli má někdo doma knihovnu o deseti knihách, tato by v ní neměla chybět. Protože nejde jen o čtení. Jde o uchování paměti.
