Výběr z Janovy recenze Cesty z nevolnictví
Druhý díl sociologického bestselleru Prolomení hradeb je určen, mimo jiné, rodičům, kteří se bojí o budoucnost svých dětí a zároveň se smutkem zjišťují, že slova jako vlast, národ nebo svoboda pro ně mnoho neznamenají. Proč je další generace tak naivně otevřena globalistickým ideologiím?
Je určena mladým lidem, kteří si uvědomují, že svět, v němž dominují mamutí korporace a mezinárodní byrokratické aparáty, jim nemůže nabídnout dobré životní šance.
Vysvětluje, jak současná situace vznikla, jaké jsou její příčiny, jaký další vývoj lze očekávat, jak jej mohou lidé ovlivnit a jak si může jednotlivec v tom všem uhájit svůj životní prostor.
První odstavec platí, druhý vystihuje stěžejní část obsahu knihy, třetí odstavec slibuje něco, čemu se autor, sociolog Petr Hampl, ve skutečnosti spíše vyhýbá.
Úvahy o tom, „jak mohou lidé ovlivnit vývoj a jak si může jednotlivec v tom všem uhájit svůj životní prostor“, vyznívají v jeho podání spíše jako návod k mírně defétistickému útěku do zbytků „starého světa“, než jako návod ke skutečné společenské změně. Jestliže autor nepostihuje stěžejní příčiny současného stavu, zákonitě nemůže najít ani skutečná východiska.
Autor nabízí vizi společnosti anti-hayekovské, výslovně se vyhraňuje proti tržně liberální ekonomické filozofii F. A. Hayeka, jehož titul Cesta k nevolnictví ostatně parafrázuje i v názvu knihy.
Autor nabízí vizi společnosti anti-hayekovské, výslovně se vyhraňuje proti tržně liberální ekonomické filozofii F. A. Hayeka, jehož titul Cesta k nevolnictví ostatně parafrázuje i v názvu knihy. Hamplova přednost je ve všeobecné srozumitelnosti a schopnosti oslovit širokou cílovou skupinu. Dokáže inteligentně oponovat některým absurditám naší každodennosti, analyzuje změny ve fungování mezilidských a mezigeneračních vztahů, výstižně popisuje zbabělost současných elit a principy začarovaného kruhu, v němž se točí. Dělá to tak čtivě, že je schopen zaujmout laickou veřejnost, tak opatrně, že neodradí mainstream, a natolik zdravě „naštvaně“, že dokáže oslovit i antisystémově naladěného čtenáře. Kniha ukazuje, jakou studnici témat nabízí dnešní převratná doba nejen pro sociologa. Je proto smutné, ale příznačné, že snaha o ideologicky nezatíženou interpretaci těchto fascinujících proměn stojí takřka zcela mimo zájem zglajchšaltovaných společenských věd, pro jejichž establišment jsou sociologové jako Hampl nebo Bakalář spíše trnem v oku.
Cenný je Hamplův relativně široký čtenářský záběr a vliv, daný dlouhodobou osvětovou aktivitou, při níž se umně pohybuje na hranici alternativy a korporátu. V jeho práci je určitá nezpochybnitelná kontinuita, píle a bystrost postřehů, přičemž kniha Cesta z nevolnictví není výjimkou. Své názory formuluje opatrně, ale dokáže oslovit jedince, kteří se díky němu mohou dostat na začátek poznávací cesty, po níž si posléze sami dojdou dále, než kam je ochoten je zavést „nejčtenější sociolog“. Dokáže dobře popsat některé aspekty fungování globalizované každodennosti, vyhmátnout určité zákonitosti a definovat je pro tu část zneklidněné veřejnosti, která „něco cítí ve vzduchu“, ale jen ztěžka si to zasazuje do příslušných kontextů. Schopnost formulovat emoční obavy jednoduše a racionálně, poukazovat a inteligentně oponovat některým absurditám režimu, to vše formálně zpracováno na populárně vědecké šabloně, je cenným přínosem autora.
Autor se v úvodu knížky pokouší o analýzu geneze současného stavu, ve stěžejní části publikace se soustředí na generační konflikt, který správně diagnostikuje jako jiný a mnohem hlubší a fatálnější, než byly „běžné“ konflikty, provázející v minulosti každou generační výměnu. V závěru klade důraz na vize, jimiž by bylo možno přesvědčit mladé lidi o přednostech rozumně fungujícího národního státu (vzhledem k některým Hamplovým popisům ideální společnosti by se chtělo říci národně-socialistického státu), a nabízí argumenty, jak je přimět k opuštění potápějící se lodi globalismu. Ke každé kapitole nabízí přehledné shrnutí základních myšlenek a seznam další doporučení četby k tématu.
Ve stěžejní části publikace se soustředí na generační konflikt, který správně diagnostikuje jako jiný a mnohem hlubší a fatálnější, než byly „běžné“ konflikty, provázející v minulosti každou generační výměnu.
Souhrnně platí, že do značné míry zaměňuje příčiny a symptomy choroby, přeceňování dynamiky technokratických zákonitostí vede k tomu, že i jím navrhované únikové cesty vycházejí z kroužení v bludném kruhu materialistického racionalismu, v němž se ve výsledku dá vše zredukovat na ekonomický zájem a měřit možnostmi individuálního úspěchu. Logicky pak navrhuje nabízet mladým generacím jako protiváhu liberálního globalismu vizi, že v jiném (pro-národním) systému se jim může lépe dařit (myšleno zejména hmotně), že mohou mít lepší šanci na osobní uplatnění. To má být ve výsledku podstatou vlastenecké myšlenky, podstatou odporu. Zároveň se snaží zpochybnit teorie založené na hlubším ideálu, morálním rozměru, na touze po zásadní hodnotové transformaci společnosti. Je přesvědčen, že změna bude zákonitá v momentě, až většina národa pochopí, že v jiném systému by se jí prostě lépe žilo.