Můj vztah ke Straně svobodných občanů

Události posledních dnů probíhají rychleji, než bychom chtěli. Pozice se vyostřují, konflikty eskalují a někdy třeba nezamyšleně. K tomu, co se stát nemělo, patří moje velmi nešťastná věta o „mé vlastní straně“ pohozená na okraj vystoupení na jedné manifestaci. Bylo to v emotivně velmi vypjaté situaci a v řeči na téma, které se Svobodnými nesouviselo. Nicméně nemohu se vyhnout podezření, že se jednalo o ono freudovské přeřeknutí, které odhaluje skryté tužby. Využívám proto této příležitosti, abych vysvětlil svůj vztah ke Straně svobodných občanů a jeho dějiny.

Když byla v roce 2009 Strana svobodných občanů zakládána, poslal jsem rychle přihlášku, ale po názorové výměně s arogantní pracovnicí sekretariátu, která odmítala akceptovat uznávaný elektronický podpis, jsem na úmysl stát se členem rezignoval. Až o dva roky později jsem podal papírový dokument a byl přijat za člena.

Líbánky

Ve Straně svobodných občanů jsem viděl něco jako původní ODS, zároveň jedinou stranu, která není spojena s pravdoláskařskými intelektuály, líbil se mi její protibyrokratický ethos a odvážná kritika EU (i v době, kdy to ještě nebylo v módě).  Fakticky jsem neviděl žádnou jinou volbu přijatelnou pro normálního člověka, co si chce žít svůj klidný život po svém.

Svůj vstup do strany jsem nikdy nechápal jako cestu ke kariéře. Držel jsem se v pozadí a podle svých možností pomáhal. Tu otextoval letáček, tu nějaké letáčky roznesl, to dojel přednést přednášku v předvolební kampani, publikoval na svém blogu agitační články, proč volit Svobodné, do krve jsem se pohádal s paní poslankyní Černochovou, když kritizovala Petra Macha atd. Nenáviděl jsem a dosud nenávidím schůze, držel jsem se tedy v pozadí, nicméně zdálo se, že to není problém. V podstatě jsem byl něco jako sponsor strany a kdybych si mohl vybrat, byl bych v té roli dosud. To byla ta líbánková část, i od manželů Machových se mi dostávalo velmi vlídného chování.

Fakticky jsem neviděl žádnou jinou volbu přijatelnou pro normálního člověka, co si chce žít svůj klidný život po svém.

Sluníčkovci versus Listopadovci

V létě 2013 se stalo, že jsem v nějaké facebookové debatě (jako soukromá osoba, pochopitelně) pochválil zakopání prasečí hlavy na pozemku určeném ke stavbě islámské kolonie. Ukázalo se tehdy, že je ve straně několik lidí, kteří mě pečlivě sledují a kterým jsem z nějakých důvodů (tehdy pro mne nepochopitelných) trnem v oku.  V srpnu 2014 založila skupina lidí z ultralibertariánského křídla Svobodných tzv. Sluníčkovou frakci, jejímž jediným posláním bylo urážet mě tak dlouho, dokud ze strana neodejdu (jednou obviňování z homosexuální orientace, podruhé „Adolf Hampl“, pak zase různé „vtipné“ koláže atd.). Neměl jsem chuť nechat se ze strany vyhnat pár puberťáky, takže jsem inicioval založení Listopadové frakce – tedy sdružení normálních lidí středního věku, kteří jsou členy Strany svobodných občanů a kteří byli jednáním ultralibertariánů zděšeni stejně jako já (nebyl jsem totiž prvním, komu se něco podobného stalo). Nakonec se podařilo najít nějaký status quo, nicméně nepřátelství už zůstalo.

Ukázalo se tehdy, že je ve straně několik lidí, kteří mě pečlivě sledují a kterým jsem z nějakých důvodů (tehdy pro mne nepochopitelných) trnem v oku. 

Žádal jsem tehdy předsedu strany Petra Macha o zásah (klíčový inspirátor Sluníčkové frakce Martin Pánek je totiž jedním ze dvou jeho hlavních asistentů). Poradil mi, ať podám písemnou stížnost k jakési komisi. Pochopitelně jsem na to vykašlal.  Mezitím druhá strana podala návrh na mé vyloučení za politicky nekorektní názory. Návrh byl po 10 týdnech váhání smeten, nicméně vztahům to nepomohlo.

Ale kam dál?

A teď současnost. Nedávné volby Republikového výboru strany ukázaly, že ultralibertariánské křídlo je v drtivé menšině, nicméně že je dostatečně silné, aby zabránilo změnám. Asi i díky tomu, že Svobodní mají interně hodně komplikovanou byrokracii a vnitrostranické volby mívají extrémně nízkou účast. Dobře sehraná parta, která má hodně času, tedy dokáže fakticky ovládat stranu, kde většina členů je nucena trávit většinu času v zaměstnání. Ale tím asi nejsou výjimeční, to je prokletí každé politické strany. U Svobodných k tomu ale přispívá nešťastné nastavení pravidel. Záležitosti, o kterých by měli rozhodovat všichni členové, se řeší v uzavřených skupinách. O manažersko-odborných záležitostech se naopak hlasuje. Členský příspěvek je nastaven tak, aby byl vstřícný pro studenty a prohibitivní pro pracující – Svobodní tak jsou stranou s největším zastoupením studentů ekonomie mezi členy.

Tato nešťastná neakceschopnost se projevila v posledních měsících. Svobodní jsou jedinou stranou, která už roky říká, že evropská byrokracie představuje obrovské riziko. Kdo jiný by tedy měl využít současné situace? Kdo jiný by měl být logickým partnerem Bloku proti islámu? Ostatně, na akcích IvČRN pravidelně nacházíte víc členů Svobodných než členů všech ostatních politických stran dohromady.

 Svobodní jsou jedinou stranou, která už roky říká, že evropská byrokracie představuje obrovské riziko. Kdo jiný by tedy měl využít současné situace? 

Jenže proti tomu stojí byrokratická zatuhlost a ultralibertariánské křídlo prosazující pohled, podle nějž úřady žádné země nemají právo bránit komukoliv ve vstupu a podle nichž má majitel pozemku právo usadit tam kohokoliv, a to bez ohledu na bezpečnostní a jiné dopady na spoluobčany. V roce 2013 byli nositelé takového názoru skvělými spojenci, v roce 2015 představují pro svobodu větší nebezpečí než komunisté. Navíc ekonomové zvyklí analyzovat nabídku a poptávku nejsou schopni pochopit, že islám není obyčejné náboženství. Strana tedy ztratila cenné měsíce a místo, aby v preferencích atakovala 20%, minula jedno procento a dále klesá. Vyjádření pro australský systém je dobrým krokem, ale přišlo pozdě a je nedostatečné. Ostatně, Andrej Babiš také říká, že je pro australský systém a zároveň otevírá zemi kolonistům. Jenže vedle toho jsou i velmi pozitivní zprávy – návrat osobností jako František Matějka a Jiří Hemerle, což jsou rozumní lidé, skvělí organizátoři a měli by schopnost stranu znovu rozhýbat.

Ekonomové zvyklí analyzovat nabídku a poptávku nejsou schopni pochopit, že islám není obyčejné náboženství

Hampl je stále řadovým členem, který má občas nějaký názor a ten názor občas někoho zajímá. Na jedné straně si klade otázku, zda má ještě smysl se Svobodnými ztrácet čas, na druhé straně je to projekt, do kterého už investoval spoustu práce a citů. Navzdory všem selháním mají Svobodní jedno obrovské aktivum   – stovky šikovných, férových i jinak skvělých lidí. Jsou to lidé, kteří by mohli zachraňovat svou zemi a také mohou ztrácet čas a nervy zbytečnými schůzemi a hádkami s ultralibertariánským křídlem. Změnu možná přinesou listopadové volby předsednictva, i já se chystám některé kandidáty podle svých možností podpořit. Ale věci se dějí tak rychle, že v listopadu už může být pozdě na jakoukoliv změnu.

Na závěr ujišťuji všechny členy i příznivce Svobodných, že i v případě, že bych nakonec odešel, neprovedu žádný krok, který by stranu poškodil. Mám s ní spojeno příliš mnoho citů.