Evropská fiskální unie: pořádný krok na cestě k otroctví

Nápady na fiskální federalizaci Evropy i navržená koncepce nové smlouvy vycházejí ze stejné logiky: Situace je zachráněna, pokud správné úřady vytvářejí správné dokumenty. Realita už se těmto dokumentům přizpůsobí.

Důsledkem této iluze (či „opojení mocí“) a kroků, které z ní vycházejí, nebude úleva, ale naopak dramatické zhoršení situace.

Evropské ministerstvo financí, evropský rozpočet a fiskální unie dominují posledním týdnům debaty. Dostává se nám stovek ujištění skvěle placených politiků a analytiků, že právě tady je třeba hledat řešení. Je vlastně obtížné najít finančního spekulanta nebo euroúředníka, který by něco podobného nedoporučoval. Zatím to vypadá, že pro nejbližší měsíce převládne kompromisní řešení, je nicméně zjevné, že evropské ministerstvo financí bude brzy znovu na scéně.

Člověk nemusí studovat finanční deriváty, aby si všiml, že vzniká něco, co prostě nemůže fungovat. K takovému zjištění stačí obyčejný zdravý rozum.

Papíry? Na hlavu!

Evropské ministerstvo financí by mohlo velmi snadno dosáhnout vytvoření a schválení (v evropských orgánech se jedná o totéž, žádnéskutečné schvalování neprobíhá) dokumentu, který se bude jmenovat evropský rozpočet a kde se kolonka příjmy bude rovnat kolonce výdaje. Pro politiky, kteří jsou zvyklí poměřovat výsledek své práce schválením deklarace, to může být dostatečný úspěch. Pro komentátory, kteří se plně koncentrují na politická prohlášení a projevy, to může být rovněž dostatečné. Ale nejen pro ně. Také návod na záchranu eura, který nedávno předložil George Soros, zjevně vychází z přesvědčení, že výkonnost hospodářství lze zvýšit důmyslnými finančními spekulacemi.

Nic jiného než další dokumenty v zásadě nenabízí ani aktuálně schvalovaná varianta, podle níž by všechny státy eurozóny (a možná i všichni členové EU) museli povinně hospodařit s vyrovnanými rozpočty. Prakticky by to znamenalo povinnost vytvořit potřebný dokument a ukázat jej v Berlíně nebo Bruselu. A jestli budou skutečné daňové výnosy menší a skutečné státní výdaje vyšší než předpoklad, tak co? Přestaneme v září vyplácet důchody? Zavřeme v říjnu školy? Zavřeme v listopadu věznice a popravíme vězně? Samozřejmě, že ne! Schodek bude prostě jiný než plánovaný. Státu bude uložena pokuta a zařadí platbu pokuty do rozpočtu na příští rok. Samozřejmě opět papírově vyrovnaného nebo dokonce přebytkového. Skutečným výsledkem bude nekoordinované, nekontrolované a rychle rostoucí utrácení.

Daňové úniky jako výraz odporu

Ale zpět k fiskálnímu sjednocování. Pokud nepracujete v Bruselu a ani nejste na výplatní listině finanční skupiny KBC, určitě si vzpomenete, že původně mělo jít o to, aby evropské vlády začaly utrácet jen tolik, kolik dokážou vymačkat z občanů. A tady musíme počítat s tím, že fiskální sjednocení nejen nepomůže, ale situaci naopak dramaticky zhorší.

Proč, to si ukážeme na příkladu Řecka, respektive na situaci, kterou tam začínají řešit. Řecko realizuje „záchranný plán“, který byl zemi vnucen zvenčí, proti vůli většiny obyvatel, za mimořádně ponižujících okolností. Máme tedy zemi plnou daňových poplatníků, kteří pokládají daňový únik za vlasteneckou povinnost a za výraz odporu proti okupační mocnosti. Zemi, kde to zaměstnanci finančních úřadů vidí velmi podobně. Pokud by se daňový únik provalil, bude jej vyšetřovat řecký policista a soudit soudce se stejnými názory. Jak může vypadat výběr daní? Logická hypotézy říká, že bude rychle klesat a schodky se prohloubí.

Stát svými zásahy vytvoří problémy, které chce řešit dalšími zásahy, které vyvolají další problémy…

Evropské ministerstvo financí zalidněné německými úředníky může velmi snadno způsobit, že stejná nálada ovládne celou eurozónu kromě Německa. Výběr daní začne rychle klesat a evropská vláda zjistí, že není schopna držet krok snižováním výdajů. Mnohonárodnostní útvary 18. a 19. století tento problém řešily tak, že vyšší státní úředníky přesouvaly mezi regiony tak rychle, aby se nikde nezačali cítit doma. To by mohlo být řešení pro fiskálně sjednocenou EU – pozice typu vedoucí odboru na okresním finančním úřadu by v každé zemi zastávali cizinci a podobně by tomu bylo i s policií a soudy (rovněž evropsky federálními). To by ovšem mohlo fungovat pouze za předpokladu, že by eurobyrokracie dokázala vyvinout několikanásobně vyšší výkonnost, a předvést lepší organizační schopnosti než staré rakouské úřednictvo. To je zcela zjevně nemožné. Realistický scénář obsahuje spíše hyperinflaci a univerzální eurořešení – zakládání dalších a dalších úřadů nepodléhajících parlamentní kontrole a přebírání dalších a dalších pravomocí od národních států, regionů, měst i rodin.

Eurohlavy v oblacích

To je zcela v souladu s logikou, kterou před více než půl stoletím popsal F. A. Hayek (těm, kdo nemají rádi dlouhé knihy, mohu doporučit Cestu k nevolnictví. Těm důkladnějším trojdílné dílo Svoboda, právo, zákonodárství). Stát svými zásahy vytvoří problémy, které chce řešit dalšími zásahy, které vyvolají další problémy, jejichž řešení bude vyžadovat… dokud nebudeme všichni bezprávnými otroky.

Z hlediska euroelity to ovšem nemusí být problém. Stačí založit několik dalších úřadů pro rozvoj svobody a každoročně schválit několik desítek akčních plánů.

Samozřejmě, kdyby krizi řešil někdo jiný, zajímalo by ho třeba, jestli je opravdu nutné právě v této době odstavit jaderné elektrárny, radikálně zvýšit cenu energií a zrušit tím další desetitisíce nebo statisíce pracovních míst. Ale to jsou pro skutečné leadery příliš přízemní otázky.

 

 

Původně publikováno 14. 12. 2011 na www.FinMag.cz.