Vznešená věda a buranské peníze

Buranská sociologie se od obyčejného přemýšlení od společnosti liší v první řadě tím, že buran se nezdráhá klást i takové otázky, které jsou vyloženě nevhodné.  Třeba na podporu vědy a výzkumu. Všichni přece vědí, že to je klíčová priorita a že na těchto investicích závisí naše budoucnost. Vyspělá společnost se pozná podle výše výdajů na tuto oblast.

Jenže buran si stejně nedá pokoj. Když v roce 2020 dáme na podporu vědy a výzkumu 50 miliard korun, znamená to, že v roce 2021 nebudeme muset těch 50 miliard platit, a naopak se nám budou nějaké peníze vracet? Tak by tomu přece mělo u investice být. Nikoliv, zaostalý burane, v roce 2021 budeme platit skoro 60 miliard. Tak se ty peníze začnou vracet až v roce 2022? Kdepak, to budeme platit ještě víc.

Když v roce 2020 dáme na podporu vědy a výzkumu 50 miliard korun, znamená to, že v roce 2021 nebudeme muset těch 50 miliard platit, a naopak se nám budou nějaké peníze vracet?

Vypadá to na nějakou pěkně vypečenou investici. Ale třeba národní hospodářství díky těm investicím roste tak rychle, že se těch 50 miliard přece jen vyplatí.

To není těžké posoudit. Národní hospodářství roste přibližně o 100 miliard ročně, a z toho si ještě podstatnou část vezmou zahraniční korporace. Jinými slovy, abychom byli na nule, musel by být veškerý růst působen pouze a výhradně vládními investicemi do vědy. Což samozřejmě není reálné.

U jakékoliv jiné oblasti si dokážeme těžko představit, že by vláda investovala stokorunu, a při velkém štěstí se zpátky vrátilo 10 korun. Jak je vlastně možné, že to občané tolerují? Zejména je zajímavé, s jakou snadností to tolerují pravicoví jestřábi, kteří prožívají každou korunu vydanou na zmírnění chudoby, za naprosto nesnesitelnou. Když se může důchodce svézt zdarma vlakem, prý hrozí státní bankrot. Ale když putuje 50 miliard do černé díry zvané výzkum, je to v pořádku.

U jakékoliv jiné oblasti si dokážeme těžko představit, že by vláda investovala stokorunu, a při velkém štěstí se zpátky vrátilo 10 korun.

Vysvětlení buranského sociologa je jednoduché. Vznikla skupina lidí, která má dostatečnou politickou moc, aby se jí nikdo neodvážil postavit na odpor. To jí umožňuje brát si státní peníze v zásadě bez omezení. To v soukromých rozhovorech potvrzují i úředníci grantových agentur. Pokud pošle třeba společný tým chemiků a biologů žádost plnou nesrozumitelných cizích slov, nikdo se neodváží odepřít peníze. V takovém případě by totiž hrozily novinové titulky o svévolném zastavení výzkumu, který by jinak určitě přinesl lék proti rakovině. A chcete snad být ten, kvůli komu umírají malé děti v děsivých bolestech? To je lepší těch pár milionů či desítek milionů přidělit. A že probíhá nezávislé posuzování? Ti, kdo dnes nezávisle vypracují pozitivní posudky, ti budou žádat zítra. Financování „genderu“ a podobných parodií je už jenom třešničkou na dortu.

Navíc hraje roli to, že vědci jsou tak úžasně vznešení. Kdo jim přiděluje peníze, může si připadat podobně vznešený. Kdo by snad položil otázku, co z toho budou mít daňoví poplatníci, vypadal by hned jako buran. A to přece nechce nikdo.

Financování „genderu“ a podobných parodií je už jenom třešničkou na dortu.

Před pár týdny jsem státní podporu vědy otevřel na twitteru, a dostal jsem jedinou smysluplnou odpověď. Státní podpora vědy prý pomáhá zachovat český genofond, protože bez ní by ti nejinteligentnější lidé odešli do ciziny. To určitý smysl dává. Ale neměli by to flákat! Takže od každého, kdo pracuje na grantovém projektu, bychom měli povinně požadovat jedno dítě ročně. Za ty peníze to není přehnané.

Publikováno v lednovém čísle měsíčníku My.