Princové a chuďasové (Proč Metternich přinesl rozkvět a Merkelová přináší zbídačení II.)

Fakta nasvědčují tomu, že se rozdíl mezi společenskými třídami se v posledních desetiletích zvyšuje a že nová vládnoucí elita sestávající z byrokratů, intelektuálů, umělců a manažerů nemá zájem na pokračování hospodářského růstu.

 

V minulé části textu jsme se pokusili formulovat hypotézu, podle níž se podařilo – nezamýšleně – vybudovat bezrůstovou společnost, jejíž reálná podoba se od představ ekologů a humanistů liší podobně, jako se komunismus sovětského typu lišil od vizí utopických socialistů. Formulovali jsme také tři teze, které vysvětlují, jak a proč bezrůstová společnost vznikla a proč politické rozhodování získalo podobu, jaká musí nutně vést k zastavení hospodářského rozvoje.

• Ztratilo se porozumění tomu, kde jsou vytvářeny hodnoty. Proto se může velmi snadno stát, že politické rozhodnutí zlikviduje – aniž by si toho kdo všiml – klíčové zdroje nebo kapacity, na kterých je celá společnost závislá.

• Protože vládnoucí třída ztratila možnost otevřeně si přisvojovat část výsledků práce nižších tříd, je nucena provádět zakrývací akce, během nichž je likvidováno mnohem více zdrojů, než kolik se přerozdělí.

• Vládnoucí třída nemůže své postavení ubránit jinak než prováděním akcí, které způsobují ekonomickou stagnaci.

Konstatovali jsme také, že základní třídní rozdělení již nevede mezi podnikateli a zaměstnanci, ale mezi zaměstnanci státní správy a korporací na straně jedné a drobnými výrobci na straně druhé.

Princ a chuďas 2012

Připomene-li někdo v naší době třídní rozdělení a třídní konflikt, riskuje, že bude považován za omylem přeživší fosilii z doby raného marxismu. Nicméně jedná se o téma, bez kterého není možné podstatu dnešních problémů pochopit. Především je zapotřebí vyvrátit rozšířený omyl, že v demokratických společnostech přicházejí všichni lidé na svět se stejnými šancemi a že to ostatní jsou jen poruchy (diskriminace, nečestná protekce apod.). Ostatně už samotný koncept diskriminace vychází z předpokladu (nepravdivého), že všem lidem mohou být poskytnuty stejné šance.

Možná, že ve chvíli, kdy čtete tento text, pronikají někde na jachtě v Karibiku spermie vysokého evropského úředníka do těla manažerky globální technologické firmy. A možná, že ve stejné době pronikají v částečně vybydleném venkovském domku v českém pohraničí spermie místního traktoristy do těla kadeřnice ze stejné vesnice. Za několik hodin budou výsledky těchto splynutí sestávat jen z několika buněk, ale bude téměř nezvratně rozhodnuto, kdo bude princem a kdo chuďasem. Za devět měsíců se na různých místech narodí dva chlapci s rozdílným genetickým obdarováním. Princ by měl v dospělosti IQ asi o 30 bodů vyšší, pokud by se oběma dětem dostalo stejného zacházení, což rozhodně není náš případ. Princ bude vyrůstat v podnětnějším prostředí, rodiče se mu budou víc věnovat, naučí se dřív mluvit, brzy začne chodit do kroužků, kde se bude učit věcem, na které chuďas možná nenarazí ani v dospělosti… Až vyrostou, každý si najde nevěstu ze své společenské vrstvy a každý z nich povede zcela jiný život. Princ bude nejen bohatší, ale také chytřejší, zdravější, fyzicky silnější a bude žít déle. Případná záměna prince za chuďase by byla odhalena po několika minutách.

Základní problém: Mýtus o rovnosti šancí

Bylo by pošetilé se nad něčím takovým rozčilovat. Všechny známé společnosti měly třídní povahu. Hloupé jsou spíš pokusy rozdíly ignorovat.

Chuďas, kterého jsme zmínili, nebude mít šanci a nejspíš ani ambice soupeřit s princem. Ale je možné, že na společenském žebříčku vystoupá o jednu či dvě příčky výš než jeho rodiče. A je možné, že po několika generacích se oba rody sblíží. Součástí života v třídní struktuře je také to, že se nižší třídy snaží vytvářet kanály, které umožní jejich dětem dostat se o něco výš. A že vyšší třídy se snaží tyto kanály ucpávat (je-li knížat příliš mnoho, ztratí knížecí titul cenu).

Princ bude nejen bohatší, ale také chytřejší, zdravější, fyzicky silnější a bude žít déle.

Naši situaci zvláště komplikuje mýtus o rovnosti šancí (tedy o beztřídní společnosti), kterému jsme nuceni věřit a který je v tak palčivém rozporu s každodenní realitou. Není divu, že mnoho lidí je schopno tak snadno uvěřit vyprávěním o spiknutí světového židovstva, tunelářů nebo kohokoliv jiného. Jak jinak si vysvětlit, že svět vypadá jinak, než by měl vypadat?

Elita ve slonovinové věži

Třídní struktura západních společností ovšem není záležitostí, která by přišla až se společnou evropskou měnou nebo dokonce s Merkelovou a Sarkozym. Je tedy na místě otázka, proč bezrůstová společnost nastupuje právě nyní. Možnou odpověď dává článek, který publikoval americký sociolog Charles Murray v roce 2008. Článek publikoval krátce po zvolení Baracka Obamy americkým prezidentem a zamýšlí se v něm nad tím, proč se demokratická strana v USA radikalizovala natolik, že se prezidentským kandidátem a posléze prezidentem stal muž, jehož postoje by byly o generaci dříve pokládány za extrémní i v rámci neomarxistické levice. Murray dává stranou peníze George Sorose, které fakticky převálcovaly demokratické primárky (bez Sorosových prostředků by dnes byla prezidentem Clintonová), a hledá hlubší vysvětlení. V něm odkazuje právě na třídní strukturu, respektive na snížení propustnosti hranic mezi třídami.

Kníže prostě nedokáže uvěřit, že by sedlák mohl prožívat bolest stejně intenzivně jako on.

Ještě v 80. letech byla mezi politiky, advokáty, poradci, bankéři, novináři a dalšími příslušníky elit řada těch, kdo sami pocházeli z nízkopříjmových rodin. Byli „napojeni“ na nižší třídu, měli s ní kontakt, cítili s ní určitý soucit a dokázali si představit, že v ní mohla být budoucnost jejich dětí. V roce 2008 je takových lidí výrazně méně. Ubývá kontaktů mezi třídami, chybí základní lidská účast. Kníže prostě nedokáže uvěřit, že by sedlák mohl prožívat bolest stejně intenzivně jako on. Stačí připomenout předkrizové výroky Baracka Obamy o tom, že americká životní úroveň by měla klesnout. To nebyly výroky člověka, který zažil, jak jeho přítel přišel o práci a rozpadla se mu rodina.

Přerozdělování od chudých k bohatým: skryté, ale masivní

Příslušníci vyšší třídy spojené se státní správou a korporacemi by měli nadprůměrný podíl na moci a na zdrojích i za zcela férových podmínek. O férových podmínkách se ale hovořit nedá. Podívejme se na některé mechanismy, kterými současné státy přesouvají prostředky od nižších tříd k vyšším.

Největším přerozdělovacím mechanismem je důchodový systém, na který ve většině vyspělých zemí připadá řádově deset procent národního produktu. Různí lidé investují do výchovy dětí různě významné prostředky. Takto vychované děti pak platí daně a část těchto daní se použije na důchody. Při rozdělení se ovšem nebere žádný ohled na to, kolik kdo vložil do výchovy dětí. A protože chudší lidé mívají víc dětí než bohatí, funguje důchodový systém jako gigantický penězovod od chudých k bohatým. V České republice jej ještě posílilo nedávné rozhodnutí nejvyššího soudu. Rozhodovalo třináct státních zaměstnanců s výrazně nadprůměrnými příjmy a rozsudek tomu odpovídal. Kdyby místo nich rozhodovalo třináct soukromých zemědělců, kteří vychovali celkem padesát dětí, rozhodnutí by bylo opačné. Důchodový systém je zároveň skvělým příkladem toho, jak může přerozdělování zůstat většině obyvatel zcela skryto.

Celospolečenský prospěch? Jak pro koho

Pojďme dál. Státní vysoké školy. Oficiální zdůvodnění, proč mají daňoví poplatníci investovat do vysokého školství, říká, že je to prospěšné pro děti z chudých rodin. Byla by to pravda, kdyby jich na státních vysokých školách studoval významnější počet. Jenže jak může chuďas konkurovat u přijímacích zkoušek princovi? Syn řemeslníka tedy neuspěje, nastoupí do zaměstnání a získává pochybné privilegium financovat ze svých daní studia svého budoucího šéfa. Pokud nakonec vysokoškolského vzdělání přece jen dosáhne, bude to při zaměstnání a na soukromé vysoké škole.

Pak tu máme celé sady ekologických programů, trvale udržitelného života, globálního oteplování a všeho, co s tím souvisí. Základní vzorec je opět stejný. Zakázky pro poradenské firmy, v úřadech a neziskovkách nová pracovní místa vytvářená pro příslušníky vyšších tříd. Pro dělnickou třídu celý ten humbuk znamená pouze rušení pracovních míst a zdražování každodenních životních potřeb. A že jde ve skutečnosti o záchranu planety? O současné vlně evropských opatření za záchranu klimatu netvrdí ani její největší příznivci, že může matce Zemi nějak prospět. Zbyl už jen cynismus a státem organizované přerozdělování.

Je opravdu jen náhoda, že toto rozdělení tak přesně kopíruje zvyky různých společenských tříd?

Mimochodem, celý ten zdravý životní styl je trochu vypečený. Některé věci jsou označovány za nezdravé a jsou na ně uvalovány speciální daně a omezení. Třeba cigarety a špekáčky. Jiné jsou označovány za zdravé a prospěšné a dostává se jim státních dotací. Třeba jachty a golf. Je opravdu jen náhoda, že toto rozdělení tak přesně kopíruje zvyky různých společenských tříd? A jestli je škodlivost některých věcí tak zřejmá, proč musí vlády vydávat stovky milionů korun na osvětové kampaně, aby o tom přesvědčily své obyvatele?

Můžeme pokročit k programům „vyrovnání šancí“ a státem financovaného slučování mateřství a kariéry. Jak nedávno přesvědčivě ukázal pan profesor Možný, jsou tyto programy psány na míru ženám s vysokými příjmy (tedy těm ženám, jejichž manželé mají stejné nebo ještě vyšší příjmy). Lidem ze středních a nižších tříd přinášejí jen další nevýhody (ženám i mužům).

Skutečnou diskriminací se nikdo nezabývá

Seznam by mohl dlouho pokračovat. Je typické, že neexistují studie, které by dopady podobných opatření vyčíslovaly. Máme řadu prací, které zjišťují rozdíly podle pohlaví nebo etnické příslušnosti. Ale nikdo nezkoumá dopady různých programů na dělníky, řemeslníky, prodavačky, řidiče kamionů. Proč také, když studie realizují a financují výhradně lidé z vyšších tříd?

Toto masivní přerozdělování od chudších k bohatším bývá zmírňováno různými přídavky na děti a dalšími sociálními platbami. I když je účinnost takových opatření problematická (mnozí věří, že nižší třídy potřebují spíše dobrá pracovní místa, vzdělání otevřené pro pracovité lidi s nižším IQ a reálnou možnost zakládat firmy), do určité míry kompenzují výše zmíněné penězovody.

Takže jak vlády reagovaly na krizi? Penězovody k bohatým jsou nedotčeny, ale ruší se kompenzační programy. Česká vláda v tom vyniká obzvláštní arogancí. Daňová reforma je prováděna tak, že jsou selektivně zdražovány položky typu základních potravin a ministerstvo financí naopak provádí kejkle na hranici zákona, aby osvobodilo od zdanění ty, kteří si mohou kupovat státní dluhopisy. A nejde jen o spotřebu. Člověk nemusí provádět složitou analýzu, aby si všiml, že zvýšení DPH bude mít jiný dopad na vesnického hospodského než na poradenskou firmu, která radí ministerstvu školství, jak organizovat státní maturity. Někde možná není arogance moci tak okatá, ale podobný trend najdete v celé Evropě. I Obamův „stimulační balíček“ byl cíleně konstruován tak, aby se peníze nedostaly k chudým lidem (oficiální zdůvodnění tehdy hovořilo o rovnosti šancí. Dělnická místa totiž obsazují převážně muži, zatím na místa v úřadech nastupuje více žen).

Facka Sobotkovi a sedláci u Chlumce

Tím se dostáváme k vysvětlení, proč pravicové strany všude na světě získávají čím dál více „populistický“ nádech. Tradiční politika nízkých daní, malého státu a respektování autonomie přirozených společenství totiž působí ve prospěch pracujících tříd. Dělník nebo řemeslník nemusí mít vysokou školu, aby viděl, že na programech trvale udržitelného života, evropské standardizace, prosazování žen do managementů či multikulturalismu nevydělá on, jeho manželka ani jejich děti. Odcizení je vzájemné. Tradiční socialistické strany byly nahrazeny moderní levicí, která zcela rezignovala na starý soucit s chudými a jejíž oporou jsou relativně blahobytné vrstvy napojené na státní rozpočet.

Jako by politické organizování nižších tříd, se svou vulgaritou, nekultivovaností a nešikovností, vyvolávalo mezi vzdělanými lidmi s vyšším příjmem mnohem větší obavy než radikální islám.

Občas jsme svědky výtrysků zoufalství spočívajícího v tom, že se chudý člověk opije, vrazí pár facek příslušníkovi politické třídy (naposledy se stalo Bohuslavu Sobotkovi) a má kvůli tomu několik let opletačky. S fašizujícím terorem to nemá nic společného, spíš to připomíná bezradné sedláky u Chlumce.

V anglosaských zemích, kde je zformována jasnější třídní struktura, už dělnická třída a řemeslnické vrstvy většinou volí pravici. Na kontinentu je situace složitější. Pravicové strany často neumějí s pracujícími třídami komunikovat, do uprázdněného prostoru vstupují „populistické“ (rozuměj autenticky chudinské) strany a pravice se posouvá až pod jejich tlakem. Rétorika i poměry hrubnou, což nemusí znamenat nic jiného než přizpůsobování se kultuře pracujícího lidu.

Mimochodem, všimli jste až neuvěřitelně hysterické reakce vzdělaných tříd na pokusy o zakládání skutečných dělnických stran? Jako by politické organizování nižších tříd, se svou vulgaritou, nekultivovaností a nešikovností, vyvolávalo mezi vzdělanými lidmi s vyšším příjmem mnohem větší obavy než radikální islám. To je dalším potvrzením toho, že ve skutečnosti jde o nepojmenovaný třídní konflikt.

V dalším díle blíže vysvětlíme, proč je pro vládnoucí třídu nemožné uhájit své postavení, aniž by zároveň nezastavila hospodářský růst, a jaké jsou možnosti z této pasti bezrůstové společnosti vyjít.

 

 

Původně publikováno 6.2. 2014 na www.FinMag.cz. Převzal též server neviditelnypes.lidovky.cz.