Kdy má smysl investovat do rozvoje talentů?

Mají být víceletá gymnázia i nadále jednou z klíčových součástí vzdělávacího systému? Diskuse, která je vedena, je nervózní a velmi emotivní. Na stránkách této rubriky otevřela debatu ve velkém stylu Marie L. Neudorflová, kdy označila hlavní argument zastánců rušení víceletých gymnázií za nečestný (její článek je k rozkliknutí ZDE). Následně jí kriticky oponoval profesor Ivo Budil (k přečtení ZDE) a muziku nakonec v tomto sporu přitvrdil i Milan Barna, který se naopak postavil na stranu Neudorflové (jeho text lze nalézt ZDE). Já, jakožto čtvrtý účastník diskuse, se ovšem domnívám, že vlastně nemohou vést k dobrému výsledku. Řeší se totiž něco daleko hlubšího, kde žádná gymnaziální reforma nepomůže.

Zájmy elit a normálních pracujících lidí míří opačným směrem.

Jde totiž o rozvoj talentovaných dětí. Odjakživa bylo pokládáno za legitimní, aby se za něj utrácely peníze daňových poplatníků. Panoval konsensus, že pokud se zvláště chytrým dětem dostane speciální péče, bude vše ku prospěchu ostatním. Když malým talentům umožníme rozvoj, budou konstruovat úžasné stroje, vynalézat nové léky, vytvářet pracovní místa, nacházet nové cesty k vymýcení chudoby, organizovat neporazitelnou obranu země… Zdálo se, že na vzdělání nadaných vydělají všichni. Dávalo tedy smysl, aby do nich všichni investovali. Žijeme ovšem v době, kdy je společnost rozdělená. Zájmy elit a normálních pracujících lidí míří opačným směrem. Pokud se talentovaný mladý člověk jednou vyšplhá ve společenském žebříčku velmi vysoko, můžeme očekávat, že bude vymýšlet nesmyslné regulace, zavádět těsnější dohled nad spoluobčany, usilovat o likvidaci posledních zbytků demokracie, kreativně přemýšlet, jak vymačkat ostatní jako citron. Talent a vzdělání přestaly být k všeobecnému prospěchu, dopad je v nejlepším případě neutrální.

Uvedené trendy zásadně zpochybňují celou koncepci podpory výjimečných talentů, což platí dokonce i v případě, kdy nadaný student pochází z chudé rodiny. Za starých časů se předpokládalo, že když se dítě z chudého prostředí dostane nahoru, vezme si s sebou i své třídní instinkty, zůstanou mu některá stará přátelství a bude tak přirozeně tlumit konflikty mezi sociálními vrstvami. V posledních desetiletích ovšem existují dostatečně účinné mechanismy, jak nového „příslušníka aristokracie“ zcela oddělit od původního prostředí. Pro jeho spoluobčany není jeho růst žádným přínosem. Zdálo by se tedy, že by bylo racionální postupně utlumovat speciální školy typu víceletých gymnázií. Problémem je ovšem rychle klesající úroveň výuky na základních školách. Před nedávnem ostatně ministerstvo školství oznámilo další (již několikáté) zmenšení obsahu vyučované látky. O co méně energie je věnováno skutečným předmětům, o to více je do žáků tlačeno politiky a vyžadováno zvládnutí různých nesmyslných gramotností v tom či onom.

Mnozí rodiče tak mají na výběr mezi mizernou základní školou a víceletým gymnáziem, kde bude dítě vedeno k arogantní elitářské mentalitě. Chybí základní nabídka. Zapotřebí je totiž slušná škola pro děti z normálních rodin, kde budou vedeny ke kázni a kde se dobře naučí matematiku, fyziku, češtinu, cizí jazyk a získají celkový přehled. Takové školy ale postrádáme. Výčet negativních trendů ale neskončil. Postupně mizí základní životní dráhy, kdy se talent rozvíjí, což je ku prospěchu všech. Je třeba, aby se inteligentní dítě mohlo vyhnout všem studentským parlamentům a soutěžím o fake news a aby dostalo možnost dospět v silnou a vlastenecky orientovanou osobnost. Ta by dělala užitečnou práci, vytvářela třeba i pracovní místa pro své spoluobčany, podporovala svůj region a nepřevedla své aktivity do daňového ráje, třebaže jde o tak lukrativní věc. Rušení víceletých gymnázií nic nevyřeší.