Zrození české budovatelské pravice?

V sérii článků, které jsem publikoval v posledních týdnech (zde, zde a zde) jsem se pokusil ukázat, že to nejzajímavější, co se v americké politice v posledním roce odehrálo, je zformování aliance dělnické třídy a průmyslových magnátů. Samozřejmě s tím, že se k nim přilepily ještě další skupiny. Konečně tak byla vytvořena síla schopná čelit spojenectví korporátní byrokracie, státní byrokracie a profesionálních intelektuálů, které vládlo americké politice v podstatě od konce 80. let.

Konečně tak byla vytvořena síla schopná čelit spojenectví korporátní byrokracie, státní byrokracie a profesionálních intelektuálů…

Vyjádřil jsem zároveň určitou skepsi, že zformováni obdobné aliance v českém prostředí není z mnoha důvodů reálné. A hle, ještě jsem ten seriál nedopsal a znovu se vynořil betonový král Tomáš Březina (můj komentář zde). Kdo má rád konspirace, může si myslet, že to bylo domluvené. Tím spíš, že neskrývám, že jsem příznivcem Tomáše Březiny a pokládám ho za naprosto výjimečnou osobnost.

Nicméně domluvené to nebylo.

Zajímavá časová shoda s americkým děním to ale je, protože jestli je v české společnosti někdo, kdo je ideálně vybavený k tomu být politickým mluvčím aliance dělnické třídy a průmyslových magnátů, je to právě Tomáš Březina. Kdo ho zná, potvrdí že má k oběma těm skupinám blízko. Přirozeně, intuitivně a dlouhodobě. Patří k nim a vyzařuje to z něj. A snadno si získává jejich důvěru. Nikdo srovnatelný tu není.

…výrobní průmysl přirozeně tlumí sociální rozdíly. Ředitel fabriky může mít pětkrát větší plat než dělník, ale nebude ho mít 100x větší.

Přiznám se, že nerozumím logice projektu KOS (Konzervativní občanská strana), kde se měl vedle Březiny angažovat Miroslav Kalousek, pak to zase bylo vyvráceno, pak se mluvilo o dalších miliardářích… Neodvážím se spekulovat. Šance nové strany v nejbližších volbách nepůsobí nijak hvězdně, ale pánové mohou mít přichystané tajné triumfy. Mnohem podstatnější by ale bylo zformování takové pravice, která je spojena s reálnou průmyslovou výrobou. Připomínám postřeh Ilony Švihlíkové, že zaměření na výrobní průmysl přirozeně tlumí sociální rozdíly. Ředitel fabriky může mít pětkrát větší plat než dělník, ale nebude ho mít 100x větší. Navíc většinou chodí do stejné jídelny, parkuje na stejném parkovišti a s lidmi výroby se potkává neustále.

To je úplně jiná pravice než ta, jejíž veškeré ideály jsou redukovány na arogantní bezohlednost, jak to vidíme vládních stran nebo třeba u Motoristů. Zlatá mládež v kabrioletech posmívající se udřeným dělníkům. Nezáleží na tom, kdo se jak dostal k penězům. Nejpoctivější je z definice ten, kdo má nejnaditější peněženku. Svoboda není nepřítel! Především svoboda naúčtovat českým lidem násobek toho, co jinde a srážet jejich platy níž a níž. Možná se nakonec dostanou do parlamentu a možná usnadní Andreji Babišovi sestavení vlády. Morálně ani myšlenkově ale nemají co nabídnout.

Svoboda není nepřítel! Především svoboda naúčtovat českým lidem násobek toho, co jinde a srážet jejich platy níž a níž.

Spojení lidí práce od operátorů u pásu po továrníky ale může vytvořit to, co bych nazval budovatelskou pravicí. Pokud by se to podařilo a pokud by z toho byla dlouhodobá záležitost, překreslí to mocenskou mapu České republiky. Bez ohledu na to, který projekt pod jakou značkou nakonec uspěje.

Profesor Budil ve svých přednáškách mluví o dlouhodobém sporu produktivních sil a spekulativních sil. Stejně dobře bychom mohli mluvit o sporu mezi světem inženýrů a světem nové aristokracie. Tak nebo onak, rýsuje se tu síla, která by mohla rozhýbat českou společnost směrem k překonání civilizační krize.

Jak se to liší konzervativní levice? Jednak různými detaily (budovatelská pravice by například necítila nepřátelství vůči drobným podnikatelům), ale především historií. Tím, z jakých stanovisek se kdo dostal k tomu současnému.