Trumpův útok na Zimní palác
Moc v Americe přebírá dělnická třída, říká jeden z nadšených titulků na Fox News. To je samozřejmě přehnané, nicméně je slušná šance, že se prosadí pár dobrých věcí, ty otevřou cestu k ještě lepším změnám, ty zase otevřou cestu… Pro nás v České republice je nejdůležitější, že dramaticky kleslo riziko, že na východní frontu budou nahnáni naši kluci nebo že na naše města začnou dopadat rakety.
Zpětně se tak ukazuje jako prozíravé jednání Andreje Babiše, když nechal projít okupační smlouvu. Neplýtval energií, nepřipravil se o část vlivu a z té smlouvy je dnes bezcenný cár papíru. Tak jedná pragmatik, který necílí na emoce, ale ovládá technologii moci.
Nicméně pojďme k tomu, co se vlastně stalo. Včetně toho, co jsem odhadl špatně. Protože pochopit znamená rozumět trendům a lépe předvídat další dění.
Navzdory emocím, jakými dnes překypují média, nebylo Trumpovo vítězství nijak razantní. V žádném rozhodujícím státě nevyhrál o více než dvě procenta.
Co se potvrdilo úplně. Mizerná kampaň stačila k vítězství, protože druhá strana si počínala ještě hůře. Úzký kruh funkcionářů Demokratické strany vyslal proti Trumpovi snad nejhloupější osobu ve Spojených státech, která udělala ostudu už během kampaně v roce 2020. Ale to byla jen jedna z dlouhé série chyb, včetně výběru témat a jednotlivých kroků. Jenže co jiného od nich čekat? Stačí se podívat na jejich hospodářskou politiku, na zahraniční politiku, na způsob vedení války s Ruskem, na přístup ke školství, na programy sociální soudržnosti rozkládající společnost, na přístup k migraci… katastrofa za katastrofou.
Navzdory emocím, jakými dnes překypují média, nebylo Trumpovo vítězství nijak razantní. V žádném rozhodujícím státě nevyhrál o více než dvě procenta.
Co jen částečně. Včera jsem se zmiňoval o otázce, na kterou stranu jsou vychýlené výzkumy veřejného mínění. Byly vychýlené v neprospěch Trumpa, i když mnohem méně než v minulosti. Tentokrát dostal ve skutečných volbách o 1-3% více než ve výzkumech (v rozhodujících státech)
A co je nečekané. Zhroucení liberálních demokratů. Když jsem včera předvídal pokusy o manipulaci voleb a boj o každý hlas trvající více než týden, bylo to na základě vyjádření funkcionářů Demokratické strany pro média. Ale když došlo na střet, úplně zkolabovali. Zhroutili se bez boje. Přitom Trump nevyhrál v klíčových státech s takovým náskokem, aby se to nedalo zvrátit korespondenčními hlasy. Ale chybělo odhodlání, vůle k moci a nejspíš chybělo i vůdcovství. Zase jsme u nezacelené mezery po starém Sorosovi.
Nabízí se srovnání s rokem 1917. Když Leninovi námořníci zaútočili na Zimní palác, nesetkali se s odporem. Obránkyně zaječely a utekly. Přesně to se stalo 6. listopadu v USA.
Petr Pavel na Pražském hradě a Javier Milei jako argentinský prezident jsou tak paradoxně jediné dva úspěchy globální liberální oligarchie za poslední roky.
Přiznám se, že jsem očekával, že k takovému zhroucení musí jednou dojít, psal jsem o tom, ale neuměl jsem si to představit tak brzy. Přitom to bylo logické. Když se jim přestaly dařit barevné revoluce, když ztratili schopnost organizovat puče v latinské Americe, byla jen otázkou času, kdy je to dostihne doma. Petr Pavel na Pražském hradě a Javier Milei jako argentinský prezident jsou tak paradoxně jediné dva úspěchy globální liberální oligarchie za poslední roky. To neznamená, že schopnost prosazovat politickou vůli je nulová. Ale výrazně klesla.
Teď jde o to, jestli Donald Trump se svými spolupracovníky dokáže přesvědčit manažersko-intelektuálskou chátru, že je skutečným držitelem moci, a že nezbývá, než se mu podřídit. Ti, co dnes povykují o diktatuře, by každému diktátorovi radostně líbali boty. Po roce 2016 spočíval Trumpův problém v tom, že diktátorem nebyl. Vyhodnotili ho jako slabého. Ale i kdyby stejnou chybu zopakoval, přesto je to krůček k lepším časům.
