Druhý pohled z 27.9.: Proč

“Proč to vlastně děláte”, zeptal se mě jeden čtenář – předplatitel. Dobrá otázka. Proč věnuji tolik energie Jungmannově národní akademii, této internetové stránce a také dalšímu a dalšímu studiu (což s tím úzce souvisí). Když bych tu energii mohl věnovat třeba… no právě! Ve skutečnosti není nic, co by mě bavilo víc. Což je první důvod. Ale k tomu druhému.

Má-li se naší zemi, našemu národu a každému z nás žít dobře, neobejde se to splnění tří úkolů.

• Zlomit panství  liberální oligarchie alias nové aristokracie
• K moci se musí dostat někdo, kdo bude mít národ vizi a bude mít odhodlání a sílu ji naplnit
• A pak už jenom takový drobný detail. Znovu vybudovat to všechno, co tady bylo za poslední desetiletí zničeno. Možná, že škody na infrastruktuře nejsou takové jako po válečném bombardování, ale o to víc škody bylo napácháno na mozcích. Bude zapotřebí vychovat celou novou generaci expertů v celé řadě oborů.

Máme-li to úspěšně zvládnout, potřebujeme strašně moc věcí. A jedním dílem v té složité skládačce je to, že tu budou  tisíce lidí schopných přemýšlet o složitých věcech a řešit komplikovaná zadání. K tomu nestačí zastávat správnou ideologii ani nestačí být horlivý vlastenec. A vlastně to není zdaleka jen otázka správných názorů. Názory se mohou vyvíjet. Jde o schopnost pochopit složitější situaci, kde působí víc faktorů různými směry. Klást otázky, které většinu ostatních nenapadnou. Porovnávat různé teorie. Když se něco zdá úplně samozřejmé, tak se zamyslet nad tím, jestli to náhodou není úplně naopak.  Přijmout, že občas i úplně senzační lidé se mohou mýlit a nejhorší gauneři mohou mít pravdu. A tak dále.

To je něco, co se musí cvičit, pěstovat… až ke stavu, kdy lidé zjistí, že složité přemýšlení je jim příjemné nebo jsou na něm dokonce závislí. A také se se v tom musí povzbuzovat. Musí vědět, že existuje prostředí, kde takhle myslet je ctnost a nikoliv porucha.

O to jde. Postupně vytvořit takovou bublinu. S nadějí, že to nebude zdaleka jediná bublina, že i spousta jiných lidí odvede svou práci, že nakonec to všechno do sebe zapadne… a samozřejmě, že jako národ budeme mít štěstí.

Rozhodně ale nechci, aby to vyznělo jako mučednictví pro národ. Je to zábavné a povznášející.