Druhý pohled z 25.9.: O neoliberální dystopii

„Zastánci socialismu byli dříve či později frustrováni jeho etatismem, nevýkonností, šedivostí, byrokratizací, zrodem „nové třídy“ a nenaplněním původního očekávání. Totéž se přihodilo idealistům neoliberální tržní ekonomiky. Neomezený trh nevyústil ve společnost všeobecného blahobytu, ale naopak v neoliberální dystopii, která nejenom způsobuje obrovské sociální rozdíly, prohlubující se chudobu a paralýzu lidské tvořivosti a intelektu, ale vede také k militaristickému avanturismu, jenž ohrožuje existenci lidstva jako takovou,“ píše Ivo Budil.

Jenže problém je v tom, že zastánci utopie nikdy nevidí, že to je jenom utopie. Vidí tisíc důvodů, proč jsou výsledky vlastně skvělé a pokud jsou výsledky děsivé, jak to vlastně není vina té utopie. A že příště, až se to udělá pořádně a ještě utopičtěji, potom to určitě bude fungovat. Analytické části mozku nedostávají zadání „zjisti, jaká je pravda.“ Dostávají zadání „najdi ospravedlnění, proč je právě toto stanovisko správné.“

A k tomu obvyklý problém povrchního rychlého myšlení, kdy myšlenky soudíme podle vzhledu představitelů. Utopické myšlenky má přece propagovat ošuntělý anarchista nebo aktivista se zakrytým obličejem a vlajkou. Utopisté nemohou být lidé v drahých oblecích, kteří právě vystupují z Bentleyů, tvrdí nám náš mozek. Jenže ve skutečnosti okázalé bohatství neznamená ani střízlivost ani racionalitu.

A tak máme pořád znovu a znovu pokusy „založit pořádnou pravici“ nebo „obnovit pravo-levé soupeření.“ Snahy zopakovat liberální reformy 70.-90. let v naději, že tentokrát nebude výsledkem civilizační zhroucení, nýbrž naopak regenerace.

Mimochodem, otevírá to otázku, proč tohle utopické vidění nezůstalo marxistům a dalším radikálním socialistům. Není to náhodou proto, že jejich myšlení bylo o poznání realističtější? Že oni se v porovnání s tržní utopií celkem drží při zemi?