Druhý pohled z 3.7.: Kdy feministky podporují sexuální násilí
V rozhovoru s filosofem Antonínem Dolákem jsem se věnoval také vztahu feminismu a islámu. Kdybych dnes okázale konvertoval k islámu, za pár dnů si zašel do nějakého centra gender studies, překonal se a viditelně se tam dopouštěl sexuálního násilí, projde mi to. A ne snad proto, že bych byl tak atraktivní nebo že by se mnou byla tak spokojené, ale prostě proto, že mají srovnané priority. V každém konfliktu mezi muslimy a nevěřícími musí stát na straně muslimů. Stejně tak, pokud černoch znásilní bílou ženu, genderové feministky stojí na straně toho černocha. Jejich iracionální nenávist vůči všemu mužskému funguje jen uvnitř toho, co ony samy definují jako bílá rasa.
Mimochodem, někteří konzervativci v západní Evropě si toho všimli a skutečně k islámu přestoupili. Zafungovalo to. Říkají stejné věci jako předtím, ale už nejsou vyvrhelové a příslušníci krajní pravice. Velká média je začala pokládat za důvěryhodné úctyhodné lidi, začali být zváni do televizních pořadů apod. V knize Prolomení hradeb dvojka uvádím celou řadu konkrétních příkladů. Je to jeden z podceňovaných kanálů islamizace, posilovaný naší tendencí vytvářet si romantické představy o čemkoliv cizím. Vytvářejí se tak legendy o fungujícím rodinném životě v islámských společnostech, o tamní sexuální mravnosti, o tom, že neprobíhají změny pohlaví, o tom, že o manželky je postaráno atd. Legendy naprosto nesmyslné, nicméně působivé.
Černová hitparáda
Prodeje v Českém vlasteneckém knihkupectví za minulý měsíc:
Děkuji všem, kdo nákupem podpořili autory, vydavatele i mě jakožto knihkupce. A také všem, kdo poslali nějaké drobné na transparentní účet. Jak si můžete všimnout používám ty peníze pouze na dva účely. Na technické věci související s provozem webu a na lístky na vlak na veřejné přednášky. Číslo účtu je 2300965380/2010.
O plánovaném hospodářství
Od mládí slýchám, že plánované hospodářství nefungovalo a nemůže fungovat, protože plánovač pokaždé naplánuje něco jiného, než lidé chtějí. Tudíž se vyrábí věci, které lidé nechtějí a nevyrábějí se věci, po kterých je poptávka.
Je to jedno z jedno z těch tvrzení, na které je člověk tak zvyklý, že o nich nepřemýšlí. Až si jednoho dne řekne: Moment! Tady něco nehraje! Ono to přece za starého režimu nebylo tak, že by se vyrábělo příliš mnoho jízdních kol a příliš málo jízdních motorek. Nebo že by se vyrábělo příliš mnoho kabátů a příliš málo bot. Fronty a pořadníky byly na jízdní kola i na motorky. A tak tomu bylo ve všech oblastech. Problém spočíval v nedostatku kapacit. Ne v tom, že by se vyrábělo něco, co končí na smetišti. Nedostatek jedné věci a přebytek jiné, to je naopak jev typický pro tržní systémy.
Celkový nedostatek nepochybně souvisel s tím, že, že mnohem více zdrojů se vynakládalo na elektrárny, mosty, atomové kryty a levné byty a mnohem méně zdrojů na spotřební zboží. A také s tím, že příslušníci nižších tří byli bohatší než dnes. Bylo to dobře? Bylo to špatně? To je otázka politických priorit. A je taky pravda, že v zemích na západ od nás zvládli elektrárny i spotřební zboží. To je ale na úplně jinou diskuzi.
Nehoruji pro zavedení centrálního plánování, ale měli bychom si připustit, že to není zdaleka tak jednoduché, jak to vypadá v teoretických poučkách.
