Druhý pohled z 30.4.: Konec kauzy Vrbětice

O politice a náboženství

Ze sociologie náboženství víme, že když vládnoucí moc intenzivně používá náboženské symboly, má opozice tendenci spojovat se s opačným náboženstvím. V katolických zemích byli rebelové protestantští, v protestantských zemích katoličtí. A když v některém prostředí chyběl zárodek opoziční konfese, stávala se opozice militantně ateistickou. V principu to není otázka osobního náboženského přesvědčení, ale spíš politického boje.

Jestliže žijeme v éře, kdy se vládní moc téměř neustále odvolává na vědu a vědecké poznání, je očekávatelné, že opozice se bude profilovat ezotéricky. Jenže tentokrát je to nešťastné, protože věda je zdrojem moci. Je to nejspíš jeden z důvodů, proč nejubožejší elita všech dob ještě nebyla smetena. Opozice jedná příliš iracionálně.

Jen maličká ilustrace: výzkumy veřejného mínění. Když máme proti sobě dvě strany, z nichž jedna ty výzkumy studuje a druhá je celé označuje za podvrh (bez čtení), které to asi přináší výhodu?

Konec kauzy Vrbětice

Takže o Vrběticích máme konečně jasno. Ani po letech vyšetřování se nepodařilo získat žádný důkaz o tom, že za ním stála ruská rozvědka. Ani Čepiga s Miškenem, ani mezitím zesnulí ruští manželé s českým občanstvím ani nikdo jiný. Kdyby ten důkaz získali, byly by příslušné orgány povinny zahájit trestní stíhání, případně trestní stíhání v nepřítomnosti, žádat vydání atd.

Když je případ odložen, znamená to, že se nepodařilo získat důkazy o spáchání trestného činu.

Zájemce o podrobnější studium té kauzy odkazuji na rozbor Jiřího Wagnera.

Což samozřejmě nebrání produkovat hromady novinových článků, mlžit a vířit emoce.