Lekce z logického myšlení o kariéře a podnikání

Znáte ty historky o člověku, který pětkrát zkrachoval, třikrát přišel o dům, ale nakonec se mu zadařilo a dosáhl obrovského úspěchu? Ty historky by byly docela nevinné, kdyby nejrůznější podvodníci nevytvářeli pomocí těch historek náladu, že pokud někdo třikrát neuspěl, měl by to co nejrychleji zkusit počtvrté. A ideálně se přitom zadlužit.

Skutečná tendence je přesně opačná. Čím víc neúspěchů za člověkem je, tím menší statistická šance, že se podaří to další. Jestli se nepodařily tři projekty, je jen velmi malá šance, že by se povedl čtvrtý. Jestli se jich nepodařilo sedm, je téměř nemožné, že by podařil osmý. A to nechávám stranou takové okolnosti, že má člověk pokaženou pověst, třeba i nasekal dluhy a podobně. Šance se zvyšuje pouze v případě, že při tom neúspěšném projektu člověk získal nějakou naprosto zásadní zkušenost.

Místo, aby se naučili skromnějšímu životu, přizpůsobili cíle a třeba se odstěhovali z drahé Prahy, ženou se – pod vlivem idiotských knih o životním úspěchu – do dalšího a dalšího podnikání.

Nicméně propaganda říká lidem zkoušet to znovu a znovu. Místo, aby se naučili skromnějšímu životu, přizpůsobili cíle a třeba se odstěhovali z drahé Prahy, ženou se – pod vlivem idiotských knih o životním úspěchu – do dalšího a dalšího podnikání. Navíc podporují asociální politická opatření na základě pocitu, že oni už brzy budou nahoře. Nebudou.

Jak je to možné? Proč šance klesá? Každý podnikatelský a manažerský úspěch je do značné míry otázkou štěstí. Samozřejmě, že po úspěchu má každý pocit, že právě on vděčí jen své vytrvalost, kreativitě, pracovitosti, vysoké inteligence atd. Jenže ve skutečnosti můžete vždy najít několik dalších stejně vytrvalých, kreativních, pracovitých, inteligentních atd., kteří srovnatelného úspěchu nedosáhli. Jen jeden vítěz měl prostě kromě toho všeho ještě kus štěstí. Pokud se vám to zdá divné, doporučuji studovat amerického psychologa Daniela Kahnemana, který s vrcholovými manažery a nejbohatšími lidmi pracuje. Budete se divit, kolik náhodnosti v tom je.

Ono se to ostatně velmi často projeví, když ti stejní lidé začínají další projekty. Pořád jsou stejně dobří, navíc mají víc zkušeností, ale jen zcela výjimečně se jim podaří úspěch zopakovat.

Jedná se tedy o loterii, ale není to loterie, kde mají všichni stejnou šanci. Vysoké IQ šanci zvyšuje (ale nedává jistotu), nízké IQ šanci snižuje (ale nevylučuje úplně). Podnětné rodinné zázemí, kde se rodiče dětem věnovali a platili jim skvělé kroužky, šanci zvyšuje (a naopak). Původ z významné rodiny s důležitými kontakty (v českém prostředí z bývalé komunistické nomenklatury) šanci zvyšuje. Krása šanci zvyšuje a ošklivost snižuje.

Pokud se někdy narodil mezi lety 1950 a 1960, měl řádově tisíckrát vyšší šanci založit úspěšnou firmu než lidé narození po roce 1990.

Záleží taky na době. Pokud se někdy narodil mezi lety 1950 a 1960, měl řádově tisíckrát vyšší šanci založit úspěšnou firmu než lidé narození po roce 1990.

Celou společnosti bychom si tedy mohli představit jako obrovskou loterii. Kdo si vytáhne červenou kuličku, dotáhne to vysoko a zbohatne. Kdo si vytáhne bílou, ten zůstane dole. A všichni taháme se zavřenýma očima.

Ty kuličky jsou ale rozdělené do spousta nádob. Někdo tahá z nádoby, kde je čtvrtina kuliček červená. Tuhle výhodu mají ti inteligentní, vzdělaní, s kontakty, co se od malička učili cizí jazyky atd. Někdo jiný tahá z nádoby, kde připadá jedna červená na 100 bílých. A někdo třeba z nádoby, kdy jedna červená na miliony bílých.

A teď jsme u toho. Člověk podnikne první pokus, založí svou první firmu. Po dvou letech to krachne a on skončí s dluhy. Ví, že vytáhl bílou. Ale minimálně stejně zajímavá je otázka, na kterou odpověď nezná. Z jaké nádoby tahal? Kolik tam bylo červených a kolik bílých? To je životně důležité, protože příště bude tahat ze stejné nádoby. Má cenu to zkoušet?

Podnikne tedy další pokus, vynaloží nějaké měsíce či roky obrovského úsilí a zase vytáhne bílou. A pak potřebí zase bílou. Samozřejmě tím nezískává jistotu, ale v té chvíli už je pravděpodobnější, že tahá z nádoby, kde je hodně bílých a málo červených. Možná tam dokonce nejsou skoro žádné červené. Pokud čtvrtý a pátý pokus opět skončí vytažením bílé (pořád ještě nezbohatl), tak dále klesá naděje, že by jeho krabice mohla být krabicí s hodně červenými. Naopak stoupá pravděpodobnost, že tahá z téměř výhradně bílé krabice.

Rozumná životní strategie by tedy měla vycházet z toho, že jeden či dva pokusy za život je až dost. A především z pochopení, že když už člověk nasekal dluhy, není dobré pouštět se stále zoufalejších a stále riskantnějších akcí. Žádné akcie, žádné bitcoiny.

Lepší je vykašlat se na ambice, přestat číst Forbes, přestat poslouchat ekonomy, kteří přinášejí „naději a víru, že každý se může stát příštím Gatesem“ a zaměřit se na jiný cíl.

Lepší je vykašlat se na ambice, přestat číst Forbes, přestat poslouchat ekonomy, kteří přinášejí „naději a víru, že každý se může stát příštím Gatesem“ a zaměřit se na jiný cíl. Třeba na to, aby žil poctivě a měl dobré vztahy s lidmi kolem než na bohatství.  Zaměřit se spíš na to, aby ho jeho práce bavila, než aby hodně vydělával.

Mimochodem, řada šetření, která byla v této oblasti provedena, podporuje stejný závěr. Když vezmete dva lidi, z nichž jeden je bohatý akorát tak, aby dokázal zaplatit složenky, na konci měsíce nehladověl a nekapala mu voda ze stopu, a ten je magnát miliardář, rozdíl v životním štěstí je minimální nebo žádný.