Martin Konvička: Díra do pekla
Čím víc se zahrabávám do historie té tzv. Ukrajiny – a přísahám, že NECHCI, ale ono je to silnější, než vůle – tím víc mi dochází, proč je ten kraj mezi Karpatami a Donem tak trochu díra do Pekla.
Za poslední staletí holt příliš mnoho genocid, resentimentů, přesunů obyvatelstva, krevní msty, zrad a genocid…
Za poslední staletí holt příliš mnoho genocid, resentimentů, přesunů obyvatelstva, krevní msty, zrad a genocid…
Věděli jste například, že první koncentráky na evropském kontinentě (tj., ne ty z Bůrské války) byly určeny haličským Rusínům, kteří se na začátku 1. světové odmítali hlásit k ukrajinismu/uniatismu? Pokud trvali na tom, že jsou „Rusové“, což tehdejší rakouská vojenská správa (která tam dostala od carské armády dost na prdel, viz Švejkovy rozhovory během Budějovické anabáze („Nikolaj Nikolajevič už je v Prešově…“) pokládala za ohrožení, tak byli po desítkách tisích deportováni do fakt hnusných poměrů ve štýrském Talerhofu a českém Terezíně.
Ale to je jen střípek do mozaiky. Stejně tak málokdo ví, že slezská Vratislav/Breslau/Wroclav byla po odsunu Němců osídlena Poláky … přesunutými sem z Haliče a Volyně ( = ruský zábor). Takže pokud banderovec hledal nějakou tu wroclavskou Polku, kterou zapomněl zgenocidovat jeho dědeček … tak ji holt našel, nemohl se moc splést.
Proruští pozorovatelé to samozřejmě vidí tak, že celý ten brutální rozvrat byl přiživován a živen „západem“, který si přál štvát tamní obyvatelstvo proti zlému Rusovi. Může být, i když kořeny budou mnohem, mnohem hlouběji, v dobách, kdy půlka Ukrajiny sloužilo jako loviště „Roxelan“ pro osmanské harémy – no a ve druhé půlce si trochu toho kolonialismu a ýbrmenšství užívali bratři Poláci, a kdo ví, kdo ještě.
…kdy půlka Ukrajiny sloužilo jako loviště „Roxelan“ pro osmanské harémy – no a ve druhé půlce si trochu toho kolonialismu a ýbrmenšství užívali bratři Poláci…
Pokud Vám to celé připomíná Jugloslávii, tak samozřejmě bingo! – ovšem i s tím, že tamní psycho-národy a psycho-sentimenty dovedl držet na uzdě komunistický „krvavý pes Tito“, a popuštění uzdy vypustilo ty nejhorší démony.
Podobně Ukrajina. Zadupat tamní válečné běsy do země zabralo dost sil i Stalinovi, ale už za Chruščova a Brežněva se vše zdálo být zapomenuto, země (na sovětské poměry) prosperovala, z „ukrajinských nacionalistů“ si dělali srandu filamaři typu Haliny Pavlowské. Jenže stačilo popustit otěže – trochu přifouknout a trochu přikrmit – jsme tam, kde jsme byli, tedy v Pekle.
Nevěděla jsem, že první koncentráky v Evropě zřídila podunajská monarchie a plnila je haličskými Rusíny. Ani, že Vratislav, svého (dávného) času české město, bylo po 2. světové válce po odsunu Němců, zaplněno Poláky z Haliče a Volyně.
Vím jen, že Ukrajina v dnešních hranicích je z různých a velmi odlišných lidí (národů?). Jak výstižně Martin Konvička píše, když se popustí otěže takovému slepenci stačí pak přifouknout a přikrmit různice a je Peklo. Z něj není jednoduchá cesta.