Dva příběhy o osmašedesátém

Nebojte, nebudu vyvracet vyprávění o tom, jak zásah „bratrských armád“ v roce 1968 odvrátil pokus imperialistů o obsazení a zotročení Československa. Narazíme na něj příliš zřídka, než aby mělo smysl s ním ztrácet čas. Nicméně zůstávají ještě dva další příběhy. Ten první můžeme zjednodušeně označit za „sluníčkový“ a vypadá přibližně následovně.

1950 – v českých zemích brutální stalinismus.

1960 – v českých zemích brutální stalinismus.

1967 – v českých zemích brutální stalinismus.

1968 – Pražské jaro a vzápětí sovětská invaze

1969 – nejistý rok

1970 – v českých zemích brutální stalinismus.

1980 – v českých zemích brutální stalinismus.

1988 – v českých zemích brutální stalinismus

1989  – Sametová revoluce, vstup do EU a do NATO

2018 – Putin způsobil, že obyvatelé přestali být spokojeni. Je zapotřebí bránit nejlepší režim všech dob všemi prostředky.

Méně vzdělaní mladí lidé si opravdu myslí, že vstup do EU a NATO proběhl zároveň se Sametovou revolucí.

Málokdo vám předloží takto kompletní popis. Když ale posloucháte funkcionáře ODS, TOP09, Pirátů a dalších neomarxistických stran nebo když si pustíte veřejnoprávní média, pracují právě s takovou verzí historie. A méně vzdělaní mladí lidé si opravdu myslí, že vstup do EU a NATO proběhl zároveň se Sametovou revolucí. Protože přesně takový dojem je cíleně vytvářen. Je vytvářen k tomu, aby ospravedlnil politické akce, které by jinak byly jen obtížně obhajitelné.

Jenže ve skutečnosti probíhaly dějin poněkud jinak. Shodný je vlastně jen začátek.

1950 – v českých zemích brutální stalinismus.

1953 – umírají Stalin a Gottwald, v českých zemích končí politické procesy.

1956 – Komunistická strana oficiálně uznává „přehmaty“, což je cudné označení pro teror vůči nevinným lidem.  K žádné dramatické změně ale nedochází, většina estébáků zůstává na svých místech.

1960-61  – propuštění většiny politických vězňů.

1965  – opatrné občasné rehabilitace.

1967 – brutalita režimu klesá. Většina obyvatel může dýchat o něco lépe než předtím. Totalitní režim se postupně přeměňuje v autoritativní. Existuje všeobecné očekávání, že uvolňování bude pokračovat.

Dramatické přeceňování významu srpna 1968, to je jenom taková ideologická berlička pro ty, kdo pro národ nemají žádnou vizi a ani nemají co jiného nabídnout.

Co tedy vlastně přinesli osmašedesátníci? Poměry se zlepšovaly a byly by se dále zlepšovaly i bez nich. Chtěli celý proces urychlit? Možná. Nelze se ale vyhnout podezření, že bývalí funkcionáři, kteří se podíleli na brutálních represích 50. let a nyní byli odstrčeni, se chtěli znovu dostat na výsluní za každou cenu. Urychlili tedy „demokratizaci“, ovšem za cenu narušení stability systému. Většině komunistických papalášů bylo nejspíš úplně jedno, jaké knihy budou Češi číst nebo jestli jim bude povoleno drobné podnikání. Narušení celého systému ale vnímali jako osobní ohrožení, logicky následovala panikářská reakce, orgie neschopnosti a nakonec úplně nejhorší ze všech možných řešení – tanky v ulicích českých a slovenských měst.

1969 – normalizace. Nedá se ani vzdáleně srovnat se stalinismem, nicméně panikářská reakce nejistého režimu měla dramatické dopady na životy statisíců lidí. Včetně toho, že se znovu uvolnil prostor pro spoustu zakomplexovaných magorů, kteří se mohli v rámci „prověrek“ vybíjet na mnohem schopnějších a slušnějších lidech.

1975 – normalizace už je pryč a režim pokračuje v opatrném uvolňování. V podstatě navazuje na bod, kdy zlepšování zarazili dobrodruzi z roku 1968.

1980 – režim je ještě mírnější. Určité represe probíhají spíše ze setrvačnosti, než že by o režim systematicky usiloval. Reálnou moc totiž drží sítě veksláků a melouchářů. Komunistickým funkcionářům nezbývá, než se s tím smířit.

1986 – uvolňování pokračuje. Pár estébáckých magorů a domovních důvěrnic ještě řádí, ale většině lidí se podařilo vytvořit si vlastní životní prostor, do kterého režim nezasahuje. Znovu veřejně vystupují Plastic People, Jasná páka a další zakázané kapely. A to nejen v okrajových klubech, ale přímo v prostorách komunistického sjezdového paláce.

1989 – 1990 – režim se hroutí, z důvodů, které jsou dosud nejasné a diskutované.

Je nesmyslné tvrdit, že v roce 1968 se stalo něco přelomového. Na rozdíl od let 1938 a 1948.

1995 – potenciál vytvořený před rokem 89 se projevuje naplno. Stačilo poskytnout lidem svobodu a přestat je šikanovat. Vznikají tisíce nových firem, země prochází největším investičním boomem v dějinách, hovoří se o středoevropském ekonomickém tygru.

2000 – ekonomická situace komplikovanější, roste vliv korporací, české banky privatizovány globálním skupinám za nulovou cenu, zlatý poklad centrální banky prodán zoufale pod cenou. Poprvé od 30. let se objevuje nezaměstnanost jako vážný sociální problém.

2004 – ČR vstupuje do EU. Fakticky se vzdává národní suverenity. Během několik let se mění poměry tak, že pravomoci místní vlády jsou omezenější než v době sovětského bloku. Zahraniční korporace rychle zvyšují objem svého majetku na úkor místních firem. Probíhá likvidace českého zemědělství a některých průmyslových oborů.

2018 – Ti občané ČR, kteří mají srovnání, zjišťují, že se cítí méně svobodně než v posledních letech husákovského režimu, školství je více ideologické, veřejné investice jsou nule a životní úroveň podstatné části obyvatel klesá nebo přinejmenším stagnuje. Nadnárodní elity připravují nahrazení Čechů jako etnika arabským a africkým obyvatelstvem.

Zkrátka, příběh český zemí v posledních 50 letech je složitý. Je velmi obtížné v něm najít jeden „rozhodující bod“ a je nesmyslné tvrdit, že v roce 1968 se stalo něco přelomového. Na rozdíl od let 1938 a 1948.

Dramatické přeceňování významu srpna 1968, to je jenom taková ideologická berlička pro ty, kdo pro národ nemají žádnou vizi a ani nemají co jiného nabídnout. Nezbývá jim tedy než strašit lidi a ospravedlňovat současnou represi vzdálenou minulostí.