Marie Kovalová: Červencová výročí
1323 – léto toho roku bylo většinou teplé a deštivé.
1423 – léto bylo teplé a suché.
1523 – léto bylo průměrně teplé, ale velmi deštivé.
1623 – bylo léto velmi teplé a velmi suché s mnoha bouřkami.
1723 – červenec byl velmi teplý a suchý.
Od roku 1770 byla soustavně měřena teplota vzduchu v Praze v Klementinu:
1773 – červenec měl průměrnou teplotu 18,0 °C.
1823 – červenec měl průměrnou teplotu 19,2 °C.
1873 – červenec měl průměrně 21,5 °C.
1923 – červenec byl s průměrnou teplotou 20,3 °C.
1973 – červenec měl průměrnou teplotu 19,6 °C.
(Údaje o počasí jsou čerpány z knihy Jiřího Svobody, Zdeňka Vašků a Václava Cílka „Velká kniha o klimatu zemí Koruny české“ vydané v nakladatelství Regia v roce 2003.)
Dne 1. 7. 1853 v Praze zemřel v 56 letech František Kavalír, podnikatel a továrník, zakladatel a majitel sázavských skláren Kavalierglass, které řídil téměř až do své smrti. Podnik provozovaný od roku 1837 se později stal jedním z předních výrobců skla v českých zemích.
Dne 1. 7. 1883 vyšel v Praze první telefonní seznam. Měl 98 jmen a telefonní čísla měla jen dvě číslice. Seznam měl název „Abecední seznam dosud ohlášených P.T. abonentů pro ústřední síť telefonickou“. Úplně první telefonní seznam na světě byl vydán o pět let dřív v USA.
Dne 1. 7. 1913 zemřel 67letý Ladislav Quis, rodák z Čáslavi, právník, novinář, spisovatel, překladatel (z ruštiny, němčiny, angličtiny), básník, představitel skupiny ruchovců (podle almanachu Ruch). U ruchovců, k nimž patřili např. Svatopluk Čech a Eliška Krásnohorská, ožila myšlenka slovanské jednoty a do její utopické vize pronikl ohlas soudobého sociálního anarchismu.
Dne 2. 7. 1983 zemřel v 74 letech Vladimír Neff, spisovatel, otec Ondřeje Neffa (*1945). Jeho první literární počiny z druhé poloviny 30. let, jsou především detektivní parodie a politická satira. Za okupace pracoval především na populárně vědeckém slovníku dějin filosofie Filosofický slovník pro samouky neboli Antigorgias. Vrcholnými díly pak jsou historické romány, především pentalogie Sňatky z rozumu, Císařské fialky, Zlá krev, Veselá vdova, Královský vozataj a trilogie Královny nemají nohy, Prsten Borgiů a Krásná čarodějka. Také překládal z ruštiny, francouzštiny a němčiny. Psal rovněž filmové scénáře (např. Tajemství krve nebo Minulost Jany Kosinové).
Dne 3. 7. 1943 zemřel v koncentračním táboře Terezín 80letý Emil Kolben, elektrotechnik, vynálezce, jeden z nejvýznamnějších podnikatelů meziválečného Československa. Po studiích elektrotechniky se vydal do světa na zkušenou (USA, Švýcarsko). V roce 1896 se vrátil do Prahy a ve Vysočanech založil podnik Kolben a spol. Ten se specializoval na stroje a zařízení pro velké parní a vodní elektrárny. V roce 1921 se Kolbenův podnik sloučil s Českomoravskou strojírnou v Českomoravskou-Kolben a v roce 1927 s továrnou Breitffeld-Daněk a vznikl tak mohutný podnik Českomoravská-Kolben-Daněk (ČKD) se 14 000 zaměstnanci, který byl schopen konkurovat i Škodovým závodům. Stal se tak nejvýznamnějším zakladatelem elektrotechnického průmyslu u nás a proslavil um a dovednost českých rukou po celém světě. V červnu 1943 byli Emil Kolben, jeho syn Hanuš a také vnuk Jindřich pro židovský původ zatčeni gestapem a internováni v Terezíně.
Dne 3. 7. 1973 zemřel v Kanadě v 65 letech Karel Ančerl, dirigent, který má velikou zásluhu na tom, že se Česká filharmonie zařadila na špičku nejlepších světových orchestrů. Ančerl zažil útrapy v německých koncentrácích, kde přišel o celou rodinu, a sám jen zázrakem přežil. Po skončení války byl jmenován ředitelem nově budované Opery a za půldruhého roku zde nastudoval šest velkých operních titulů. Od září 1947 pracoval v rozhlasu jako šéfdirigent Symfonického orchestru. Vrcholné období jeho umělecké činnosti začalo 20. října 1950, kdy byl jmenován uměleckým ředitelem České filharmonie, z jejíhož umění se pod jeho vedením stal náš prvotřídní vývozní artikl. O to bolestněji orchestr prožíval, když se Ančerl s druhou manželkou a dvěma syny rozhodl po srpnu 1968 pro emigraci. Odjel do Kanady a stal se šéfdirigentem symfonického orchestru v Torontu a jako vyhledávaný a všeobecně vážený umělec zajížděl i k jiným americkým orchestrům a stále ve světě prosazoval českou klasickou i moderní hudbu. Na jeho zdraví se však projevily útrapy z koncentráku, takže se ze života v emigraci dlouho netěšil.
Dne 4. 7. 1883 zemřela 66letá Amálie Mánesová, malířka, nejstarší dítě malíře Antonína Mánese, od něhož se učila malovat. Na jeho přání se věnovala krajinářství, ač by se byla ráda zabývala malbou figurální. Spolu s otcem konala záhy výlety po Čechách a spolu s ním také pobývala na venkovských sídlech české šlechty a pomáhala otci ve vyučování. Po jeho smrti (1843) převzala část jeho soukromých kursů kreslení, které vedl u bohatých šlechticů. V její malířské škole např. studovala Zdenka Braunerová. Její vlastní tvorba byla omezená, protože pomáhala bratrům, Josefovi a Qidovi, kteří měli existenční problémy. Byla mnohem praktičtější než bratři a dlouhou dobu vedla jejich domácnost. Obdivovala Josefův talent, povzbuzovala ho k větší činnosti a šetrnosti. Zhrozila se ale, když se zamiloval do služky Františky Šťovíčkové. Měla obavu, že se nadaný bratr dostane do chudé domácnosti a nedostatek peněz mu nedovolí tvořit. Rozbila jejich vztah, ačkoliv už čekali dítě. Josefovi tím zkazila život. Za chybu pak sama zaplatila po mnoha letech, kdy se o nemocného bratra až do jeho smrti (1871) s velkým úsilím starala. Sama odmítla nabídku k sňatku od sochaře Václava Levého a do konce života zůstala svobodná.
Dne 4. 7. 1943 – druhá světová válka: v noci na 5. 7. začala u Kurska (zhruba 500 km jižně od Moskvy) největší tanková bitva v historii lidstva. Pro Rudou armádu to byla poslední velká obranná operace, protože ve zbývajících necelých dvou letech války prakticky jen útočila a její postup se zastavil až v Berlíně a v Praze. Bitva měla dvě etapy – v první (5. – 12. 7.) se Rudá armáda víceméně bránila německému útoku, ale ve druhé etapě (12. 7. – 23. 8.) postupně přecházela do dílčích protiútoků za silné podpory letectva. Důvodem německé porážky byl zejména fakt, že Hitler nedokázal správně odhadnout možnosti své armády, které dva roky bojů na východní frontě značně vyčerpaly, a hnal ji, přes varování svých generálů, do velkého střetu s Rudou armádou. Georgij Žukov (1896-1974), jenž velel Rudé armádě, správně odhadl možnosti Němců a rozhodl nejprve pečlivě připravenou obranou vyčerpat jejich síly, pak v pravém okamžiku přejít do útoku – a vyhrát.
Dne 5. 7. 1863 byl v našich zemích prvně slaven svátek svatých Cyrila (Konstantina, 827-869) a Metoděje (815-885, málo je známo, že měl původní jméno Michal). Stalo se tak na popud olomouckého arcibiskupa Bedřicha z Fürstenberka a se souhlasem papeže Pia IX. Těžiště oslav bylo na Velehradě, byla to velkolepá oslava tisíce let od jejich příchodu na Moravu. Do této doby jejich svátek byl slaven v Čechách, na Moravě a na Slovensku už 9. března a bratři byli nazýváni staročeskými názvy „Crha a Strachota“. Svatořečeni byli oba bratři oficiálně až 30. září 1880. Důvodem přesunu svátku byla jednak nevhodná doba (zima k venkovním oslavám), ale hlavně vzrůstající kult Mistra Jana Husa, jehož svátek se stále slaví 6. července. Ten měl být novým svátkem zastíněn. Pravoslavná církev však stále oslavuje Cyrila a Metoděje 11. května. Oba bratři z řecké Soluně, dříve než přišli na pozvání knížete Rostislava na Velkou Moravu, působili nějaký čas (kolem roku 860) u Chazarů na Krymu. Aby jejich mise na Moravě byla úspěšná, zavedli do bohoslužeb slovanský jazyk – staroslověnštinu – pro který Cyril vytvořil i vlastní písmo a do něj přeložil téměř celý Nový Zákon, žalmy a misál. Metoděj nechal přeložit další část bible a životopisy církevních otců. Po několikaletém působení na Moravě odjeli bratři do Říma. Papež Hadrián II. přislíbil, že slovanská řeč bude uznána za další liturgický jazyk (tehdy byly v západní církvi jako liturgické jazyky uznávány jen řečtina a latina). Konstantin však před návratem na Velkou Moravu onemocněl a v Římě zemřel. Před smrtí stačil přijmout jméno Cyril. Metoděj byl jmenován arcibiskupem Panonie (Velká Morava, část Maďarska a část Rakouska) se sídlem na Velehradě (není ale jisté, zda je totožný se současným Velehradem na Moravě). Metoděj zemřel 6. dubna 885, měl by být pohřben někde na Moravě, ale jeho hrob nalezen zatím nebyl. Jeho smrtí končí i období slovanské liturgie na Velké Moravě, v Čechách se na některých místech udržela až do 11. století.
Dne 6. 7. 1483 byl 30letý Richard III. korunován králem Anglie. Byl posledním králem z rodu Yorků (vedlejší větev Plantagenetů), jeho porážka a smrt v bitvě u Bosworthu o dva roky později je považována za vyvrcholení tzv. Války růží a konec dynastie Plantagenetů v Anglii. Po nich se vlády chopili Tudorovci. Údaje o Richardovi, o kterých se myslelo, že pocházejí ze spolehlivých historických pramenů, byly moderními historiky vyvráceny. Shakespeare např. ve svých hrách píše, že tělesná deformace Richarda III. byla známkou jeho zlověstné povahy. Ale pověsti o malé postavě, chromé ruce, kulhavosti a hrbu jsou v současnosti považovány za výmysly. Britští archeologové z university z Leicesteru objevili v září 2012 kostru asi 30letého muže v místech, kde v Liecesteru stával v 15. století kostel františkánského kláštera, kde měl být Richard III. podle historických zpráv pochován. Výsledky genetických analýz (prokazatelně žijí jeho příbuzní) pak potvrdily, že pod parkovištěm opravdu ležely ostatky Richarda III. Nejnovější výzkum potvrdil královu drobnou kostru a skoliózu. O hrbu u něj ale nemohlo být řeči. Pravé rameno měl možná o trochu výše než levé, ale kostra nenese stopy po ochrnutí ruky a je jisté, že král nekulhal. Rekonstrukce z nalezené lebky odhalila sympatickou tvář, která rozhodně nepatřila skřetovi. Král byl vysoký 173 centimetrů, což odpovídá dobovému průměru.
Dne 6. 7. 1893 zemřel měsíc před svými 43. narozeninami Guy de Maupassant, francouzský spisovatel a dramatik. K jeho nejčastějším tématům patří láska, příroda, obyčejný život na normandském venkově i život pařížského měšťanstva, ale také prusko-francouzská válka z roku 1870, často také hrůza, strach a šílenství. Hrdinové jeho příběhů jsou stejně tak venkované, měšťané a aristokraté jako deklasované živly a prostitutky. Od roku 1890 se u něj navzdory jeho výborné fyzické kondici začaly projevovat příznaky progresivní paralýzy. Zemřel v Paříži v psychiatrické léčebně.
Dne 6. 7. 1913 zemřel Vojtěch, rytíř Král z Dobré Vody u Hořic, jeden z nejznámějších českých heraldiků. Bylo mu 69 let. Vojtěch Král byl v heraldice samouk, absolvoval pražskou reálku, sloužil dvacet let v armádě, v roce 1869 založil Sokol v Benešově u Prahy a působil jako cvičitel. Pracoval jako účetní při přestavbě budějovicko-linecké dráhy a poté většinu svého života byl mezi lety 1878-1912 úředníkem českého zemského výboru. Na jeho díle jsou zejména ceněny kresby znaků a erbů, díky nim byl přizván k ilustrování takových projektů jako byly Sedláčkovy Hrady, zámky a tvrze Království Českého, nebo Ottův slovník naučný; řadu kreseb publikoval v Časopise Společnosti přátel starožitností českých. Vrchol v jeho literárním díle představovala populárně koncipovaná Heraldika (1900).
Dne 6. 7. 1933 v den svých 72. narozenin zemřel Josef Kožíšek, učitel a básník, který se stal následovníkem Josefa Václava Sládka a předchůdcem Františka Hrubína. Rodák z Lužan u Plzně nejprve působil jako učitel i ředitel na řadě obecných škol. Po první světové válce se stal ředitelem literárního oddělení Státního nakladatelství v Praze. Jeho první verše byly určeny pro žáky příbuzných a přátel a i další básně psal Kožíšek pro děti. Názvy jeho sbírek jsou prosté: Doma, Na sluníčku, Oku i srdéčku atp. První z nich vyšla v roce 1890, když už předtím autor publikoval v časopisech. Celkem Kožíšek vydal dvanáct knih, je i autorem řady pedagogických článků.
Dne 8. 7. 2003 byla k Marsu vyslána americká sonda Opportunity (česky Příležitost). Přistála 25. 1. 2004 v oblasti Meridiani Planum blízko rovníku. Její životnost byla naplánována na 90 dní, ale fungovala až do června 2018. Sonda Opportunity a podobná sonda Spirit (vyslaná NASA o měsíc dříve, která přistála na opačné straně Marsu a posílala údaje do roku 2010), jsou 6kolová vozítka s laboratoří pro průzkum klimatických podmínek, průzkum minerálů a hornin a samozřejmě pro hledání čehokoliv, co by mohlo být vysvětleno jako projevy života. Sondy poslaly na Zemi sérii důkazů toho, že Mars nebyl vždycky tak chladný, suchý a nehostinný, jako je dnes.
Dne 9. 7. 1973 byla slavnostně otevřena stavba hotelu a televizního vysílače na Ještědu. Předtím, 1. 5. 1971, začal vysílač přenášet televizní signály. Stavba má tvar jednodílného rotačního hyperboloidu, který se začal stavět v roce 1966 na vrcholu hory Ještěd u Liberce. Je vysoký téměř 100 metrů s kruhovým půdorysem o počátečním průměru 33 metrů. Jejím autorem je architekt Karel Hubáček (1924-2011). Veřejnosti byl objekt zpřístupněn až v září 1973.
Dne 10. 7. 1913 zemřel na mozkovou mrtvici Mikoláš Aleš, malíř, grafik a ilustrátor, jedna z nejvýznamnějších osobností generace umělců Národního divadla, přední malíř českých dějin. Bylo mu 60 let. Už v dětství velmi rád maloval a tak bylo jasné, že se vydá na dráhu umělce. V roce 1869 odjel do Prahy a zapsal se na Akademii umění. Během studia žil v Ostrovní ulici v domě U Zlatého soudku u strýce – krejčího Jelínka. Přivydělával si vyučováním kreslení a prací pro různé noviny a časopisy a účastnil se také mnoha vlasteneckých setkání. Velkou oblibu si získaly jeho ilustrace ve dvousvazkové sbírce českých a moravských národních písní, zvané „Špalíček jednoho sta národních písní a říkadel“ (1906 a 1912). Po roce 1884 se Aleš víc věnoval ilustraci časopisů, mj. Květů, Šotku, Světozoru, Humoristických listů či Zlaté Prahy. Z Alšova nepřeberného malířského odkazu jsou asi nejznámějších velké obrazy: „Husitský tábor“, „Setkání Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem“ či cyklus lunet „Vlast“. Na počátku 80. let 19. století se Aleš začal víc věnovat knižní ilustraci – vytvořil působivé obrazy k dílům A. Jiráska, K. V. Raise, F. L. Čelakovského, či J. Arbese. Od osmdesátých let 19. století Mikoláš Aleš spolupracoval s mnoha významnými českými architekty při návrzích dekorativní výzdoby mnohých staveb, a to jak jejich fasád, tak interiérů – z této oblasti Alšovy tvorby jsou známé např. jeho návrhy výzdoby dvorany Městské spořitelny či vestibulu pražské Staroměstské radnice. Roku 1879 se Aleš společně s Ženíškem zúčastnil soutěže na výzdobu foyeru Národního divadla. Celý nápad na obrazy byl vlastně Alšův, Ženíšek mu pomáhal pouze s převedením nákresů do požadované velikosti. Při dokončování lunet se však porotě nelíbilo, jakým způsobem Aleš tyto lunety koloruje, a proto tímto úkolem pověřila Ženíška a další malíře. Alše se neoprávněná kritika velmi dotkla a znamenala také konec jeho přátelství s Ženíškem. Od té doby maloval obrazy jen zřídka, věnoval se vlastně výhradně kresbě. Aleš byl jako umělec uznáván již za svého života, i když spíš jako kreslíř a dekoratér, jeho malby byly plně doceněny až ve 20. století. Mikoláš Aleš měl s manželkou Marinou čtyři děti – tři dcery a syna.
Dne 10. 7. 1973 v Praze najela nákladním automobilem do skupinky lidí na chodníku Olga Hepnarová (*1951). Zabila 8 lidí, 6 těžce a dalších 6 lehce zranila. Najela do nich úmyslně! Z čiré nenávisti a k činu se pyšně hlásila. Trest smrti přijala bez emocí. 12. března 1975 byla v pankrácké věznici v Praze popravena oběšením. Byla tak poslední ženou popravenou na území Československa.
Dne 11. 7. 1943 vyvrcholilo „etnické čistění Volyně” – sz. části Ukrajiny – od Poláků, Židů i volyňských Čechů některými Ukrajinci. Když bylo v roce 1943 jasné, že Německo válku prohraje, změnila radikální část OUN – organizace ukrajinských nacionalistů – v čele se Stepanem Banderou (1909-1959), svoji strategii a vyhlásila boj za osvobození Ukrajiny proti všem nepřátelům. Mezi ně nečekaně zařadili i Němce, s nimiž dosud bojovali proti Sovětskému svazu. Ustavili UPA (ukrajinskou povstaleckou armádu) a už v únoru 1943 její jednotky bestiálně vyvraždily hlavně Poláky obydlenou obec Parosl. Po masakru v Parosli došlo k dalším případům vyvražďování obcí, kde byli převážně Poláci (Lipniky, Janova Dolina, Ugly, Konstantinovka, Osty, Uberez, Staryki atd.). Ten 11. červenec 1943 byl nazývaný „krvavá neděle“, byl kulminací jejich vraždění. Celkem bylo napadeno na 530 převážně polských vesnic, osad a statků a brutálně zavražděno tisíce civilistů. V srpnu 1943 pak bylo napadeno dalších 85 vesnic a v prosinci téhož roku UPA zahájila další vlnu vraždění trvající do jara roku 1944. Tehdy UPA přesunula hlavní působiště do východní Haliče a vraždila dál. Celkový počet hlavně polských civilistů (i žen, dětí a nemluvňat) brutálně povražděných UPA během války se odhaduje na 80 až 130 tisíc. Vedení polských partyzánů (AK) sice velmi důrazně zakázalo svým jednotkám vést jakékoliv odvetné akce proti ukrajinským civilistům, ale některé polské oddíly neuposlechly rozkazu a vypálily několik ukrajinských vesnic. Za oběť polským odvetným útokům padlo celkem údajně kolem 10 až 15 tisíc Ukrajinců… V roce 2014 ukrajinský prezident Petro Porošenko označil bojovníky UPA za „příklad hrdinství a vlastenectví na Ukrajině“. V dubnu 2015 ukrajinský parlament schválil zákon, který udělil příslušníkům OUN a UPA „status bojovníků za svobodu Ukrajiny”.
Dne 12. 7. 1543 se po šesté ženil už dost nemocný anglický král Jindřich VIII. (1491-1547). Za ženu si vzal 30letou Kateřinu Parrovou (1512-1548), se kterou byl do konce svého života, což trvalo už jen čtyři roky.
Dne 12. 7. 1993 zasáhlo jih japonského ostrova Hokkaidó silné zemětřesení. Způsobilo smrt 230 lidí. Vyvolaná tsunami poničila např. i rybářské lodě v Jižní Koreji, které byly od epicentra vzdálené kolem 800 kilometrů.
Dne 13. 7. 1793 krátce před polednem byl zavražděn Jean Paul Marat, původně lékař, novinář, poslanec Národního Konventu Francie, významný člen Výboru veřejného blaha, který vehementně požadoval zavedení diktatury. Bylo mu 50 let. Zabila ho Charlotte Corday d’Armont (1768-1793) – probodla kuchyňským nožem – když ležel ve vaně a léčil si kožní chorobu. Corday se k němu dostala pod záminkou, že mu nese seznamy lidí, které je potřeba zatknout a popravit. Po vypuknutí Velké francouzské revoluce Marat zcela opustil profesi lékaře a plně se oddal politice. Byl fanatickým zastáncem teroru proti šlechtě a jedním z těch, kteří požadovali smrt krále Ludvíka XVI. (1754-1793).
Dne 14. 7. 1933 byly v Německu zakázány všechny politické strany kromě NSDAP – ta, pod vedením Adolfa Hitlera oficiálně převzala v Německu veškerou moc.
Dne 15. 7. 1863 byl v Praze na Újezdě otevřen první portrétní ateliér. Zřídil ho jeden z nejvýznamnějších českých fotografů 19. století tehdy 30letý Jindřich Eckert, původně celní úředník. Z počátku se věnoval hlavně portrétu a vedle toho vytvářel složité alegorické kompozice. Za nejvýznamnější část jeho tvorby je dnes považována místopisná fotografie pro její dokumentační význam. Eckert zemřel 28. 2. 1905 ve věku 71 let.
Dne 16. 7. 1923 ve Štěkni u Strakonic zemřel 75letý Karel Klostermann, rakousko-český spisovatel se zaměřením na oblast Šumavy. Svým románovým a povídkovým dílem patří do velké družiny kritických realistů před první světovou válkou, jako byli např. K. V. Rais, bratří Mrštíkové a Tereza Nováková. Tito spisovatelé velmi dobře pozorovali skutečný život, odhalovali jeho kladné i stinné stránky. Klostermann pro své četné romány a povídky načerpal nejvíce námětů ze Šumavy a Pošumaví a jen výjimečně odbočil jinam, např. do jihočeských Blat známým románem „Mlhy na Blatech“, do Vídně románem „Za štěstím“. První Klostermannův šumavský román je „Ze světa lesních samot“ (1892). Jím dosáhl po několika předcházejících povídkách rázem proslulosti a stal se právě tím, čím zůstal v literatuře po celý život – romanopiscem Šumavy. Byl dvakrát ženatý, ale o dětech není nikde zmínka.
Dne 16. 7. 1963 v Bulharsku v moři utonul 58letý Erik Adolf Saudek, literární kritik, významný překladate1 hlavně z angličtiny a také z němčiny a francouzštiny. Nesnažil se o věrný překlad, šlo mu spíše o postižení vnitřního smyslu textu a dobového koloritu a k tomu využíval i hovorové češtiny. Zásadní význam mají jeho překlady nejhranějších Shakespearových her, na kterých pracoval od roku 1936 až do své smrti. Jeho manželkami byly herečka Eva Vrchlická (byla o 16 let starší, rozvedli se v roce 1952), pak překladatelka Věra roz. Davidová, neteř Franze Kafky. S Věrou měl tři syny a dceru. Byl prastrýcem Jana a Káji Saudkových.
Dne 17. 7. 2013 zemřel 87letý Jaroslav Machovec, vysokoškolský pedagog, odborník v oboru biotechnika zeleně, sadovnictví a květinářství. Jeho největším přínosem bylo odborné pozvednutí oboru a hlavně práce na zachování Lednicko-valtického areálu, na čemž se podílel i nejmladší z jeho synů, zahradní architekt, ing. Jan Machovec.
Dne 18. 7. 1933 zemřel na tuberkulózu 46letý Karel Vaněk, novinář, fejetonista a spisovatel humoristické literatury. Známý je hlavně svým pokračováním románu Jaroslava Haška Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Roku 1923 měl vyjít 4. díl románu o Švejkovi s názvem Pokračování slavného výprasku, Hašek jej ale nedopsal – zemřel v lednu 1923. Nakladatel Adolf Synek proto požádal Karla Vaňka, aby se pokusil knihu dopsat. Vaněk čtvrtý díl dokončil (snažil se ještě psát v Haškově duchu) a pak pokračoval dílem pátým Švejk v zajetí a šestým Švejk v revoluci. Jak dokončení čtvrtého dílu, tak i díl pátý a šestý vycházely s ilustracemi Josefa Lady až do roku 1949. Pak nebylo Vaňkovo pokračování vydáváno až do roku 1991, že je prý plné sprostoty, hulvátství a nenávisti k lidem (vydavatelská poznámka k vydání Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války v Našem vojsku, Praha 1953). Skutečným důvodem asi bylo to, že Vaněk bez příkras vylíčil mentalitu obyčejného vojáka a i dost nelichotivě popsal ruskou společnost – tak, jak ji sám v ruském zajetí zažil. Vaňkovu pokračování sice chybí Haškova genialita, když ale porovnáme Vaňkovo dílo s jinými válečnými romány, zjistíme, že to je dobré dílo. Je to drsné, v podstatě pravdivé vyprávění odehrávající se ve vypjatém prostředí, kdy jsou vojáci mravně otupělí a jejich vulgární mluva nemůže připadat nikomu divná. Vaňkův Švejk se snaží v hrozných podmínkách ruského zajetí hlavně přežít, nezajímá ho politika, proslovy politických činovníků opovrhuje, nepřipojuje se k legionářskému hnutí, nechce chápat kulturu a problémy ruské společnosti, vysmívá se ruskému revolučnímu dění, jen touží dostat se domů. Vaněk popsal Švejkův život v Rusku do 26. srpna roku 1917, zobrazení jeho osudů za Říjnové revoluce se vyhnul oznámením, že se Švejk v Rusku ztratil. Román ukončil poněkud smutným návratem Švejka do Prahy v únoru roku 1920. Revolucí, kterou má Vaněk v názvu druhého dílu své knihy, je myšlena ruská Únorová revoluce.
Dne 19. 7. 1993 zemřel v 83 letech Elmar Klos, režisér, scenárista, pedagog. Začínal ještě v pionýrské éře němého filmu, kde se postupně seznámil prakticky se všemi filmovými profesemi a zahrál si také několik epizodních roliček. Od roku 1934, i přes německou okupaci působil ve Zlíně u Baťovy reklamní filmové firmy. Po válce se stal jedním z organizátorů znárodňování československého filmu. S Jánem Kadárem začal režijně spolupracovat v 50. letech. Jejich tvorba začala politickou agitkou Únos (1952), která vypráví dramatický příběh o únosu československého letadla do Německa. I přes to že se jednalo o film poplatný době, filmařské kvality mu nelze upřít. Dále spolu natočili hudební satirickou komedii Hudba z Marsu (1955), snímek rovněž ovlivněný režimem. Po několika dokumentárních filmech se oba vracejí na pole hraného filmu – snímkem Tam na konečné (1957). Následovala satirická komedie Tři přání (1958) a potom Smrt si říká Engelchen (1963). Jejich psychologické drama Obžalovaný (1964) se stalo jedním z trezorových filmů. Největší úspěch, oceněný oskarovou soškou za nejlepší cizojazyčný film roku 1967, jim přineslo tragikomické drama Obchod na korze (1965).
Dne 20. 7. 1923 podlehl střelnému zranění Pancho Villa, 45letý mexický revolucionář, pro někoho obyčejný bandita – byl zastřelen ze zálohy prý na příkaz tehdejšího mexického prezidenta Álvara Obregóna (1880-1928).
Dne 20. 7. 1973 zemřel jen 32letý Bruce Lee, vlastním jménem Jun Fan Lee, americký herec, mistr a popularizátor bojových umění. Původně byl trenérem bojových umění, což ho dovedlo na filmové plátno. Svou hereckou prací ovlivnil natáčení a popularitu akčních filmů. Narodil se v San Francisku v čínské čtvrti. Jeho otcem byl čínský operní zpěvák, matka byla Němka. Krátce po jeho narození se s ním a jeho třemi sourozenci rodiče přestěhovali do Hongkongu, on sám se do Spojených států vrátil jako devatenáctiletý. Studoval na University of Washington, kde získal titul bakaláře svobodných umění. Cesta do Hollywoodu se mu otevřela 2. srpna 1964 při jeho exhibici na mezinárodním turnaji v karate na Long Beach, kde mu byla nabídnuta práce u filmu. Jeho nejslavnějším je film Drak přichází. Premiéry se ale Lee nedožil. Při natáčení dalšího filmu Hry se smrtí se mu udělalo špatně, tak si šel domů lehnout. Už se ovšem nikdy nevzbudil. Příčina smrti není jasná, ale hovoří se o krvácení do mozku na následky častých zranění hlavy. Jeho syna Brandona (1965-1993), který šel v otcových stopách, čekal podobný osud.
Dne 21. 7. 1773 papež Klement XIV. (1705-1774) prohlásil jezuitský řád za zrušený na věčné časy bulou Dominus ac Redemptor. Vydal ji na naléhání Francie, Španělska a Portugalska, které se obávaly rostoucí moci řádu, ale mnoho jezuitů pokračovalo ve své většinou vzdělávací činnosti v rámci jiných řádů. Bula umožňovala světským vládám plně rozhodnout o majetku řádu. Obecné zásady zrušení řádu v Rakousku upřesnila v září 1773 svým listem císařovna Marie Terezie. Jezuité mohli do roku 1814 dále působit jen v Rusku a Prusku. 7. srpna 1814 byl jezuitský řád obnoven s celosvětovou působností a působí dodnes. Jezuitský řád (je bez ženské větve), oficiálně Tovaryšstvo Ježíšovo, povrdil papež Pavel III. 27. září 1540. Společenství založil ale o šest let dříve v Paříži španělský šlechtic, později svatořečený Ignác z Loyoly (1491-1556). V 16. století, kdy Evropa procházela hlubokou krizí provázenou krvavými válkami mezi katolíky a protestanty, jezuité chtěli obrodu katolické církve a záhy se stali jedněmi z hlavních nositelů počínající protireformace. Zaměřovali se převážně na oblast školství, vědy a umění, velice aktivní byli i jako misionáři na nově objevených kontinentech. Do Čech přišli jezuité roku 1556, kdy se jich 12 usadilo na místě zpustlého kláštera dominikánů v Praze u kostela sv. Klimenta. Z koleje, kterou tam postavili, vznikla pak Národní knihovna – Klementinum. Přestože jezuité výrazně přispěli k šíření kultury a vzdělanosti i u nás, zůstali v paměti národa zapsáni jako tmáři podporující habsburskou moc. Jezuitou ale byl např. vlastenec, obhájce českého jazyka, historik Bohuslav Balbín (1621-1688) nebo kardinál Tomáš Špidlík (1919-2010). Jezuitou je i současný papež František (*1936).
Dne 22. 7. 1963 zahájila činnost poetická vinárna Viola/divadlo Viola pásmem Komu patří jazz na pražské Národní třídě (má 76 míst). U zrodu stál herec Jiří Osterman (1935-1990), který ale po dvou letech odešel. Po něm byl v čele Violy literární historik Vladimír Justl (1928-2010), který ji úspěšně řídil až do roku 1990. V 70. letech tam slovo postupně převážilo nad živou hudbou, repertoár se posouval čím dál víc k divadlu a Violou prošlo hodně dobrých herců. V posledním desetiletí se Viola stále zaměřuje na uvádění dramatických útvarů a divadelních koláží rozmanitých textů a své programy udržuje na vysoké umělecké úrovni, o čemž také svědčí vysoká návštěvnost.
Dne 23. 7. 1843 zemřel v 58 letech Antonín Mánes, malíř – samouk, pro mnohé známý jen jako otec malířů Quida Amálie a Josefa Mánesových. Vydělávat si začal v pražské porcelánce jako dekorativní malíř a až ve 20 letech vstoupil do krajinářské školy pražské Akademie. V roce 1836 se díky svému úsilí stal na Akademii profesorem krajinomalby.
Dne 24. 7. 1693 zemřel 53letý Pavel Josef Vejvanovský, významný moravský hudební skladatel středního období baroka. Vejvanovský své partitury podepisoval jako „polní trubač“. Vytvořil obsáhlé, převážně orchestrální dílo, nejčastěji s bohatým obsazením dechových nástrojů. Skládal jak světskou (sonáty, serenády, hudbu k baletům), tak chrámovou hudbu. Celkový počet Vejvanovského děl se odhaduje přibližně na 120 opusů.
Dne 24. 7. 1923 byla podepsána tzv. Lausannská smlouva, která řešila územní uspořádání a hranice Turecka po první světové válce. Tato smlouva nahrazovala Sevreskou smlouvu (z roku 1920), která nevešla v platnost kvůli povstání Turků, pod vedením Mustafy Kemala (později zvaný Atatürk), který se nechtěl smířit s tím, co vítězné mocnosti, hlavně Francie a Velká Británie, Turkům nadiktovaly. Vítězným povstáním Turci dosáhli mnoha územních změn ve svůj prospěch. Lausanskou smlouvou byla potvrzena plná suverenita Turecka ve stanovených hranicích v celé Malé Asii a v části Thrákie. Turecko se ale zřeklo nároků na bývalá arabská území osmanské říše a uznalo demilitarizaci Bosporu a Dardanel. Ještě v roce 1923 byly v Turecku zrušeny staré osmanské pořádky, vznikla moderní Turecká republika a jejím prvním prezidentem se stal Mustafa Kemal Atatürk (1881-1938), který v zemi provedl nevídané reformy: hlavně oddělil moc islámu od moci státní a celkově zavedl evropský právní systém a zvyklosti. Turecké děti začaly povinně chodit do škol, jen díky němu Turci používají latinku a ženy dostaly stejná práva jako muži. Atatürk – Otec Turků se těšil za své vlády velké oblibě a ani po jeho smrti na něj Turci nezapomněli.
Dne 24. 7. 1973 na infarkt zemřel 70letý Adolf Hoffmeister, pražský rodák, vystudovaný právník, výtvarník, básník, spisovatel, překladatel, skvělý karikaturista a ilustrátor. Po ukončení studia práv cestoval pravidelně do zahraničí a působil jako dopisovatel mnoha časopisů. Díky své tvorbě se řadí k předválečným osobnostem, formujícím českou avantgardu. Asi nejznámějšími Hoffmeisterovými díly jsou karikatury významných osobností kulturní avantgardy. Charakteristickým rysem Hoffmeisterovy literární tvorby je mnohostrannost a výrazná pestrost tematická i žánrová. Byl autorem drobných próz, divadelních her, cestopisných reportáží, fejetonů, epigramů, básní i jednoho románu. Jeho vývoj směřoval od nezávaznosti dadaistických hříček k ostré protiměšťácké a také protifašistické kritice a dále k nadčasovým, obecně lidským tématům.
Dne 25. 7. 2003 v USA zemřel v 79 letech Jiří Horák, politolog, vysokoškolský pedagog. V roce 1948 emigroval do Západního Německa a odtud roku 1951 do USA. V prosinci 1989 se vrátil do Československa a spoluzakládal ČSSD (registrována 9. února 1990). Na sjezdu obnovené sociální demokracie v Praze-Břevnově byl koncem března 1990 zvolen předsedou strany. Ve funkci se zasloužil o etablování ČSSD na politické scéně a o navrácení pražského Lidového domu do majetku strany. Koncem roku 1992 Horák čelil uvnitř ČSSD několika kritickým skupinám. Na sjezdu ČSSD v únoru 1993 v Hradci Králové již proto Horák nekandidoval a novým předsedou byl nakonec zvolen Miloš Zeman. Po sjezdu působil Horák na symbolickém postu čestného předsedy ČSSD, ale již v dubnu 1993 se vrátil do USA.
Dne 26. 7. 1913 rakouská vláda vydala tzv. Anenské patenty. Prakticky se jednalo o dva patenty č. 150/1913 ř. z. a č. 36/1913 z. z. Jimi vídeňská vláda rozpustila český zemský sněm, paralyzovaný dlouhodobou obstrukcí německých poslanců, a nahradila jej úřednickou správní komisí, aby zabránila finančnímu bankrotu Českého království. Nově dosazená komise měla fungovat jen do brzkého zvolení nového zemského výboru, ale fakticky fungovala až do zániku monarchie v roce 1918.
Dne 26. 7. 1963 došlo k zemětřesení v makedonské Skopji. Bylo to jedno z nejničivějších zemětřesení v dějinách Jugoslávie. Padlo mu za oběť 1078 lidských životů, 3383 bylo zraněných a sto až dvě stě tisíc lidí zůstalo bez domova. Zničeno bylo na 75–80 % zástavby celého města. Postižena byla nejen makedonská metropole Skopje, ale i některá další menší sídla v okolí. Ničivost zemětřesení byla umocněna tím, že otřesy zastihly město v 5:17 ráno, kdy většina obyvatel ještě spala.
Dne 27. 7. 1953 byla podepsána Dohoda o neútočení na Korejském poloostrově – skončila Korejská válka, která zemi sužovala tři roky. Podepsali ji zástupci severokorejské a čínské armády a na druhé straně Američané (pod „praporem” OSN). Nikdo z Jižní Koreje ji nepodepsal. Dohoda definovala demarkační linii mezi oběma státy a vznik demilitarizované zóny, oddělující oba státy. Nově vytyčená hranice byla výhodná pro Jižní Koreu, která získala území, obsazené dosud čínskými a severokorejskými vojsky. Většina obětí války byla ze Severní Koreje, kam zhusta dopadaly bomby USA, včetně tisíců tun napalmu.
Dne 29. 7. 1983 zemřel 99letý Burrill Bernard Crohn, americký lékař – gastroenterolog židovského původu, který jako jeden z prvních popsal chorobu, která dnes nese jeho jméno. Crohnova nemoc je zánětlivé onemocnění, jež se může projevit v jakékoli části trávicího ústrojí. Je provázeno bolestí v podbřišku, hubnutím, únavou, průjmy, zvýšenou teplotou, ale někdy také kožní vyrážkou, kloubními záněty, či aftami v ústech. Nemoc se vyskytuje častěji v průmyslově vyspělých zemích severní polokoule.
Dne 31. 7. 1993 náhle zemřel na zástavu srdce 62letý belgický král Baudoin I. Belgický. Na belgický trůn usedl v roce 1951 po svém otci, který v jeho prospěch abdikoval. Baudouin přestože byl od narození korunním princem, uvažoval o kněžské dráze a chtěl se zříci svých nároků ve prospěch mladšího bratra. Nakonec na trůn usedl a byl pro svou zásadovost a umění kompromisu v zemi ctěný i mnoha odpůrci monarchie. Velmi výrazně se zasadil o zachování Belgie jako jednotného státu a překonání rozporů mezi vlámskou a valonskou částí. Protože po sobě nezanechal žádné potomky, na trůn po něm nastoupil jeho bratr Albert II. (*1934), který roku 2013 abdikoval ze zdravotních důvodů ve prospěch syna Filipa (*1960).
Dne 31. 7. 2003 zemřela v 58 letech Klára Jerneková, herečka. Deprese a alkoholová závislost měly značný vliv na předčasném konci této talentované herečky.
Výročí některých událostí na Sedlecku a Sedlčansku:
1923 – 5. 7. uspořádala TJ Sokol Sedlec společně s hasiči a legionáři oslavu památky Mistra Jana Husa na vrchu Porostlém. Kratičká zmínka je o tom v sedlecké kronice. Není ale napsáno, jestli to bylo u dřevěné rozhledny, která stávala na nejvyšší kótě Porostlého (514,0 m n. m.) nebo na západním úbočí Porostlého, v lomu u jezírka.
1943 – do 20. 7. z rozkazu německých okupantů musela většina obyvatel Sedlčan a okolí opustit své domovy. Úředníci měli výjimku, pro ně byl nejzazší termín k vystěhování ze Sedlčan do 25. 7. 1943. Správu nad městem převzal 28. 7. 1943 německý vládní komisař Dr. Wildner. Město Sedlčany oficiálně přestalo existovat – byl zde zřízen SS-Trumpenübungsplatz Böhmen. Do Sedlce se ze Sedlčan, kromě řady obyvatel – soukromníků, přestěhovala např. okresní nemocenská pojišťovna a do Prčice městská spořitelna.
