A už to tu máme. Po pasivním kouření přichází pasivní pití koly.

Lidé s nadváhou ohrožují planetu i lidstvo a musí být zregulováni za každou cenu. To není vtip ani nadsázka,
ale oficiální vyjádření těch, kdo ovlivňují zákony a mezinárodní úmluvy.

Boj proti špekáčkům a hamburgerům bude tvrdší než ten proti kouření. A rychlá analýza ukazuje, že v záloze jsou nesrovnatelně drastičtější opatření.

Není to tak dlouho, co jsme se na Finmagu pokusili analyzovat některé aspekty společenského vztahu ke kouření. Hovořilo se primárně o kouření v restauracích, ale naše závěry se týkají spotřeby tabáku obecně. Ukázali jsme, že kouření začalo být vnímáno jako zvyk chudých a nevzdělaných lidí, což je hlavním motorem odporu proti němu. A to je i hlavním důvodem, proč předem víme, že se jej dříve či později podaří vytlačit do podobné pozice, jakou má dnes fetování toluenu. Zdravotnická zdůvodnění byla k protikuřáckému tažení jen přilepena.

• Kouření v restauracích: Proč trh selhává

Zajímavější než samotné kouření tabáku je celkový obecný mechanismus, který můžeme popsat v několika krocích.

• Nižší třídy si osvojí určitý prvek životního stylu, který byl dřív vnímán převážně jako aristokratický.

• Pro elity přestane být tento prvek životního stylu zajímavý. Začnou se naopak vůči němu vymezovat. Toto vymezení slouží jako znamení příslušnosti k vyšší společenské třídě.

• Zmíněný prvek životního stylu začne být označován za nezdravý, amorální, nebezpečný a podobně. Postupně je podrobován speciálnímu zdanění, omezován, regulován, zakazován, až je víceméně vymýcen.

• Nižší třídy si mezitím osvojily jiné prvky životního stylu, které byly předtím vnímány jako převážně aristokratické.

• Cyklus pokračuje od druhého bodu.

Všimněte si, že zároveň s likvidací tabákových výrobků prosazují média i „experti“ toleranci k marihuaně. Tu totiž dosud kouří převážně děti z dobrých rodin. Jakmile ji převezmou učňové a jakmile se vysokoškoláci přeorientují na jiné drogy, začnou být opět zdůrazňována zdravotní rizika marihuany a postup úřadů přitvrdí.

Vybijte tlusťochy! Zachráníte planetu!

Ve zmíněném článku jsem vyslovil hypotézu, že boj proti tučnému masu (nejdřív špekáčky a hamburgery) a slazeným nápojům je pouze v ranější fázi životního cyklu než boj proti cigaretám a že se brzy začneme setkávat s tvrzeními, že pití koly je pro okolí srovnatelně škodlivé jako pasivní kouření. Tato tvrzení časem převládnou a začnou být pokládána za vědecky podložená a nezpochybnitelná.

Během několika měsíců, které od publikace článku uplynuly, mi dal vývoj za pravdu rychlostí, která je i pro mne překvapující. Objevily se – mimo jiné – dva velmi zajímavé texty z poměrně autoritativních zdrojů.

Vědecký tým z London School of Hygiene & Tropical Medicine dospěl k tomu, že nadváha obyvatel západních zemí dramaticky přispívá ke spotřebě zdrojů, odlesňování a globálnímu oteplování. „Pokud něco nezačneme dělat s počtem lidí a s jejich tloušťkou, naše šance jsou mizivé,“ konstatoval profesor Ian Roberts v doprovodném vyjádření pro média (více zde). Jak z jeho vyjádření dále vyplývá, problémem není nadměrná spotřeba potravin, ale tloušťka. Přejídání nízkotučnými věcmi nevadí, stejně jako nevadí tučné jídlo doprovázené intenzivním tělocvikem. Slyšíte? Pokaždé, když si dáte špekáček a nejdete si zaběhat, ohrožujete planetu a lidstvo. Co je proti tomu obtěžování kouřením?

Slyšíte? Pokaždé, když si dáte špekáček a nejdete si zaběhat, ohrožujete planetu a lidstvo. 

New York Times zase otiskly článek harvardského profesora evoluční biologie Daniela E. Libermana, který tvrdí, že zákaz pití slazených nápojů je potřebný k tomu, aby se lidstvo správně vyvíjelo. Zjednodušeně řečeno, podle Libermana je lidský druh vyvinutý pro život v jiném prostředí, než v jakém dnes žije (člověk je údajně vybaven k tomu, aby byl pralesním lovcem, nikoliv obyvatelem města). Ale když už se v tom jiném prostředí ocitl, musí také změnit své návyky a začít jíst jiné věci, než které by si sám vybral. A právě zde je role vlády, která určí správné stravování. To není jen způsob jak snížit náklady na zdravotnictví, to je podmínka správného rozvoje druhu a vytvoření „přirozeného prostředí“. Ostatně, tak jsme se vyvinuli, abychom potřebovali regulaci, končí harvardský profesor (we have evolved to need coertion). Článek najdete zde.

Chudino, do bytovek!

Z kontextu je zjevné, že onu regulaci potřebují zejména nižší třídy, které se živí rukama, a nikoliv harvardští profesoři (ti jsou přece vyvinuti, aby regulovali jiné). Tomu, kdo občas zabrouzdal do historických knih, se automaticky vybaví staré výklady o tom, proč je pro některé lidi dobré, aby žili v otroctví. To je zajímavější než kuriózní názor na to, k čemu je člověk vybaven. Nevím totiž, jak to mají moji čtenáři, ale moje srst, zuby a drápy jsou pro život pralesního lovce zoufale nedostatečné. Ještě zajímavější však je, že se text nesetkal s žádným odporem ani výraznější polemikou. Tak vypadá intelektuální mainstream roku 2012.

Otázka už nezní, zda budou špekáčky, hamburgery a kola zakázány, ale kdy se tak stane. Bez obojího se dá přežít. Větší problém představuje samotná existence mechanismu systematické likvidace kompletního životního stylu nižších tříd.

Je to jen pár dnů, co tiskem proběhla zpráva, že němečtí živnostníci nebudou smět jezdit naftovými automobily. Ale dosavadním vrcholem tohoto boje bohatých proti chudým je běsnění kolem takzvaných nízkoenergetických domů. Člověk nemusí mít příliš bujnou fantazii, aby si představil násilné stěhování šumavských vesničanů do státních kasárenských bytovek s potřebnými certifikáty úspornosti. Budou tak ochráněni před vlastní iracionalitou (jak to nedávno hezky vyjádřil jeden můj spoluautor z tohoto serveru) a zároveň umožní vytvoření pralesa, který na Šumavu naplánovali pražští a brněnští intelektuálové.

Připadá vám to přehnané a paranoidní? Tak si vzpomeňte na nedávný případ, kdy bylo bezdůvodně vystěhováno romské sídliště v Ostravě. Obyvatelé byli spokojeni, majitel domů byl spokojen…, problém byl jen v tom, že bydlení neodpovídalo představám inspektorky – bílé vysokoškolačky. A všimli jste si, jaká se zvedla vlna odporu? Správně! Vůbec žádná. Stačilo by pár měsíců mediální masáže, několik happeningů profesionálních aktivistů 
a veřejnost by se smířila s vystěhováním kohokoliv jiného.

Nicméně otázce nízkoenergetických domů bych chtěl věnovat samostatný článek, takže se jí zde nebudeme dále zdržovat.

Kdy přestanou být tolerovány velké rodiny?

Ale jsou ještě horší věci než bydlení. Pokud je naše hypotéza správná a systematické rozdíly v životním stylu mezi vyššími a nižšími třídami opravdu vedou k tomu, že prvky životního stylu chudších jsou likvidovány, dřív či později musí přijít na řadu rození více než jednoho dítěte. Větší rodiny jsou zpravidla doménou nižších tříd, takže by neměly být dlouhodobě tolerovány. A tady se zdá, že první kroky již byly podniknuty, byť jsme v daleko ranější fázi životního cyklu zákazu.

Speciální zdanění, regulace a potom oficiálně nařízená politika nejvýše jednoho dítěte. 

Na Finmagu ještě běží diskuze o tom, jak stát podporuje rodiny s dětmi. Přesná odpověď by asi zněla – jak které rodiny s dětmi. Pokud si pořídí dítě řekněme vysoký úředník z ministerstva s manažerkou korporace, dostane se jim tak štědré podpory jako ještě nikdy v dějinách. Kompletní mateřská a rodičovský příspěvek proplácené bez ohledu na to, zda péčí o dítě unikla nějaká mzda. Podnikové jesle podporované z peněz daňových poplatníků. A nejnověji dokonce daňová úleva za to, že kariéra dostane přednost. Není to skvělé? Z pohledu automechanika a zdravotní sestry, kteří chtějí mít tři děti, vypadají ovšem stejné podmínky extrémně nepřátelsky. Každá změna za posledních deset let postavení takových rodin zhoršila a přilepšila těm bohatým. Bez ohledu na to, která politická strana byla u moci.

Když k tomu přidáme skutečnost, že názor, podle nějž je planeta Země přelidněna a řešením je snížení počtu obyvatel vyspělých zemí, opustila diskuzní skupiny extrémistů a pronikla do oficiálních kruhů (mezi její nejaktivnější příznivce patří současný britský ministr Andrew Mitchel), dokážeme snadno odhadnout, co bude následovat. Speciální zdanění, regulace a potom oficiálně nařízená politika nejvýše jednoho dítěte. Dynamiku mohou určovat profesionální aktivisté, kteří si po zákazu kouření a nekorektních potravin budou hledat nové uplatnění.

Mezi životem bez pravidel a vyhlazovacími tábory

Dalších variant vývoje je celá řada. Nejprve ta krajně optimistická. Někdy kolem roku 2080 bude padesát procent obyvatel evropských zemí žít načerno. Bude se jim dostávat veškeré lékařské péče a dalších vymožeností, ale nebudou mít přidělena rodná čísla a z hlediska akčních plánů nadnárodních organizací a jejich lokálních kolaborantů nebudou vůbec existovat. Zvláště v těch zemích, kde se lidé naučili obejít jakýkoliv zákaz, to je docela dobře myslitelné. Značné zkušenosti mají i v USA, kde jsou schopni vydávat řidičské průkazy a hradit školné na univerzitách i těm přistěhovalcům, kteří oficiálně neexistují.

Na druhém pólu se nachází brutální varianta. Základní poučení z dějin 20. století totiž říká, že hranice mezi kulturním životem a koncentračními tábory je překvapivě tenká. Vstřícné pochopení, s jakým přijali západní vzdělanci i ty nejbrutálnější způsoby prosazování politiky nejvýše jednoho dítěte v Číně, nebo současná lhostejnost k vyvražďování náboženských menšin na Blízkém východě dává tušit, že i „herodovská“ varianta by mohla být dobře průchodná.

Možná, že postupný přechod většiny společenských i ekonomických aktivit do neregulované šedé zóny, kterou jsme předpověděli v eseji o bezrůstové společnosti, je ve skutečnosti nejméně špatná budoucnost, jaká nás může čekat. 

 

 

Původně publikováno 11. 9. 2012 na www.FinMag.cz.