Úvaha o revoluci na Ukrajině

Tak se svět zbavil dalšího diktátora.

Lidový hněv svrhl Viktora Janukovyče, který se k moci dostal státním převratem, nechal vyvraždit tisíce svých odpůrců a další stovky tisíc uvrhl do koncentračních táborů, zavedl cenzuru, instaloval špiclovský systém tajné policie, nepřipustil svobodné volby a nechal zmasakrovat pokojné demonstranty.

 

Nu, ve skutečnosti byl Viktor Janukovyč zvolen ve férových svobodných volbách, nezavedl cenzuru ani špiclovský systém, v jeho zemi nebyli političtí vězni a nepokoušel se nijak omezit svobodné volby. Nebyl to ani ten typ moderního cara, jakým je třeba Vladimír Putin. Spíše ho můžeme přirovnat k Miloši Zemanovi – měl blíž k rusky mluvícím masám než k prozápadním intelektuálům (proto také vyhrál ve všeobecných volbách), v západní části země byl velmi neoblíben a využíval všechny příležitosti prosadit svou moc, ovšem s respektováním zákonů a ústavy. Jedinou politickou vězeňkyni v zemi, Julii Tymošenkovou, poslal za mříže za rozkrádání (nebyl to její první delikt tohoto typu) nezávislý soud, byť můžeme spekulovat, zda Janukovyč soudní rozsudek neovlivnil. Můžeme také spekulovat o tom, zda Viktor Janukovyč nekradl víc, než by odpovídalo běžnému ukrajinskému standardu. Rozhodně ale nebyl diktátorem. A navzdory tomu, co ukazují televizní záběry z Kyjeva, byl nejpopulárnějším politikem v zemi (poslední výzkum proběhl v prvních únorových dnech – lidová podpora Janukovyče byla o pár bodů vyšší než opozičího Klička a výrazně vyšší než podpora Tymošenkové (viz článek agentury Bloomberg). Na „jeho“ Ukrajině byla otevřenější politická soutěž, než je v dnešní České republice. Minimálně tam o změnách vlády nerozhodovaly zásahy maskovaných komand.

Potřebujeme malé přehledné státy – tak malé, aby se na rozhodování mohli podílet skoro všichni obyvatelé.

Lidi, kteří zvoleného prezidenta svrhli, nemůžeme ani s nadsázkou označit za pokojné demonstranty. Maskovaní muži, kteří zapalují budovy, zabíjejí policisty a projevují pozoruhodné známky profesionálního výcviku (na to upozornil Jan Schneider, jediný český novinář s vlastní zkušeností z práce u tajné služby) – takhle si většinou demonstranty nepředstavujeme. Na Ukrajině proběhl docela obyčejný puč, země se vrátila do roku 1917 a my můžeme pouze spekulovat, zda stojí v pozadí nějaký místní Vladimír Iljič nebo cizí výzvědná služba. V každém případě přestala platit ústava, vláda zákona se zhroutila, nezávislé soudy ztratily sílu, přes noc zmizely veškeré garance občanských svobod a lidem nezbývá jen čekat, kdo nejrychleji ustanoví sověty a co tyto sověty budou dělat. Velmi rychle budou vypsány volby, které budou probíhat v atmosféře každodenních útoků, zatýkání a lynčování. Politické síly, které v otevřených volbách získaly nejvíc hlasů, nedostanou faktickou možnost se zúčastnit. Mezitím už probíhají změny zákonů, přičemž hned ta první velká změna je namířena proti národnostním menšinám. To ostatně není jen pocit vnějšího pozorovatele, hlava ukrajinské židovské komunity rabín Moše Reven Azman už vyzvala Židy, aby opustili Kyjev, a pokud mohou, tak raději odjeli ze země. Můžeme se ptát s Edmundem Burkem: Tohle má být ta vaše demokracie? Takhle si představujete svobodnější a spravedlivější společnost? To opravdu nemáte silnější argument, než že ukrajinští papaláši žili ve srovnatelném přepychu jako naši europapaláši? 

Elity a meze demokracie

Odpovědi na takové otázky ale přísluší především obyvatelům Ukrajiny. Pro nás je zajímavější reakce západních elit – včetně české, u níž můžeme číst implicitní touhu – kéž by se něco podobného povedlo u nás proti Miloši Zemanovi! Jsou z toho minimálně dvě poučení:

Za prvé. Ukazuje se, že všechny ty emotivní výlevy o nutnosti udržet parlamentní demokracii jsou jen pokrytecké řeči. Jakmile učiní řádně zvolený představitel rozhodnutí, se kterým elity nesouhlasí (v Janukovyčově případě to bylo odmítnutí podepsat asociační smlouvu s Evropskou unií), jde demokracie stranou. Až vám zase budou někteří pokrytci vyprávět o nebezpečí přímé demokracie a výhodách demokracie reprezentativní, vzpomeňte si na Ukrajinu. Zastupitelská demokracie má pro ně jen takovou cenu, že umožňuje neomezenou vládu elit a zároveň dá lidu pocit podílu na vládě. Jakmile přestane elitám vyhovovat, jsou ochotny demokracii okamžitě zahodit. Všichni ti bojovníci proti mocenským excesům Miloše Zemana by nadšeně tleskali, kdyby stejné kroky provedl prezident Schwarzenberg. Ostatně, myslím, že není náhodou, že třeba týdeník Respekt soustavně horuje pro takové uspořádání, kde volení poslanci budou kdykoliv odvolatelní – ovšem ne svými voliči, nýbrž policejními důstojníky.

Menší je lepší

Za druhé. Nevěřte tomu, že čím je stát větší, tím je bezpečnější a stabilnější a že potřebujeme žít v obrovském impériu, abychom se mohli cítit jistě. Tak tomu bylo v dobách, kdy cizí země dobývaly tankové divize. Jenže my žijeme v době, kdy účinnější cestou je zkorumpovat místní elity, udělat z nich pátou kolonu a případně jim přispěchat na pomoc. V takové situaci platí přesný opak. Čím menší stát, tím lépe je možné udržet elity pod kontrolou a tím snadnější je ubránit se importu dobře vycvičených demonstrantů. Potřebujeme malé přehledné státy – tak malé, aby se na rozhodování mohli podílet skoro všichni obyvatelé. Proto se v Lucembursku žije o tolik lépe než ve Francii, na ostrově Man o tolik lépe než ve Velké Británii a na Islandu lépe než kdekoliv ve Skandinávii. A že rozsáhlá byrokracie velkých říší si dokáže lépe poradit s problémy? Jako vtip to není vůbec špatné.

Což je i návrh řešení pro Ukrajinu. Pokojné rozdělení na několik menších států je nyní nejméně špatný scénář, jaký si dovedeme představit. 

 

 

Původně publikováno 26. 2. 2014 na www.FinMag.cz. Převzal též server neviditelnypes.lidovky.cz.