Spiknutí vzdělaných
Proč nové elity vstupují do manželství, mají děti, nerozvádějí se – a nenávidí kapitalismus.
Třebaže tenhle nobelovský ekonom prorokoval zánik kapitalismu, levice jej nikdy nepřijala za svého. Snad pro jeho přesvědčení, že o nastolení socialismu paradoxně usilují především bohatí a mocní – třešťský rodák Joseph Schumpeter, od jehož narození uplynulo včera přesně 130 let.
Zánik kapitalismu? Čteme dobře? Proč by měl zanikat koncept, který se dosud stále projevuje jako extrémně úspěšný? Poprvé v dějinách osvobodil široké vrstvy od hladu, bídy a masivní dětské úmrtnosti. Dokázal masám zajistit skvělou lékařskou péči, pohodlné bydlení i dobré vzdělání… Právě proto – jakkoli to zní paradoxně-, doplatí nakonec podle Schumpetera kapitalismus právě na své úspěchy. Mýlil se harvardský profesor, nebo mu poslední vývoj dává spíše za pravdu?
Stále dostupnější a komplexnější vzdělání dalo vzniknout celé nové společenské vrstvě – intelektuálům. Tito přemýšliví lidé často investovali značnou energii, čas i peníze do vědění, očekávají proto náležitou odměnu, píše Schumpeter. A dodává: bohužel však často prohrávají na otevřeném trhu s podnikateli, obchodníky a někdy i řemeslníky. Není pak divu, že považují kapitalismus jako společenský systém za zoufale zastaralý a rádi by karty rozdali jinak.
„Lidé z téhle oblasti mají prostě tendenci vidět věci co nejčerněji a nacházet v tom potěšení.“
A protože vzdělanců stále přibývá, roste i jejich síla. Kapitalismus je totiž stále úspěšnější, takže umožňuje vynakládat na vzdělávání stále více peněz. A intelektuálové jsou schopni přimět vlády, aby se tyto investice opravdu uskutečnily. Kruh se uzavírá. Protikapitalistická elita sílí – a dříve či později tak bude nastolen socialismus, prorokoval Schumpeter. Věřil sice, že i on může dosáhnout velmi slušné ekonomické výkonnosti, obával se však ztráty občanských svobod. „Po zestátnění ekonomiky budou následovat i další oblasti života. Tento proces se již nedá zastavit,“ varoval.
Příliš temná vize? Ano, ale podle sociologa Petera L. Bergera mohl Schumpeter ve svých úvahách stěží dojít jinam. Limituje jej prý totiž jeho rodný kraj – Českomoravská vysočina. Ostatně ne náhodou právě z Rakouska-Uherska pocházel i Leopold Sacher-Masoch. „Lidé z téhle oblasti mají prostě tendenci vidět věci co nejčerněji a nacházet v tom potěšení,“ shrnul Schumpeterův sklon k pesimismu Peter L. Berger.
Boháči na barikádách
Původně by asi málokdo očekával, že se Joseph Schumpeter proslaví jako ekonom. Po první světové válce byl nejprve neúspěšným ministrem a poté stejně neúspěšným ředitelem banky. Nakonec se ale stal skvělým ekonomem a univerzitním profesorem. Po nástupu Adolfa Hitlera emigroval do Spojených států, kde až do konce života (8. ledna 1950) učil na Harvardu a kde také formuloval svou teorii, která mu zajistila nepřehlédnutelné místo v dějinách ekonomického myšlení.
Podle názoru, který mezi válkami převládal v intelektuálních kruzích, se měly podniky stávat stále efektivnějšími organizacemi, a měly tedy potřebovat stále méně lidí. Ruku v ruce s tím měl samozřejmě růst počet nezaměstnaných, a firmám v důsledku toho ubývat zákazníků. Jedním slovem měl společenský systém, který přinesl dechberoucí zvýšení životní úrovně, ukončit svůj život vleklou a neřešitelnou krizí.
Klasičtí podnikatelé pak podle Schumpetera v moderní době působí podobně zastaralým dojmem jako třeba rytíři.
Třešťský rodák, jehož – vzpomeňme si -Berger obvinil z chronického pesimismu, ale považoval tyto prognózy za pomýlené. Jako vůbec první ekonom zohlednil v úvahách o budoucnosti kapitalismu roli inovací a nabídl také nový pohled na podnikatele.
Nepovažoval je ani za manažery, ani za správce, ale za tvůrce, kteří rozvíjejí svět tím, že se rozhodnou dělat věci jinak – poskytovat novou službu, používat nový materiál, dodávat novému typu zákazníků. Objevují se nové firmy a spolu s nimi i nová pracovní místa. Některé podnikatelské inovace jsou zásadní a přelomové (třeba nahrazení dostavníkové dopravy železnicí), jiné malé (majitelé dostavníků začínají rozvážet cestující z nádraží do domovů a hotelů). Všechny jsou však důležité. Za druhé světové války ale Schumpeter svůj nadějeplný tón značně utlumil v přelomovém díle Demokracie, socialismus a kapitalismus, kterému dominují dvě velká témata. Prvním je v úvodu zmiňovaný zánik kapitalismu v důsledku vzniku třídy profesionálních vzdělanců. Druhým pak teze, že jím oceňovaní podnikatelé se bohužel stali zbytečnými. Velké podniky totiž začaly zakládat svá vlastní vývojová oddělení a vytváření nových produktů i služeb se tak stalo v zásadě byrokratickým procesem. Klasičtí podnikatelé pak podle Schumpetera v moderní době působí podobně zastaralým dojmem jako třeba rytíři.
V době, kdy Schumpeter tyto své myšlenky zveřejnil, působily na řadu jeho současníků jako – řekněme – produkt melancholie starého pána v cizím prostředí, který navíc těžce nesl rozdělení světa mezi komunismus, nacismus a „Rooseveltovu diktaturu“ (jak americký systém nazýval).
Jenže pobavené přezírání vzalo rychle za své, když v 60. letech studenti nejprestižnějších univerzit z privilegovaných rodin vytáhli – ve shodě s Schumpeterovou předpovědí – na barikády obrazy Che Guevary a Mao Ce-Tunga…
Tak pravil guru
Jenže pak přišla léta 80. Apřesně v jejich polovině vydal tehdy bezmála osmdesátiletý guru managementu Peter F. Drucker knížečku Inovace a podnikavost, v níž zhodnotil dekády, kterými Amerika ve 20. století prošla: Korporace zrušily miliony pracovních míst (tehdy se ještě aktivity nepřesouvaly do Indie, ale dopad automatizace byl prakticky stejný). Přesto přibývalo příležitostí. Jak Drucker ukazuje, jsou za nimi nové podniky, kterých bylo v 80. letech zakládáno 600 000 ročně. Většina z nich nikdy nedoroste do střední velikosti, přesto to jsou tito drobní hrdinové bez manažerských škol a státních dotací, kdo udržují ekonomiku při životě. Od té doby se toho hodně změnilo, ale například statistika za rok 2011 říká, že čtyři z pěti nových pracovních míst vznikla v malých firmách. Zcela ve shodě s původní Schumpeterovou analýzou – a ve zcela ostrém rozporu s jeho pozdním dílem.
Druckerův souhrn tak mimochodem nabízí i možnost nahlédnout širší příčiny současné krize: jestliže nové regulace zasahují převážně malé firmy a jestliže v Evropě i ve Spojených státech jsou počty nově zakládaných firem na historickém minimu, pak pracovní místa prostě nemohou vzniknout. Mimochodem: zdá se tedy, jako by měl Schumpeter ve svých předpovědích pravdu jen napůl – na cestě k socialismu skutečně jsme, ale bude to socialismus chudý. Korporace ani banky růst nezajistí.
Drucker se věnuje také otázce technologií. Shromažďuje spoustu statistik a ukazuje, že technologické firmy ve skutečnosti vytvářejí mnohem méně pracovních míst než společnosti z jiných oborů. Rozhodně nejsou žádným tahounem ekonomiky. Generují krásné novinové titulky, ale ve skutečnosti jsou jádrem ekonomiky obyčejné výrobní podniky, sítě restaurací nebo stavební firmy.
Pán symbolů
Západními společnostmi už dávno neotřásá boj mezi podnikateli a jejich zaměstnanci, přitom je ale třídní rozdělení evidentní. Kudy zlom vede? Podle dat, která nashromáždil v úvodu zmiňovaný sociolog Peter L. Berger, má smysl hovořit o „staré střední třídě“ a „nové střední třídě“. Do staré střední třídy řadí Berger ty, kdo vyrábějí nebo prodávají něco konkrétního, do nové pak ty, kdo „operují se symboly“ – psychology, novináře, konzultanty, celebrity, učitele a mnohé další. Nová střední třída je skutečně výrazně liberálnější v otázkách životního stylu a výrazně socialističtější v politických a ekonomických otázkách.
Přibližně před rokem vydal jiný americký sociolog Charles Murray knihu Coming Apart (V rozpadu), v níž Bergerův pohled v zásadě potvrzuje. Podle jeho závěrů prochází zlom mezi nejbohatšími 5 % („novou vyšší třídou“) a zbytkem společnosti. Nová vyšší třída se podle Murrayho skládá z rodin, jejichž příslušníci pracují na klíčových postech v politice a státní správě, vydělávají nejvíce peněz (zejména jako kapitáni korporací nebo specialisté) nebo působí v nejvlivnějších médiích.
Nekouří, jsou obvykle vzdělanější než ostatní a také zdravější i pracovitější.
Nejedná se tedy o všechny, kdo vykonávají intelektuální práci, ale o jejich určitou část. Kupříkladu právník žijící na malém městě patří svými majetkovými poměry a většinou i svými názory k lidem, které zastupuje před soudem. Právník z elitní školy, který žije v New Yorku a pomáhá bance vyrovnat se s novými regulačními předpisy, je naopak typickým příslušníkem nové vyšší třídy. Podobnou čáru lze narýsovat mezi moderátorem lokální rozhlasové stanice v Arizoně a redaktory The New York Times.
I tato nová třída je svým postavením závislá na rozsáhlém státu. Její příslušníci žijí v uzavřených vilových čtvrtích, mají vlastní specifické koníčky, specifický životní styl i jídelníček. Nekouří, jsou obvykle vzdělanější než ostatní a také zdravější i pracovitější. Méně často se rozvádějí a více než 95 % jejich dětí žije v úplných rodinách s otcem a matkou.
Burani v Beverly Hills
Právě u rodinných poměrů se na chvíli zastavme. Výzkumy totiž ukázaly další zajímavý trend. Začátkem 60. let nikdo nepochyboval o tom, že rodina jako svazek jednoho muže, jedné ženy a jejich dětí je nejlepším místem k životu. Od začátku 70. let se ale ve vyšší třídě prosadil pohled, podle nějž je tradiční manželství spíše utlačovatelskou institucí, která omezuje svobodu a ke které existují lepší alternativy. Nižší třídy tuto myšlenku, byť neochotně, přijaly a začaly aplikovat „alternativy“ jako nesezdaná soužití nebo svobodné mateřství. Jenže příslušníci vyšších tříd tyto novinky nikdy neuplatnili sami. Žení se a vdávají téměř výhradně mezi sebou (ne že by to byl úmysl, ale na Harvardu nebo Princetonu se v zásadě ani s nikým jiným seznámit nemohou), takže většina příslušníků této společenské třídy nikdy neměla významnější kontakt s obyčejnými lidmi. Mezi oběma skupinami vzniká bariéra. Vyšší vrstvy nedokážou pochopit, že někdo může kouřit cigarety, poslouchat country, chodit na ryby nebo strávit celý den před televizí.
Nová vyšší třída tedy nemá žádný zájem na podpoře podnikání, a už vůbec ne na vzniku nových firem (pokud to nejsou právní kanceláře, PR agentury nebo butiky v luxusních čtvrtích). Boom nových firem by totiž znamenal, že zbohatnou někteří lidé z nižších tříd a objeví se nové konkurenční skupiny, nebo že se dokonce někteří zbohatlíci bez správného chování začnou stěhovat do luxusních čtvrtí. Jestli to chcete vidět názorně, pusťte si film Burani v Beverly Hills.
Lekce z normalizace
Výše popsaným lze také vysvětlit, proč tolik inteligentních a vzdělaných lidí podporuje opatření, která zjevně přinášejí chudobu, ať už se jedná o zvyšování daní, povinné využívání obnovitelných zdrojů energie, či další regulace. Pro příslušníky nové vyšší třídy jsou tak vytvářena nová pracovní místa (dělničtí synkové v regulačních úřadech pracovat nebudou), a navíc těmdole brání bohatnout. A je to strategie úspěšná – americká ekonomika roste, rostou zisky korporací i příjmy jejich manažerů. Zakládání firem je zároveň na historickém minimu, stejně jako životní šance lidí z nižších tříd. A jak ukázaly poslední volby, koalice státních zaměstnanců a příslušníků menšin je natolik silná, že střední třídy prakticky nemají naději vynutit si změny.
Je tu ale něco, s čím Schumpeter nepočítal. Nižší a střední třídy mohou své podnikání postupně převést do zóny šedé ekonomiky a nechat elity, ať si vyměňují regulační nařízení a právní stanoviska mezi sebou. Národy, které mají zkušenost s budováním paralelních světů za fasádou komunistického režimu, budou mít podstatnou výhodu.
Původně publikováno 13. 2. 2013 v Lidových novinách. Převzal též server neviditelnypes.lidovky.cz.
