Rodina nebo ústav? Pro mnoho dětí tento týden rozhodne

Před hlasováním o dětských domovech a kojeneckých ústavech. Co ukazuje detailnější analýza textu prezidentského veta.

 

Na nadcházející schůzi budou poslanci znovu hlasovat o novele, která může dostat spoustu dětí z dětských domovů a kojeneckých ústavů do rodin. Nutí je k tomu prezidentské veto, které bylo pro mnohé šokující. Mimo jiné proto, že prezident nikdy nenaznačil, že by mu to byl takový návrh proti mysli a nikdy nesympatizoval s ústavní péčí.

Záležitost je přitom tak jednoznačná, že v podstatě ani nemůže být předmětem sporu. Dopad ústavní péče na psychický vývoj je tak děsivě negativní a tak dobře zdokumentovaný, že pokračování něčeho podobného může podporovat jen ten, kdo se bojí, že zrušením dětských domovů přijde o práci nebo zakázky. Však také jediný argument odpůrců změny říká „jsme sice pro, ale věc se nesmí uspěchat a musí se pečlivě zvážit rizika“. Přeloženo z byrokratického newspeaku to znamená „budeme změnu oddalovat tak dlouho, až se na ní zapomene“. Kdyby Václav Klaus před 20 lety podobným argumentům naslouchal, byly by dnes všechny podniky státní a výrobu by řídila Státní plánovací komise.

Děti ale nejsou veřejným statkem, nejsou “majetkem” společnosti“ – kromě toho, že jsou především samy sebou, jsou dětmi svých rodičů.

Kdo čte texty Václava Klause pravidelně a kdo je pozorný čtenář, toho ale musí pár věcí zarazit. Je příliš mnoho nesrovnalostí, které naznačují, že prezident není skutečným autorem dokumentu a je velmi pochybné, jestli dokonce vůbec prošel redakcí prezidentské kanceláře (když odmyslím, že tiskový mluvčí zkontroloval gramatickou správnost). Dokument si můžete přečíst zde.

Co je tedy tak divného:

  1. Václav Klaus má řadu oblíbených slovíček, z nichž kolegové na iHned občas sestavují celé články. Tady ta slovíčka chybí.

  2. Naopak narazíme na jeden výraz, který bychom ještě včera mohli označit za bytostně protiklausovský. Státní instituce ústavní péče údajně „jdou s dobou a modernizují se“. To je výraz, který obvykle používají eurooptimisté a pokrokáři. Je za ním klasická levicová představa, že státní instituce se mohou zlepšovat a že dnešní pohled na výchovu dětí je lepší než ten staromódní. Václav Klaus, jak jsme ho vždycky znali, věřil spíš, že státní organizace mají tendenci stávat se stále byrokratičtějšími a zkorumpovanějšími a že „nové přístupy“ k výchově moc dobrého nepřinášejí. Schválně jsem se pokoušel hledat, jestli prezident už někdy použil výraz „jít s dobou“. Nenašel jsem.

  3. Pak je tu zajímavé označení slova „profesionál“ namísto Klausova obvyklého byrokrat nebo státní zaměstnanec.

  4. Celým textem prochází názor, že zatímco pracovníkům byrokratických aparátů jde o dobro dětí, soukromníkům jde o „zištné důvody“. Pokud si to prezident opravdu myslí, prošel nejdramatičtějším názorovým obratem za celý život.

  5. Kdo Václava Klause čte, ví, že jeho myšlení je velmi systematické. Vyčerpá jeden bod, přikročí k druhému. Vyčerpá druhý bod, přikročí k třetímu. Před časem jsem od prezidenta dostal osobní dopis. I ten byl psán stejným způsobem. Mimochodem, stejně systematicky píše i prezidentův tajemník Ladislav Jakl. Když se ale podíváte do zdůvodnění veta, najdete úplně jinou strukturu. Výklad základního tématu, odbočka, návrat k základnímu tématu, odbočka atd.

  6. Fakticky najdeme v celém textu jedinou „klausovskou“ pasáž. Zní takto:

 Moje obavy vyvolává nově stanovená a velmi široce a vágně vymezená povinnost obecních úřadů obcí s rozšířenou působností pravidelně vyhodnocovat situaci všech dětí a rodin a posuzovat, zda nepotřebují nějakou formu sociálně-právní ochrany (§ 10 odst. 3 novelizovaného zákona). To povede – zejména ve spojení s úřednickým alibismem a byrokracií – ke stále většímu zasahování veřejných institucí do soukromí rodin a ke stále většímu tlaku na rodiče, jak a co mají vštěpovat svým dětem. Děti ale nejsou veřejným statkem, nejsou “majetkem” společnosti“ – kromě toho, že jsou především samy sebou, jsou dětmi svých rodičů.

Prezident podepsal dokument, jehož skutečným autorem je ředitelka nějakého dětského domova nebo kojeneckého ústavu, a nechal do něj vložit dva vlastní odstavce. 

Nový zákon neobsahuje žádné pojistky proti libovůli úředníků při posuzování toho, zda rodiče vychovávají své děti správně, a hrozí tedy, že státní zásahy do výchovy dětí, které mají být jen zcela výjimečnou záležitostí mající své oprávnění pouze v extrémních situacích, se stanou běžnou praxí s výhledem, že rodiče – stejně jako pěstouni – začnou být vnímáni jako státu podřízení vychovatelé. Takový pohled nemohu přijmout. 

Všimněte si, že tato pasáž se použitým slovníkem liší od zbytku textu (nemluví se například o expertech, nýbrž o úřednících. Nemluví se o státní ochraně, ale o státní libovůli a zasahování). Ještě zajímavější je, že když celou tuto vyškrtnete, zjistíte, že text dává daleko logičtější smysl. Veřejnost má údajně obavy ze zmatků (druhý odstavec) a navrhovaná opatření by ke zmatkům skutečně mohla vést (pátý odstavec). Pasáž byla nejspíš vložena do již hotového textu!

Pokud pomineme spekulace o rozdvojení osobnosti, zní pravděpodobná hypotéza takto: Prezident podepsal dokument, jehož skutečným autorem je ředitelka nějakého dětského domova nebo kojeneckého ústavu, a nechal do něj vložit dva vlastní odstavce. Můžeme se jen dohadovat, s jak velkým zamračením to udělal.

Mimochodem, nebyla by to první slabost tohoto typu, kterou prezident projevil. V prvních porevolučních letech se objevil – tehdy mladý „odborník“ na drogy  – Pavel Bém s originálním názorem, že nejlepší protidrogovou strategií je zařídit, aby každý dospívající člověk měl přístup k tvrdým drogám. Václav Klaus jako znalec beckerovské ekonomie věděl, že to je naprostý nesmysl, přesto Pavla Béma podpořil. Je to prostě člověk, který si příliš váží osobního přátelství. Pak stačí, aby se jeden šikovný lobbista vloudil do přízně, a neštěstí je hotovo.

Nejlepší je prostě se smířit s tím, že i moudrým mužům se občas stane, že přejdou na červenou, prezidentské veto co nejrychleji přehlasovat a už se k oné trapné záležitosti nevracet.

 

P.S. Mimochodem, zmíněná pasáž je skutečně děsivá a umožňuje, aby úřednice městských úřadů neomezeně šikanovaly každou rodinu, která se jim znelíbí. Ani před rokem 1989 neměly běžné orgány státní moci srovnatelné pravomoci. Jenže téměř stejné ustanovení najdete i ve stávajícím platném textu zákona.

 

 

Publikováno 28. 10. 2012 na blog.ihned.cz