Proč a jak volíme: Není to celé omyl?

Potřebujeme parlamentní demokracii?

 

Předposlední díl seriálu bude poněkud depresivní. Podrobnější úvaha nad smyslem parlamentní demokracie nás totiž vede k pocitu podobnému tomu, když zjišťujeme, že v nějaké organizaci tráví řada lidí čas vytvářením podkladů pro rozhodování komise, která už byla dávno zrušena. Že parlamentní demokracii udržujeme jen díky kvazináboženskému přesvědčení, že když se ti pánové a dámy budou scházet a pronášet projevy, z nějakých nepochopitelných důvodů to bude mít pozitivní vliv na naše životní šance a na ochranu občanských svobod. Reálný základ takového přesvědčení je ale stejný pevný jako přesvědčení některých přírodních národů, že neprovede-li šaman obvyklé rituály, nevyjde slunce.

Od zástupců lidu k honoraci

Proč vůbec volíme a platíme parlamenty? Když se v evropských dějinách první (tehdy ještě stavovské) parlamenty objevily, byl jejich účel jednoznačný. Fungující státní správu obstaral panovník a jeho zaměstnanci, k tomu nebylo žádného parlamentu zapotřebí. Ale existovala obava, že panovník a jeho podřízení budou svou moc zneužívat více, než je únosné, a že své pravomoci obrátí proti lidu vlastní země. Proto lid posílá své zástupce, aby panovníkovi vládnutí trochu zkomplikovali a pohlídali ho. Chce vypsat novou daň? Potřebuje souhlas lidu, respektive jeho zástupců. Chce někoho jmenovat ministerským předsedou? Vyhlásit válku? Utratit větší množství peněz? Zavést nový zákon? Pokaždé potřebuje souhlas. Pravomoci parlamentů se lišily, ale vždy bylo jejich úkolem ohlídat státní byrokracii.

Voliči neposílali do parlamentu ty nejmoudřejší, ale spíš ty, od nichž čekali neústupnost a schopnost tvrdě a obratně vyjednávat. A posílali je tam hlavně z toho důvodu, že všichni jet nemohli a tehdejší technologie neumožňovaly referenda. Dnešní obdobou původního evropského parlamentarismu jsou referenda, nikoliv parlamenty.

Jenže podoba zastupitelských orgánů a jejich role se měnila. Ještě na kroměřížském sněmu v polovině 19. století měl parlament tu podobu, o níž mluvíme. O 50 let později už ale sestával spíše z profesionálních příslušníků politické třídy a prvorepublikový poslanec byl spíš pokračovatelem dřívějších knížat než zástupcem lidu. Snad jen komunisté tenhle konsenzus rozbíjeli.

Jsme svobodní díky aktivnímu státu?

Ale změnilo se mnohem víc než jen samotné parlamenty.

Za prvé. Od evropského středověku do poloviny 19. století zněla základní politologická otázka: Jak můžeme dostat vládu pod kontrolu? Jak můžeme zabránit tomu, aby se panovník (nebo panující skupina) nezačal chovat tyransky? Jak vládě zabránit v rozšiřování pravomocí nad svobodnou společností? Ne nadarmo byl stát přirovnáván k mytické příšeře Leviatanovi. Pokud bude odpoután z řetězu, začne požírat vlastní národ.  

 Lidé i národy do své zkušenosti zahrnují jen to, co chtějí vidět a co tam chtějí zahrnout. 

Takové myšlení se v českých zemích ještě mihlo po listopadu 1989, ale brzy se dostalo na okraj. Jako všude v západním světě. Základem převládajícího pohledu je opačné tázání: Jak zařídit, aby vláda měla dostatek pravomocí a nic se jí nestavělo na odpor. Téměř každý den čteme v novinách o dalších a dalších problémech, které má stát řešit (a potřebuje k tomu další zdroje a pravomoci). Navíc vzniklo přesvědčení, že stát je hlavním garantem a původcem všech lidských práv. Čím rozsáhlejší stát (a čím nekontrolovanější stát), tím jsou naše lidská práva lépe zabezpečena. Doporučuji ke čtení Tomáše Kindla zde na Finmagu nebo třeba článek Ondřeje Císaře o tom, proč je důležité, aby aktivní stát osvobodil občany od jejich vlastních předsudků a zavedl správná lidská práva i proti jejich vůli. Druhý autor je významný mimo jiné proto, že jako šéfredaktor jediného českého impaktovaného časopisu rozhoduje o kariéře všech českých sociologů. Můžete tedy s vysokou pravděpodobností předvídat, kterým směrem celkové myšlení půjde.

Svým způsobem je až fascinující, že tuto touhu po existenci rozsáhlého a nekontrolovatelného státu nenarušila ani zkušenost s vyhlazovacími tábory. Potvrzuje to mimo jiné Popperovu tezi o tom, že zkušenost je vysoce selektivní. Lidé i národy do své zkušenosti zahrnují jen to, co chtějí vidět a co tam chtějí zahrnout. Ale potvrzuje to taky jednu ze základních tezí školy veřejné volby. Nikdo nemá zájem být omezován a kontrolován, takže jakmile dosáhneme stavu, že víc než polovina obyvatel pracuje pro vládu, převáží názor, že omezování vlády by bylo chybou. A tudíž i názor, že občasný vznik nějaké té Osvětimi je nutnou daní za státní ochranu lidských práv.

Příliš mnoho hlídačů

Za druhé. I v oblasti potenciálních kontrolorů státní moci se objevila řada konkurentů.

• Byrokracie se snaží hlídat sama sebe nebo to aspoň předstírá. Takže máme kontrolní úřady, inspekční úřady, ombudsmany, prokuraturu, útvary auditu a kontroly na každém ministerstvu a řadu dalších institucí, které dohromady zaměstnávají tisíce lidí.

• Vyrostl neziskový sektor, který si začal říkat občanská společnost (víte, že ještě v polovině 19. století se výrazem občanská společnost myslela podniková sféra?) a který byl postupně téměř zcela ochočen státní správou.

• Vznikly specializované soukromé firmy, které o sobě tvrdí, že nehájí zájmy svých majitelů, ale v zájmu občanů kontrolují vládu. Například hromadné sdělovací prostředky.

Parlamenty jsou v této konkurenci možná schopné dělat nejvíc práce, ale rozhodně nejsou schopné si udržet důvěru lidí (dokonce ani těch, kdo je volí). V České republice jsme měli možnost to vidět v nedávné minulosti. Jednoznačně převažující veřejné mínění dospělo k tomu, že policie a prokuratura a policie (tedy specifické útvary státní byrokracie) mají mít kontrolní pravomoc nad parlamentem a samy nebýt kontrolovány (tomu se říká nezávislost). Až tak daleko to došlo! Nejenže jsme ztratili důvěru v kontrolní roli parlamentu, ale naopak požadujeme, aby byl parlament kontrolován státními byrokraty. Nabízí se zcela logická otázka, proč vůbec vynakládat peníze na volby a chod takových zastupitelských orgánů. Postoj, který popisuji, se netýká jen hospodských debat nevzdělaných lidí. I třeba Michal Kašpárek zde na Finmagu tvrdí, že nejlepší cestou k ochraně svobod občanů je rozdělení státní byrokracie na menší části, z nichž každá bude nekontrolovatelná. Čím nekontrolovatelnější, tím bude svoboda lépe chráněna.

Ne, že bych s takovými postoji osobně souhlasil. Ale v demokratickém režimu nezbývá než smířit se s tím, že takový postoj dlouhodobě převládá a že parlament je jako kontrolní těleso nepoužitelný. I když jsou ještě lidé, kteří se tak na parlamenty dívají. Třeba Nigel Farage nebo v Čechách skupina intelektuálů kolem Václava Klause. A nedávno jsme byli svědky toho, že britský i americký parlament zabránily svým vládám ve vedení válečného tažení s cílem nastolit v Sýrii radikálně islamistický režim. Ale to jsou výjimky. Převládající postoj je opačný.

Proč občané žádné země nedůvěřují svému parlamentu

Kandidující jedinci a strany si tedy hledají nové uplatnění a předstírají, že chtějí být vládou. Prosadíme tahle a tahle opatření, slibují a jen málokdy z toho něco je. Logicky. Kdyby byly kampaně poctivé, bylo by na billboardech uvedeno „Požádáme státní byrokracii, aby udělala to nebo ono. Jestli pánové z ministerstva nebudou proti, možná z toho něco bude.“ Parlament totiž fakticky nemá žádné nástroje, jak svou vůli prosadit. Může byrokratům komplikovat život tím, že zamítá návrhy (nebo je mění k nepoužitelnosti), ale pokud úřady něco opravdu chtějí prosadit, najdou si svoje cestičky. A že může parlament poslat na ministerstvo nového šéfa? Pokud to nebude „odborník“ (rozuměj nebude sympatický stávajícím úředníkům), bude v nejlepším případě tolerován. Ministra, který by významně ovlivnil výstupy nějakého ministerstva, jsme v Čechách neměli už roky. A jinde v Evropě to není lepší.

Obávám se tedy, že otázka roku 2013 není koho zvolit do parlamentu ani jak uzdravit parlamentní demokracii, ale čím ji nahradit.

Pokoušel jsem se v literatuře najít nápad, k čemu by ještě mohly parlamenty sloužit. Nepochodil jsem. Vlastně není divu, že ve většině západní Evropy i USA jsou parlamenty nejméně důvěryhodnou institucí. Nikdo totiž neví, k čemu by vlastně mohl být dobré. Udržuje je při životě jen neurčitá představa, že kdyby byly zrušeny, byl by to příznak nastupující diktatury. Obávám se, že to je iluze. Za příznak nastupující diktatury bychom měli pokládat spíše třeba zákon o státní službě zavádějící neodvolatelnost byrokratů (vyjma případů, kdy jsou s nimi nespokojeni jiní byrokraté).

Nejde ale jen o to, zda jsou Poslanecká sněmovna a Senát zbytečné a drahé. Ostatně, financujeme i třeba Armádu české republiky, která už dávno nemá jiný význam než šetřit peníze spojeneckých vlád. Tam, kde by si za normálních okolností museli najmout kontraktory, přijdou zadarmo čeští vojáci. Financujeme i třeba tak bizarní organizace jako velvyslanectví na Slovensku. A financujeme stovky dalších naprosto zbytečných záležitostí.

Jak lépe zkrotit Leviatana?

Mnohem horší je to, že předstírání parlamentní demokracie umožňuje skutečným vládcům zcela se vyhnout jakékoli odpovědnosti za důsledky toho, co působí. Parlamentu totiž nezbývá než odpovědnost převzít, jinak by se ukázalo, že je zbytečný).

Možná, že můj příspěvek působí tímto přímým vyjádřením radikálně. Ale někteří vyjadřují totéž jinými slovy. Posvátnou krávu parlamentní demokracie nechávají stát na podstavci a útočí proti politickým stranám. Jenže to je fakticky totéž. Stačí připomenout opatření proti vstupu příliš malých stran. Jak by fungoval parlament, v němž by bylo zastoupeno 200 stran o jednom poslanci (ničím jiným by parlament osobností nebyl)? Kolik rozhodnutí by bylo možné přijmout?

Obávám se tedy, že otázka roku 2013 není koho zvolit do parlamentu ani jak uzdravit parlamentní demokracii, ale čím ji nahradit. Pokud souhlasíme s hlavním proudem, že státní správa nemá být omezována, pak mohou být parlamenty zrušeny bez náhrady. Pokud si myslíme, že se vláda nemá plést lidem do jejich soukromí, a pokud nejsme připraveni se smířit s občasnými poruchami typu koncentračních táborů, pak je nejvyšší čas hledat jiné mechanismy, jak udržet Leviatana pod kontrolou.

 

 

Původně publikováno 14. 10. 2013 na www.FinMag.cz.