Pithartovský protekcionismus nechrání evropské dělníky, ale národní a bruselské byrokraty
Skutečné jádro problému spočívá v tom, že samozvaná evropská vláda se snaží zničit evropské hospodářství a slušně se jí to daří.
Senátor Petr Pithart přišel s tezí, že nechce, aby Česká republika byla konkurenceschopná vůči Číně a že bychom měli spíše uvažovat o jiném řešení – izolaci. Jeho článek stojí za to čtení především proto, že to je klasická ukázka klišé evropského socialismu. Ukazuje pohled člověka, který evropský sociálně-ekonomický systém vnímá jako skvělý, protože dokáže zajistit blahobyt politikům a byrokratům. Že miliony lidí přicházejí o práci, že se jim rozpadají rodiny, že mnozí z nich ztrácejí základní lidskou důstojnost a přibývá sebevražd – to už se do pohledu vznešeného intelektuála nevejde.
Izolacionismus by nepřinesl nic jiného než dramatické zdražení základních životních potřeb. Pro Petra Pitharta bezvýznamné číslíčko…
Nechybí ani ona již omšelá hra na demokracii. Ve skutečnosti mají obyvatelé evropských zemí stejně malou šanci ovlivnit významná politická rozhodnutí jako obyvatelé komunistické Číny.
To neznamená, že by na tom Evropané nebyli v lecčems lépe. Pokud například dojde k Evropě k pracovnímu úrazu nebo dokonce smrti, má evropský dělník (nebo jeho rodina) vysokou šanci dostat spravedlivé odškodnění. A pokud zaměstnavatel dělá problémy, má poškozený vysokou šanci na férový soud. To je obrovský přínos, přestože má slabou stránku. V Číně – pokud vím – nežijí advokáti specializovaní na vznášení žalob proti výrobním firmám za domnělé poškození či diskriminaci. Takoví predátorští právníci likvidující jeden podnik za druhým jsou zatím převážně v USA, ale přibývá jich i v Evropě.
…desetitisíce byrokratů na kontinentální a národní úrovni mohou kdykoliv přijít s libovolně stupidní regulační směrnicí, připravit o práci statisíce nebo miliony lidí a nenést za to naprosto žádnou odpovědnost.
Ale v něčem jsou na tom Evropané naopak hůře. Žijí v části světa, kde desetitisíce byrokratů na kontinentální a národní úrovni mohou kdykoliv přijít s libovolně stupidní regulační směrnicí, připravit o práci statisíce nebo miliony lidí a nenést za to naprosto žádnou odpovědnost. (Experimentování s měnovou a fiskální politikou raději ani nepřipomínám.)
V Číně mají reálnou vládu, která se neschovává a jejíž odpovědnost je nezpochybnitelná. Proto se čínská ministerstva nemusí uchylovat k oblíbenému evropskému triku zvaného „podpora občanské společnosti“. Trik spočívá v tom, že byrokrat přidělí podporu neziskovému sdružení, které dělá spoustu rámusu a požaduje přesně to, co chtěl byrokrat prosadit (a za co možná dostal zaplaceno). Byrokratovi potom nezbývá, než se podřídit „tlaku veřejnosti“. Proto je v Číně těžší, aby si nadnárodní korporace zaplatila u centrální vlády likvidaci některého sektoru drobných výrobců. A proto Číňané mohou dosud svítit žárovkami.
Ale k tomu, co Petr Pithart píše:
„Aby byly naše výrobky stejně dobré a stejně laciné jako ty čínské, museli bychom se dnes vzdát sociálního zřetele, nejen tedy ochabujícího sociálního státu.“
Nemuseli bychom se vzdát podpor v nezaměstnanosti a invalidních důvodů. Ale museli bychom se vzdát tisíců zbytečných regulačních ustanovení, která způsobují, že člověk, který má chuť pracovat, nesmí nastoupit do firmy, která by ho za normálních okolností chtěla zaměstnat. Museli bychom si přiznat, že tento typ sociálního státu je výhodný v podstatě jen pro úředníky a pro poradenské firmy, které pro ně pracují.
„Takže péči o seniory bychom museli předat rodině a sousedům.“
Je skutečně státní monopol na sociální služby tak velkou výhodou? Nebylo by lepší, kdyby stát vhodně podpořil ty rodiny a sousedské komunity, které se o své staré a bezmocné dokážou postarat samy? Nebylo by lepší, aby stát řešil jen ty tristní a výjimečné případy, kdy všechny instituce selžou? To není jen otázka, efektivity. Jak před časem ukázal Charles Murray (zde), žilo by se nám lépe a cítili bychom se šťastnější.
„Nezbylo by nám než se vykašlat na ochranu životního prostředí, která čím dál tím víc vstupuje do cen našich výrobků.“
Přeloženo do normálního jazyka, musely by být zastaveny monstrózní regulační aktivity, které pravidelně končí zjištěním, že problém celou dobu neexistoval. Aktivity, které například způsobily zvýšení energie na několikanásobek normální ceny, čímž byla prakticky zlikvidována možnost zakládat nové výrobní podniky. To ukazuje i srovnání se Spojenými státy. Když se v USA podařilo loni v září zabránit tamnímu ministerstvu životního prostředí (EPA) v dalším uplatňování opatření proti skleníkovým plynům (zde), během pouhých tří měsíců začala tamní ekonomika růst.
„Museli bychom se přestat starat o památky, nebo je nejlépe zbořit, jako právě v Číně.“
Tohle je vyloženě nespravedlivé. Památky v Číně se bouraly za kulturní revoluce, nikoliv za počínajícího kapitalismu.
Schválně, zkuste se zeptat Řeků, Portugalců a Irů, jak jim strukturální fondy pomohly.
„Museli bychom fedrovat rozvoj jen v nejvýhodnějších částech našich zemí a zbytek nechat napospas darwinovskému boji silnějších se slabšími.“
Copak se dnes děje v Evropě něco jiného? Petr Pithart má nejspíš na mysli obvyklou praxi, kdy se vytvoří fond pro podporu chudé oblasti a prostředky z tohoto fondu se slavnostně rozdělí mezi byrokraty a poradenské firmy, případně rozkradou. Schválně, zkuste se zeptat Řeků, Portugalců a Irů, jak jim strukturální fondy pomohly. (Skvělou analýzu Pavla Kohouta najdete zde)
„A museli bychom rezignovat na demokracii jako na drahý a ke všemu pořád ještě tak velmi nedokonalý způsob, jak respektovat důstojnost jednoho každého člověka i jako občana.“
Důstojnost občana. To zní hezky. Jen je divné, že to píše politik, od kterého jsme ještě nedávno slyšeli, že Češi jsou zlodějský národ a proto nemají právo hlasovat o vlastních záležitostech. (Zde).
Aby bylo jasno, ani já si nemyslím, že by naším cílem mělo být chrlit mraky extrémně levného zboží děsivě podřadné kvality.
Jenže situace je ve skutečnosti složitější. Za čínským úspěchem nejsou zdaleka jen špatné pracovní podmínky, ale především pracovitost a vysoké IQ tamního obyvatelstva. Kdyby na takových věcech nezáleželo, světovým trhům by už dávno dominovaly Nigerie a Rusko.
Ale především by nám pohled na Čínu neměl zakrývat jádro problému. Ten spočívá v tom, že samozvaná evropská vláda se pokouší zničit evropskou ekonomiku a slušně se jí to daří. Nebýt evropských regulací, byly by naše dnešní výrobní náklady takové, že v kombinaci s náklady na přepravu z jihovýchodní Asie by českým podnikům poskytly rozumnou prosperitu.
Izolacionismus by nepřinesl nic jiného než dramatické zdražení základních životních potřeb. Pro Petra Pitharta bezvýznamné číslíčko ve statistice, pro tisíce jeho spoluobčanů životní tragédie.
Původně publikováno 6. 5. 2012 na blog.ihned.cz.