Naivita nových osmašedesátníků v roce 2012
Jestliže někdo tvrdí, že se má méně krást a přitom chce zachovat stát v současném rozsahu, je buď pokrytec, nebo hlupák.
Pražské jaro koncem 60. let je v určitých aspektech heroické a v určitých aspektech velmi hloupé. Byla to doba, kdy spousta poctivých a celkem inteligentních lidí věřila, že socialismus může být reformován tím, že se do politbyra dostanou slušní lidé a že dojde k dílčím změnám některých pravidel. Trvalo celou generaci, než lidé pochopili, že taková drobná zlepšení nemohou fungovat a že režim potřebuje zásadnější změnu.
I my se dnes ještě utěšujeme nadějí, že kdyby byli politici poctivější, a kdyby se méně kradlo, všechno by bylo vlastně v pořádku. Nebylo! Nejspíš si budeme muset projít nějakými roky zabředání do stále horšího marasmu, než si připustíme, že ani kdyby se vláda a parlament skládaly z nadpozemských dokonale morálních andělských bytostí, problémy České republiky by nebyly o mnoho menší. Těch ztracených roků je škoda, ale jiné cesty nejspíš není.
Co si tedy budeme muset připustit?
Za prvé. Jestliže rozsah státních regulací a státního přerozdělování přesáhne určitou hranici, začne vybízet k nepoctivosti a generovat ji. Jestliže někdo tvrdí, že se má méně krást a přitom chce zachovat stát v současném rozsahu, je buď pokrytec, nebo hlupák.
Jednou z nejsmutnějších částí současné reality je vidět akademiky, lékaře a další lidi, které jejich mentální schopnosti předurčovaly být elitami, jak ztrácejí důstojnost ve snaze vyrvat co nejvíce peněz z kapes svých spoluobčanů platících daně. To je nutný důsledek přerozdělovacího státu.
Za druhé. Škody způsobené regulacemi jsou dramaticky větší než škody způsobené krádežemi. V řadě případů by bylo dokonce pro naši zemi lépe, kdyby vedení úřadu použilo veškeré peníze na svou osobní spotřebu a úřad by nevyvíjel žádnou činnost (a tudíž přestal škodit). Ukázkovým příkladem je třeba ministerstvo školství.
Za třetí. Budeme si muset připustit, že vznešené hovory o vyšších zájmech a nabádání k dalším státním zásahům jsou daleko amorálnější než „obyčejné“ krádeže. Lidé, kteří prosadili energetické štítky na budovy, způsobili mnohonásobně větší škody než všichni kapsáři, kteří řádí v dopravních prostředcích.
Za čtvrté. Rozkrádání není možné vyřešit tím, že na něj nebude vidět. Krádeže v Bruselu nás pohoršují méně než v Praze, protože o nich nevíme. Ale to neznamená, že by byly méně škodlivé. Naopak, ztrácejí se mnohonásobně vyšší částky.
Během druhé světové války bylo pro občany svobodných zemí tak důležité vyhrát nad Německem, že prakticky tolerovali korupci a rozkrádání ve vlastních armádách.
To základní mravní dilema, které stojí před každou společností, totiž zní: Chceme, aby byl za tu či onu oblast odpovědný stát v případě, že to bude znamenat korupci a zneužívání moci? Chceme, aby stát pečoval o postižené, i když bude třetina peněz cestou rozkradena a další třetina vynaložena neúčelně? Možné, že ano. Ale chceme, aby stát provozoval za takových podmínek hromadnou dopravu? Asi sotva.
A zcela jistě zjistíme, že jsou oblasti, kde takovou volbu musíme přijmout.
Během druhé světové války bylo pro občany svobodných zemí tak důležité vyhrát nad Německem, že prakticky tolerovali korupci a rozkrádání ve vlastních armádách. Kdyby svým armádám přestali důvěřovat a paralyzovali je neustálým vyšetřováním krádeží benzinu nebo předražených zakázek, nejspíš by Hitlera nikdy neporazili. Ale kolik je v našem životě oblastí podobné důležitosti?
To jsou nejspíš až otázky pro další generaci. Ta současná si bude muset projít poznáním, že je-li možné, aby každá nátlaková skupina prosadila zdanění či regulaci prakticky čehokoliv ji napadne, dříve či později nezbude žádný prostor pro normální život. Ani kdybychom mluvili o morálce 16 hodin denně a na každého obyvatele připadali dva policisté.
To jsou věci, které už jsou roky zapsané v učebnicích, jenže je většinou nebereme dost vážně. Reformátoři osmašedesátého si také mohli u Hayeka přečíst, proč socialismus nikdy nemůže fungovat. V tom byla tehdejší situace velmi podobná té dnešní.
Původně publikováno 20. 8. 2012 na blog.ihned.cz. Převzaly též servery neviditelnypes.lidovky.cz, www.novina.cz.
