Kouření v restauracích. Proč trh selhává?

Média hlásí, že u nás existuje obrovská poptávka po nekuřáckých restauracích. Hospodští ale jako by se neměli k jejímu uspokojování. Jak to, že trh selhává?

 

Odpověď je jednoduchá: Neselhává. Umožňuje každému, aby si koupil přesně tu službu, za kterou je ochoten zaplatit, včetně možnosti sedět v restauraci mimo dosah kuřáků. Ale umožňuje také nižším třídám, aby si žily po svém a ignorovaly zásady životního stylu, které jim předepisují bohatší a vzdělanější „lepší lidé“. Proto musí nastoupit aparát státní byrokracie. V tom je celá podstata sporu u kouření.

„Základem strategie je stigmatizace kuřáků, jejich vytlačování a oddělování od ostatních lidí. Jak je možné učinit něco takového společensky přijatelným? Odpověď je jednoduchá. Prosazováním představy, že kuřák údajně neškodí jen sobě, ale různým kategoriím ‚náhodných kolemjdoucích‘“, napsal americký sociolog Peter L. Berger v již zapomenuté studii Sociologický pohled na fenomén protikuřáctví z roku 1986.

Jeho slova stojí za pozornost i proto, že Berger není jen jedním z mnoha sociologů, ale autoritou akceptovanou napříč všemi sociálněvědními školami a způsoby myšlení. A že je vyhlášený svými originálními, často snad geniálními postřehy. Ostatně i vývoj kolem kouření v restauracích a dalších soukromých prostorách mu dává za pravdu. Bude to právě on, kdo nám pomohl dobrat se odpovědi na otázku z titulku. Proč v případě kouření v restauracích domněle selhává trh.

Proč hospodští ignorují poptávku?

Problém můžeme shrnout takto. Teorie předpokládá, že pokud si zákazníci budou vybírat restaurace, jaké jim vyhovují, budou si nekuřáci vybírat čistě nekuřácké restaurace. Ty, které umožňují kouření, se budou potýkat s úbytkem zákazníků, a proto jich bude ubývat. Nakonec se kouřit nebude téměř ve žádné restauraci, zůstane jen pár bizarních podivínských klubů, kde bude možné zapálit si. Tímto způsobem by měly tržní síly vymýtit kouření z restaurací, kaváren, barů a hospod. Jenže to se zjevně neděje, a proto musí „selhání trhu“ napravit státní regulace. Takže tu máme sociologicko-ekonomickou otázku. Proč hospodští tak okázale ignorují poptávku, a to dokonce i v případech, kdy jsou sami nekuřáci?

Pro lepší pochopení problému se na chvíli vraťme někam do roku 1990, kdy probíhala malá privatizace, vznikala soukromá pohostinství a jejich majitelé se učili hospodařit v prostředí, kde rozhoduje majitel peněženky. A nebylo pochyb o tom, že řada majitelů peněženek chce jíst a popíjet v nekuřáckém prostředí. Tržní mechanismus tehdy zareagoval perfektně. McDonaldy dokázaly prodávat svou směšnou napodobeninu jídla za nehorázné ceny jen díky čistému a ryze nekuřáckému prostředí. V první fázi tam chodily ty rodiny s malými dětmi, které si to mohly dovolit (tedy z vyšších tříd), postupně to prostředí pro své schůzky objevili i byznysmeni. Přibývalo i dalších nekuřáckých podniků. Naopak zcela zmizel ten druh krčem, kde jste přes dým neviděli déle než na dva metry a i poměrně otrlého návštěvníka začaly po několika minutách pálit oči. Mým dětem již pojem „čtvrtá cenová skupina“ nic neříká. Pro nás starší je synonymem hustého cigaretového kouře a špíny.

Požaduji službu! Nebo likvidaci nesnesitelných lidí?

Tato změna proběhla v zásadě skokově. Pak bylo dosaženo jakési rovnováhy a postup se zastavil. Odpovědi na otázku, proč se zastavil, porozumíme, pokud se lépe podíváme na požadavky současné generace bojovníků za nekuřácké restaurace. Tuto poptávku si můžeme definovat dvěma otázkami:

• Jak daleko od nejbližšího kuřáka chci sedět? Stačí pět metrů? Deset? Nebo třicet metrů?

• O kolik víc jsem ochoten zaplatit za půllitr piva, pokud budou kuřáci odsunuti do požadované vzdálenosti? O dvě koruny? O deset? O sto korun víc? Budu ochoten vynaložit energii na aspoň dvě stě kroků navíc?

Zdá se, že existují v zásadě dvě odpovědi na obě tyto otázky.

• Odpověď obyčejného nekuřáka: Rád bych seděl od kuřáků co nejdál, ale není to pro mě tak důležité, abych kvůli tomu platil víc nebo chodil dál. Za předpokladu, že podnik zajistí slušné větrání.

• Odpověď militantního nekuřáka: Žádná vzdálenost není dostatečná, protože pasivní kouření je škodlivé v jakkoliv nízké intenzitě. Zároveň nejsem ochoten platit ani korunu navíc, je to přece moje právo!

Všimněte si, že naše druhá skupina fakticky nepoptává službu, ale požaduje, aby centrální moc zlikvidovala menšinu s odlišným chováním. V tomto případě lidi, kteří chtějí při pití kávy nebo piva kouřit tabákové výrobky. Jak nedávno napsal můj kolega přispěvatel Tomáš Kindl, dokud existují kuřáci, nemohu se cítit svobodně. A likvidace odlišných lidí – k tomu jsou určeny jiné společenské mechanismy než trh.

Proč našim prarodičům připadal cigaretový zápach vznešený a ušlechtilý

Tím se dostáváme k otázce, proč samotná existence kuřáků vzbuzuje takovou nevoli. Nespokojíme se s povrchním vysvětlením, že je to kvůli jejich specifickým vlastnostem, jako například zápach. Posunulo by nás totiž k otázce, proč právě v posledních letech začal být smrad cigaretového kouře pokládán za nesnesitelný a proč ještě našim rodičům vůbec nevadil.

Pojďme podniknout další skok do historie, tentokrát do 30. let. Elegantní pánové ve fracích a sexy ženy s mikády, tančí se charleston a nezbytnou rekvizitou je luxusní cigareta. Luxusní cigareta je znakem příslušnosti k nóbl společnosti, proto neexistuje nikdo, komu by cigaretový kouř připadal odporný. Všeobecná vstřícnost vůči tabákovému kouři je tak silná, že ani známý odpůrce kouření Adolf Hitler, s celou silou a brutalitou svého mocenského aparátu, si netroufl pustit se do boje proti kouření. Ani z bezpečnostních důvodů. Dokonce ani když zapálená cigareta způsobila výbuch vzducholodi a s ní smrt desítek lidí, nestačilo to k omezení kouření.

Dalším filmovým střihem můžeme poskočit do 70. let. Nižší třídy kouří stejně jako předtím, vyšší třídy už jsou ale ovlivněné květinovým hnutím, návratem k přírodě a zdravým životním stylem. Z kouření se poměrně rychle stává záležitost, která pomáhá definovat bariéru mezi třídami (podrobněji si o tom můžete přečíst třeba této studii). V českých zemích proběhl tento vývoj poněkud opožděně, ale v zásadě stejně.

Komu smrdí vepři? Sedlákům, nebo knížatům?

Vznikla tak sociální situace, jejíž základní princip můžeme ilustrovat na vztahu knížat, sedláků a smradu vepřů. Sedlákům připadá prasečí zápach jako něco normálního, nebo dokonce jako příznak prosperujícího hospodářství. Pro knížata je stejný zápach nesnesitelný. Dokonce je možné prohlásit, že odpor vůči prasečímu smradu je podstatnou součástí knížecí identity. Pokud bychom tuto část identity odstranili, mohl by nakonec sedlák sedět ve stejné hospodě jako kníže. Fúj! Ven!

Protože není korektní argumentovat třídními rozdíly, je hlavním argumentem zdraví.

Kouření se postupně stává jedním z faktorů, které hrají společensky podobnou roli (všimnete si, kolik kuřáků mezi výše postavenými lidmi se za svůj zlozvyk omlouvá a stydí). A protože není korektní argumentovat třídními rozdíly, je hlavním argumentem zdraví. Když v roce 1999 referovaly Zdravotnické noviny o studii prestižní International Agency for Research on Cancer, která končila závěrem, že pasivní kouření nezpůsobuje rakovinu, nebylo to nijak výjimečné. Jednalo se o konvenční vědecký názor té doby. Jenže žijeme ve společnosti, kde se o všech grantech rozhoduje z jednoho centra a tudíž je poměrně snadné ovlivnit celkové názory vědecké komunity. Rozhodně je to mnohem snadnější než v dobách inkvizice, kdy se nezávislý vědec mohl uchýlit na hrad sponzora se slabostí pro podivíny. Něco takového s nástupem grantů zmizelo. I kdyby si snad vědec našel soukromého sponzora, bude mu odepřena možnost účasti ve vědecké debatě a budou ho ignorovat média. Své výzkumy může zveřejňovat leda tak na soukromém blogu.

Proč by se lékaři neměli vyjadřovat k životnímu stylu

K rysům naší doby navíc patří i to, že vyšší třídy jsou přímo posedlé likvidací všeho, co souvisí s kulturou nižších tříd. Není problém tolerovat islámské zacházení s ženami nebo lidské oběti bizarního kmene, ale je nepřijatelné tolerovat, že chlapi z fabrik mají zpátečnický pohled na homosexualitu, na výchovu dětí, nízkotučnou stravu, na trávení volného času nebo třeba na kalendáře s nahými slečnami. Všechno musí pryč! Včetně toho kouření.

Významnou roli hrají lékaři, což není vůbec náhoda. Veřejnost je pokládá za autoritu ve věcech zdravého životního stylu, zároveň jsou jejich znalosti statistiky téměř nulové. Ve skutečnosti by vztah mezi různými zvyky a zdravotními následky dokázal lépe posoudit každý absolvent technické průmyslovky. O to snadnější je pro lékaře opakovat požadované poučky a dodávat jim svou autoritu. Navíc je lékař solidní a spolehlivý příslušník vyšší třídy, hodně mu záleží na prestiži a je často i státní zaměstnanec. Tedy ideální nástroj propagandy.

A tak jsou média doslova zaplavována odhady, kolik tisíc lidí ročně umírá na pasivní kouření. Typickým znakem takových odhadů je, že se nikdy nedozvíte metodiku, jak badatelé došli k tomu nebo onomu číslu. Proč zrovna 50 000 lidí v Evropě? Proč ne 30 000 nebo 150 000? Nicméně takové odhady (které vznikají na státní objednávku) jsou zároveň ospravedlněním, aby stát jednal. A nemylme se. Dřív či později jednat bude a traktorista Lojza o svoji startku přijde.

I na ty McDonaldy jednou dojde

Třídní pohled na kouření nám umožňuje pochopit i další záležitosti.

• Jak je možné, že po zákazech kouření v restauracích zřetelně ubude lidí v hospodách a zároveň se neprojeví snížení obratu? Odpověď je jednoduchá. Opatření dopadne na levnější putyky, kde je velká část transakcí neregistrována. Úbytek obratu zasáhne převážně šedou ekonomiku.

• Jak je možné, že zákaz kouření nevadí restauračním odborům? Až bude zákaz zaveden, dopadne především na malé krčmy, zaměřené na chudší lidi. Tedy vesměs takové, kde vedoucí je zároveň majitelem a zaměstnanci nejsou organizováni v odborech. Čtyřhvězdičkový hotel o sto zaměstnancích s vlastní odborovou organizací nejspíš nezchudne.

Jaký je z kuřácko-nekuřáckého sporu závěr? Všímejte si rozdílů mezi životním stylem bohatých a chudých. Dá se z nich vyvodit spolehlivá prognóza, že patří-li něco pouze k životnímu stylu chudých, dřív nebo později to bude shledáno nezdravým nebo škodlivým a zakázáno. Spíš dřív než později. Vidíme to i na těch zmíněných McDonaldech. Jakmile do nich začali masově chodit lidé z nižších tříd, ozývají se hlasy, že škodí zdraví a mají na ně být uvaleny zvláštní daně, nebo mají být dokonce zakázány. Kdyby chudí lidé začali hrát golf a bohatí přešli na ping-pong, nejpozději do desíti let bude vědecky prokázáno, že golf způsobuje globální oteplování a ničí planetu nebo dokonce celý vesmír. 

 

 

Původně publikováno 28. 5. 2012 na www.FinMag.cz. Převzal též server www.nechtenasbyt.cz.