Kdo vydělal na odkládání řeckého bankrotu
Rozhodnutí, které Řekům přineslo jen pokles, beznaděj a prodlužující se agónii, umožnilo vyplatit mnohamilionové odměny manažerům německých a francouzských bank. Což vyvolává otázku, pro koho vlastně pracuje řecká vláda.
Kdyby Řecko vyhlásila už před rokem státní bankrot a vrátilo se k vlastní měně, bylo by dnes už z nejhoršího venku. Byl by to chudý stát, ale mělo by smysl v něm podnikat a zakládat firmy. Bylo by nejatraktivnější turistickou destinací Středomoří, protože by bylo levnější než Bulharsko. Bylo by velmi atraktivní pro investory.
Místo toho absolvují Řekové léčbu naordinovanou mezinárodními organizacemi, která nepřináší nic jiného než pokles, marasmus, beznaděj a agónii. A co nejhorší, neexistuje žádná naděje, že za pár let by to mohlo být lepší. Každý, kdo není úplně neschopný, se snaží odjet ze země, čímž se situace dále komplikuje.
Názor, že Řecko na odkládání bankrotu prodělalo, není jen můj. Zastává jej řada ekonomů, kteří nejsou úzce spojeni s EU a politickou levicí. (Viz například zde.)
Co je špatné pro obyvatele Řecka, to může být velmi výhodné pro někoho jiného. Manažerům německých a francouzských bank například odklad umožnil vyplatit si mnohomilionové odměny. Až Řecko doopravdy vyhlásí bankrot, nakoupí za ty odměny nejlepší pozemky na řeckém pobřeží. Zvláště jestli privatizační úřady budou řídit zahraniční manažeři, tedy ti, kdo budou nakupovat.
Manažerům německých a francouzských bank například odklad umožnil vyplatit si mnohomilionové odměny.
Řecký případ tak vlastně neukazuje nic nového. Spíše potvrzuje dlouhodobé vlastnosti evropského politického uspořádání, které lze shrnout v několika tezích.
Teze první: Vlády států EU se necítí odpovědné svým voličům a nehájí jejich zájmy. Místo toho jednají v zájmu bruselských vládců a vysokých manažerů korporací.
Teze druhá: Vysocí úředníci EU, jednotlivých členských států a vysocí manažeři korporací a velkých bank tvoří jednu společnou sociální skupinu. Tato skupina má povahu kasty. Nová pracovní místa jsou obsazována téměř výhradně dětmi příslušníků této skupiny. A naopak. Členové vládnoucí elity proto nemají zájem na tom, aby udrželi situaci snesitelnou pro „obecný lid“. Vědí, že jejich děti tam nikdy patřit nebudou.
(Popis této sociální skupiny je extrémně zkrácený. Ve skutečnosti bychom do ní měli zařadit i právníky a konzultanty, kteří pro evropskou elitu pracují a další speciální skupiny lidí. Navíc hranice jsou místy neostré – jak to bývá u každé sociální skupiny.)
Teze třetí: Tato skupina má zájem na omezování podnikání, protože nemá zájem, aby s novými firmami vyrůstala konkurenční elita. To jsem podrobně vyargumentoval v článku pro CFO World.
Teze čtvrtá: Různé pohledy na současnou situaci jsou dány primárně tím, ke které společenské třídě autor patří, případně má ambici patřit.
To poslední se dá dobře ukázat třeba na srovnání Tomáše Sedláčka a Petra Macha. Oba dospívají k opačným stanoviskům, přestože vycházejí ze stejných faktů, čtou prakticky tytéž knihy a mají podobné vzdělání (vzdělání Petra Macha je o něco lepší, ale rozdíl není dramatický). Jediný podstatný rozdíl je v tom, že Tomáš Sedláček je na výplatní listině jedné z celoevropských finančních skupin. Vsadím se, že kdyby si tito dva pánové vyměnili pracovní místa, do roka budou mít i opačné názory než dnes.
Což, mimochodem, vysvětluje i euroskeptismus autora tohoto blogu. Z hlediska ekonomického zařazení je obyčejný živnostník, který pracuje pro místní firmy, a každý měsíc řeší, jestli vydělá tolik, aby to stačilo na provoz domácnosti. Povinnost přispívat na sladký a bezstarostný život evropských elit bere jako smutný fakt, nikoliv jako něco, z čeho by měl mít radost.
Původně publikováno 21. 6. 2011 na blog.ihned.cz.