Je horší evropská, nebo česká byrokracie?

„Podívejte se, co nám ti hrozní bruselští úředníci nařizují!,“ voláme často my odpůrci Impéria. „Zameťte si před vlastním prahem, česká ministerstva nařizují ještě nesmyslnější regulace,“ kontruje protistrana.

Je to spor, který nemá řešení – protože je naprosto nesmyslný. Ve skutečnosti evropská byrokracie závisí na národní a naopak. Pokusím se to vysvětlit.

 

Nebudou to myšlenky nijak originální. V podstatě jen pořádně popíšu to, čemu němečtí ústavní právníci říkají „přihrávka o mantinel“. Nejlépe na konkrétním případě. Byť (zatím!) fiktivním.

Český byrokrat v Bruselu

Představme si hypotetického výrobce e-knih, který má neustále problém s tím, že Češi dávají přednost papírovým knihám. Investuje tedy do vztahů a postupně si vytvoří skupinku přátel na Ministerstvu kultury. Ty pak získá pro svůj geniální nápad. Nařídit, aby každé vydání každé knihy bylo povinně ve všech jazycích Unie. Pro e-knihu to nebude žádný problém, prostě se datově o kousek zvětší. Papírové knihy se ale stanou tak velkými a tak těžkými, že zmizí z trhu. Kdo si chce číst, musí koupit e-knihu. Dobře vymyšleno, co?

Zbývá už to jen takové opatření prosadit. Kdyby se o to Ministerstvo kultury pokusilo přímo, nejspíš by to skončilo rezignací ministra (který s tím nemá nic společného). A není vyloučeno, že by to určité drobné nepříjemnosti znamenalo i pro tu partu úředníků, která vše prosazuje. Jenže jsme naštěstí v Evropské unii!

Kdyby naši ministři a poslanci byli stateční, celou záležitost by zamázli a do Bruselu by ukázali vztyčený prostředníček.

Náš úředník z Ministerstva kultury si zaletí do Bruselu (pochopitelně na státní náklady) na jednání mezinárodní pracovní skupiny na téma Sociální koheze a kultura. Přednese svůj návrh tam. Mezi spícími úředníky ministerstev kultury z dalších zemí to na odpor nenarazí, takže je šílený nápad snadno zařazen do pracovní verze nějakého dokumentu.

Lid mluví. Ústy úředníků a aktivistů  

Na chvíli odbočíme k účasti veřejnosti. Evropská byrokracie je přece otevřená, transparentní a o všem se radí se zástupci občanské společnosti. V praxi to znamená, že ministerstvo přesměruje evropské peníze k neziskovce složené z nevyužitých studentů evropských studií, vědeckého feminismu nebo jiného podobného oboru. Neziskovka pak vyvíjí na úředníky tlak, aby nepřipustili tak nebezpečnou nacionalistnou záležitost, jakou jsou jednojazyčné knihy. Co mohou úředníci dělat než se požadavkům veřejnosti podřídit? Proto se stává dobrým zvykem zvát zástupce neziskovek na bruselská pracovní jednání. Čímž myslíme zástupce těch správných neziskovek.

Jakmile byl nápad zařazen do pracovního dokumentu, je napůl vyhráno. Pracovní dokument (tzv. draft) prochází schvalováním a oponenturami na dalších stupních úředního aparátu. Další referenti, experti, tajemníci, vedoucí sekcí, ředitelé a vyšší ředitelé přidávají jiné podobné nápady a text se prodlužuje. Ale že by se někdo podíval zdravým rozumem, jsou-li to věci vůbec potřebné, to se nestane nikdy. Mimo jiné proto, že kdyby někdo zpochybnil význam podobných dokumentů, zpochybnil by tím i své vlastní pracovní místo. 

Proč byrokracie vždycky vyhraje nad poslanci

Po cestě je zapotřebí překonat i pár demokratických překážek, ale není to obtížné. Ukážeme proč.

• Platnost opatření je nastavena až do vzdálené budoucnosti, kdy už si nikdo nebude pamatovat, jak kdo hlasoval. I kdyby to někdo připomněl, nebude na tom záležet, protože poslanci už budou někde jinde. Víte například o tom, že europoslanci ČSSD nám letos na jaře schválili povinné zvýšení podílu takzvaných obnovitelných zdrojů energie? (tedy více fotovoltaiky). Až se budou v roce 2020 v Čechách zavírat další fabriky, myslíte, že bude někoho zajímat, kdo byl europoslancem v roce 2013?

• Direktivy se nepředkládají národním parlamentům, ale Evropskému parlamentu. Tedy lidem, kteří bydlí v Bruselu, stravují se v eurorestauracích, jsou placeni z centrálních evropských peněz, jsou osvobozeni od zdanění, pohrdají primitivním obyvatelstvem svých zemí a snaží se zajistit si důstojnou budoucnost – stát se zaměstnanci centrálních orgánů Evropské unie. Jestli chcete vidět, jak myšlení takového člověka vypadá, doporučuji ke čtení blog Libora Roučka. Kdyby každý poslanec žil ve svém volebním okrsku, dostával průměrný plat své oblasti a hlasoval přes internet, to bychom měli úplně jiné názory a výsledky. Ale zase by to nebylo dost kohezivní, inkluzivní a eurodemokratické.

• V posledních letech nemá žádný poslanec žádného parlamentu šanci číst všechno, co schvaluje. Dokumenty včetně příloh mají stovky stran a jsou dokonale nepřehledné, navíc plné obtížně prostupného byrokratického žargonu. Stačí připomenout slavný europředpis o tvaru a velikosti banánu. Opatření bylo vloženo do jedné z příloh rozsáhlého dokumentu o podpoře pěstitelů jablek.

Hlídací pes demokracie? Ratlík mocných

Teoreticky by mohla ještě zasáhnout média a vzburcovat veřejnost. Ale to se nestane:

• Přetížení redaktoři místních médií musí tvořit články. Nemohou procházet dlouhé a obtížné dokumenty.

• Bruselští zpravodajové by čas možná měli. Jenže ti zase všichni aspirují na místa mluvčích různých bruselských institucí (kdyby jim takový svět nebyl sympatický, nevzali by místa tamních zpravodajů).

Třeba v České republice jsou jen dnes dva lidé, kteří si občas některé takové ničemnosti všimnou – ekonom Petr Mach a agrární analytik Petr Havel. Nikdo jiný eurodokumenty nečte.

Jak je možné tento byrokratický mechanismus zastavit? Jednou z možností je opustit Evropskou unii.

Nařízení je tedy schváleno, z Bruselu je zasláno do Prahy a náš český úředník, který vše vymyslel, má za úkol je „implementovat“ do národní legislativy. Kdyby se to někomu nelíbilo, on za nic nemůže, direktiva je přece závazná!

Horlivě tedy připraví místní předpis a k direktivě si ještě přisadí. V našem případě třeba tak, že stanoví minimální velikost písma. Vydatně mu v tom pomáhají již zmíněné neziskovky, které plní noviny stanovisky „expertů“ dokazujících, že jednojazyčné knihy vedou k mentálnímu zaostávání dětí a vzniku fašistických hnutí.

Úplně na závěr máme hlasování českého parlamentu. Kdyby naši ministři a poslanci byli stateční, celou záležitost by zamázli a do Bruselu by ukázali vztyčený prostředníček. Evropský soudní dvůr by uložil pokutu, česká vláda by ji odmítla zaplatit, Brusel by zastavil přísun peněz z fondů a země by pookřála.

Jenže proti tomu jsou v Bruselu pojištěni. Každá z členských zemí je dnes plná lobbistů žijících z evropských peněz.

Proč žádná výměna politiků nepomůže

Opatření je tedy schváleno, další odvětví poškozeno, další lidé přišli o práci a není možné určit, kdo je za to odpovědný. Voliči mohou stokrát měnit poslance nebo třeba celý volební systém, ale nemají žádnou šanci systém zastavit.

Ale to nejtrapnější přichází až úplně na závěr. Ať je regulace sebestupidnější, vždycky se v Čechách najdou intelektuálové připravení ji obhajovat. Jde přece o boj proti české zaprděnosti, nacionalismu, náckovství a já nevím čemu ještě. Komickým příkladem z poslední doby byla debata o pomazánkovém máslu. Poté, co jsme minimálně dvacetkrát četli o tom, že název pomazánkové máslo byl komunistickým přežitkem a podvodem a že nás Unie vlastně osvobodila, se Petr Mach podíval do dokumentů evropského soudního dvora a všiml si, že rozhodnutí padlo na základě chybného překladu. Divím se, že ti euronadšenci, kteří se nechali nachytat, od té doby nechodí kanály.

Nicméně zpět k jádru problému. Jak je možné tento byrokratický mechanismus zastavit? Jednou z možností je opustit Evropskou unii. V rámci jedné země by bylo možné (nikoliv však snadné!) úředníky ohlídat. Jinou možností je institut referenda. Stačilo by zavést jednoduchý zákon, že kterékoliv rozhodnutí vlády nebo Poslanecké sněmovny může být zrušeno lidovým hlasováním a že ke svolání celostátního referenda stačí deset tisíc podpisů. Máme se podřídit zákazu žárovek, nebo si budeme svítit postaru? Máme se podřídit požadavkům na více fotovoltaiky? Chceme zákon o správném zakřivení banánu? Nechť se rozhoduje „populisticky“. A že k tomu lidé nejsou dost kvalifikovaní? Po zkušenosti posledních několika let je zřejmé, že každý občan, který dokončil základní školu, by byl schopen rozhodovat moudřeji než úředníci s IQ 140, prestižní vysokou školou a znalostí šesti cizích jazyků. 

 

 

Původně publikováno 2. 7. 2013 na www.FinMag.cz. Převzal též server neviditelnypes.lidovky.cz.