Jak rozumět Českým Budějovicím

Nespokojení místní občané, Romové a policisté by se měli vzít za ruce a společně si došlápnout na úředníky, aktivisty a profesionální bojovníky proti diskriminaci.

Víte, co je nejhorší na pouličních nepokojích? Že nezapálíte Audi Q7 toho grázla z Goldman Sachs, který poradil vládě tak, že vy a další tisíce lidí kvůli tomu přišly o práci. K úhoně přijde stará renaultka vašeho souseda, který je na tom stejně mizerně jako vy. A že nevytlučete okna aktivistů Greenpeace, kteří prosadili takové zdražení energie, že prakticky není možné vytvořit pracovní místo ve výrobě. Nepokoje spíš skončí vydrancováním obchůdku nějakého drobného živnostníka, který se stěží uživí. Viníci zatím v pohodě sedí ve svých kancelářích, píšou články o lidovém rasismu a chystají další opatření, která normálním lidem ještě víc zničí život.

Chceme pomáhat menšinám, nebo úředníkům?

Jako v Českých Budějovicích, kde se v posledních týdnech perou tři skupiny lidí, z nichž každá má právo si stěžovat. Čeští daňoví poplatníci v posledních dvaceti letech vydali miliardy na „integraci menšin“. A výsledek? Vznikla ghetta, přibývá zločinnosti a vyrostla generace lidí, kteří nikdy nepracovali a kteří nikdy neviděli pracovat svoje rodiče. Jediným „přínosem“ jsou nová pracovní místa pro profesionální bojovníky proti diskriminaci, sociální pracovníky, administrátory, úředníky, specialisty na začleňování menšin, experty na integraci školství a další příživníky, kteří by se jinak museli živit obyčejnou prací. A také to, že pár exekutorů a vypečených podnikatelů slušně zbohatlo.

…v těch městech, kde kašlou na rady integračních expertů a drží se obyčejného zdravého rozumu, žádná ghetta nevznikla a etnické napětí nepřekračuje únosnou mez.

Právě to je základní příčinou celého problému. Všimněte si, že v těch městech, kde kašlou na rady integračních expertů a drží se obyčejného zdravého rozumu, žádná ghetta nevznikla a etnické napětí nepřekračuje únosnou mez. Proto také případy typu Vsetína vyvolávají tak hysterické reakce profesionálních bojovníků proti údajnému rasismu. A všimněte si také, že ty menšiny, které se stát nepokusil zachraňovat sociálními programy, si vůbec nevedou špatně. Jenže se na nich zase neuživí tolik profesionálních začleňovačů.

Tisíckrát čteme, že neexistuje žádné jednoduché řešení. Přitom praktická a jednoduchá řešení existují. Jenom nejsou pro státní byrokracii tak výhodná. Jedno z nich navrhl už před časem předseda Svobodných Petr Mach. Zrušit všechny sociální dávky a místo toho dát nabídku veřejné práce. Každý, kdo dokáže přijít ráno v osm střízlivý a kdo bude ochoten až do čtyř hodin házet lopatou (nebo vykonávat odpovídající ženskou práci), odnese si peníze na ruku. To bychom koukali, jak rychle by se někteří „prokazatelně nemohoucí“ rozhýbali, kdyby viděli, že žádné dávky už nebudou! A koukali bychom, jak by se v některých sociálních skupinách snížila porodnost (to není jen hypotéza, data z USA ukazují velmi silný vztah mezi systémem podpor a rodičovstvím nezletilých černošek s nedokončeným vzděláním). I kdyby to měla být práce úplně zbytečná, vyšla by daňové poplatníky levněji než současný systém podpor. Jejich dnešní příjemci by neleželi celý den doma a nevymýšleli lumpárny. A navíc by si osvojovali pracovní návyky.

Pokud policie stíhá prodavače heroinu, měla by zavaděče podpor stíhat minimálně stejným způsobem.

Zásady fungující sociální politiky

Podobných praktických opatření by bylo možné najít spoustu a celá „rasová otázka“ by mohla do roka zmizet. K tomu by ale bylo zapotřebí dodržet pár zásad.

• Připustit si, že zájmy expertů na sociální problematiku jsou opačné než zájmy „klientů“. Pokud připustíme, aby sociální programy navrhovali a řídili odborníci, vždycky bude důsledkem zhoršení situace (a tudíž další pracovní místa pro tyto odborníky). Odborníky potřebujeme, ale rozhodovat musí ten, kdo platí. To je zásada vyzkoušená tisíciletími.

• Je zapotřebí jasně a jednoznačně říci, že za úspěch lze pokládat pouze dosažení stavu, kdy lidé přestanou být závislí na dávkách, dokážou se sami uživit a dokážou vychovat i své děti tak, aby se samy uživily. Cokoliv menšího je bezcenné. Cílem nemůže být počet integrovaných dětí ve školách, počet hodin strávených na programech, počet vyplacených dávek a počet integračních projektů. Skoro by se mi chtělo napsat, že by lidé prosazující opatření, jež nevedou k osamostatnění „klientů“, měli být trestáni přísněji než ostatní tuneláři. Rozhodně působí větší škody.

• Sociální a začleňovací programy mají řídit a platit místní lidé. Je totiž především v jejich zájmu, aby se z ghetta, kam se štítí a bojí vkročit, stala pohodová oblast, kam budou rádi chodit třeba za zábavou a kde se budou cítit dobře. Úředníkům, kteří v Praze konstruují systém dávek, to může být ukradené.

…ty menšiny, které se stát nepokusil zachraňovat sociálními programy, si vůbec nevedou špatně. Jenže se na nich zase neuživí tolik profesionálních začleňovačů. 

• Připustit, že sociální dávky jsou stejně zhoubné jako heroin, nebo dokonce víc. Jsou situace, kdy skutečně nezbývá než potřebným vyplatit peníze nebo přidělit potravinové lístky (třeba tehdy, když jim hrozí smrt hlady), ale zavést takové dlouhodobé dávky, které mohou nahradit zdroj obživy – to je zločin. Pokud policie stíhá prodavače heroinu, měla by zavaděče podpor stíhat minimálně stejným způsobem.

• Zabránit, aby do situace mluvili ti, jejichž vlastní výsledky jsou prokazatelně katastrofální. Třeba aktivisté ze zemí drancovaných muslimskými hordami. Kdo chce, aby předměstí Prahy hořela stejně jako předměstí Paříže a Stockholmu, nechť jim naslouchá.

• Nebát se soukromého podnikání. Jestli si někdo založí firmu a s tou firmou naučí obyvatele Chanova čistotnosti a pracovitosti, ať si vydělá třeba sto milionů. Rád se na tom budu jako daňový poplatník podílet. Ale soukromé firmy musí dostat jasné zadání a odměnu vázanou na výsledky. V poslední době se zdá, že s Romy dokážou skvěle pracovat kazatelé některých malých církví. Pokud dokážou měnit návyky a morálku oni, proč je nepodpořit?

Ale to všechno jsou jen plané řeči. Ve skutečnosti není žádný způsob, jak profesionálním bojovníkům proti diskriminaci čelit. Klára Samková nedávno napsala, že „Romové jsou zrcadlem budoucích průšvihů“. Má pravdu. Byrokratický aparát se rozběhl, bude ničit životní šance dalších a dalších skupin a nikdo ho nedokáže zastavit. Alespoň tak dlouho, dokud státu úplně nedojdou peníze. Už aby to bylo.

Hra, ve které se jen prohrává

A ještě vysvětlení. Když píšu, že každá ze skupin zúčastněných na dění v Budějovicích by měla právo si stěžovat, mám na mysli toto:

Máme tady slušné občany, kteří chtějí pokojně žít, pracovat, bavit se a vychovávat děti. Spousta z nich žije ve strachu, že v důsledku idiotských regulací přijdou o práci. Financují ze svých daní sociální programy a chtějí žít tak, aby mohli beze strachu vyjít na ulici, aby jejich manželky nebyly obtěžovány, aby se nemuseli bát poslat děti do sámošky. Chtějí tak moc? Nezapomínejme, že nemusí jít vždy o případy těžké kriminality. Už „jen“ nepořádek, zápach, pokřikování a drobné krádeže snižují kvalitu života. Je tak těžké to pochopit?

Budějovická situace prostě nemá vítězů. Jen samé poražené.

Máme tu romskou populaci, ke které v představách mnoha lidí proudí neskutečné peníze. Ale typická romská rodina nežije ve vile s bazénem, před kterou by stál mercedes. Jestli jim někdo závidí životní úroveň, může se přidat, přestat chodit do práce a nastěhovat se s osmi jinými lidmi do vybydlené garsonky. Určitě nepřeženeme, když budeme tvrdit, že nebýt zavedení minimální mzdy, štědrého systému sociálních dávek a všudypřítomných řečí o diskriminaci, byli by na tom dnes dramaticky lépe. Což je vidět i z druhé strany – omezení podpory v posledních letech vede ke snižování počtu dětí v rodinách. Právě toto seškrtání podpor je pravděpodobně první dobrou věcí, kterou stát za mnoho let pro Romy udělal. Většinová námitka říká, že kdyby byli dost pracovití, houževnatí a měli dost vysoké IQ, dokázali by veškerá sociální opatření ve zdraví přežít. Možná ano. A že se přizpůsobili až příliš ochotně. I to je pravda. Ale na podstatě věci to nic nemění.

A pak tu máme policisty. Kluky z dělnických a řemeslnických rodin, kteří nastoupili do práce, kde měli chránit lidi, a místo toho jsou nuceni mlátit a rozhánět ty, kteří jsou jako jejich rodiče a sourozenci. Ty, se kterými chodili do školy a chodí na pivo. Není divu, že pak pracují nervy a že v záběrech kamer byste nerozlišili České Budějovice 2013 od Národní třídy 1989. Bude zajímavé pozorovat další vývoj. Třeba ve Francii, kde jsou policisté nuceni mlátit „homofoby“, se po pár týdnech objevují vzpoury. Jak dlouho by trvalo, než by se vzbouřili čeští policisté? Tím neobhajuji psychopaty, kteří si zjevně přišli bouchnout a „jejichž“ videa dnes kolují českým internetem.

A pak tu máme policisty. Kluky z dělnických a řemeslnických rodin, kteří nastoupili do práce, kde měli chránit lidi, a místo toho jsou nuceni mlátit a rozhánět ty, kteří jsou jako jejich rodiče a sourozenci. 

Předcházející řádky by neměly vyznít, že aktivisté a sociální pracovníci jsou ti zlomyslní kapitalisti s panděrem a doutníkem, jaké známe z karikatur. Jsou to vesměs lidé, kteří dokázali přesvědčit sami sebe, že vlastně hájí dobro a že jsou tak nějak morálnější než ti ostatní „lhostejní“ lidé. A dokážou sami sebe přesvědčit, že zničené životy „klientů“ nejsou důsledkem jejich péče, takže řešením může být ještě více programů a ještě více boje proti diskriminaci. Ani tyhle lidi nemůžeme označit za vítěze. Sice si dokázali vytvořit slušnou obživu ze státních peněz, ale zpravidla vydělávají méně, než kolik by se stejnými schopnostmi dostali v komerčním sektoru.

Budějovická situace prostě nemá vítězů. Jen samé poražené. To je v takových případech obvyklé. Každý má pocit, že pro něj osobně znamená expandující stát výhodu. A nakonec se vždy ukáže, že každý nebo skoro každý je na tom hůř, než byl na začátku. Leviatan utržený ze řetězu postupně ničí morálku, mezilidské vztahy i lidské životy.

Čímž nepopírám, že k pogromům docházelo i tam, kde byl stát minimální nebo žádný. Ale tehdy vypadaly jinak a měly jiné příčiny.

 

 

Původně publikováno 24. 7. 2013 na www.FinMag.cz. Převzal též server neviditelnypes.lidovky.cz.