Co přijde po kapitalismu (Proč Metternich přinesl rozkvět a Merkelová přináší zbídačení IV.)

Před západními společnostmi se rýsuje několik scénářů dalšího vývoje.

Je mezi nimi postupný úpadek životní úrovně až někam k dobám průmyslové revoluce, prudké zhroucení a také masové přechod do šedé ekonomiky.

 

V prvních třech dílech eseje (Kdo tady vlastně vládne, Princové a chuďasové, Zdi mezi třídami) jsme si připomněli, že žijeme v třídně rozdělené společnosti. Vládnoucí třída sestávající ze státních zaměstnanců, manažerů korporací a intelektuálů potřebuje k uhájení svého postavení přijímat opatření, která brání podnikat a která zastavují hospodářský růst. Proto „jsou realizovány aktivity“, které z pohledu běžného zdravého rozumu působí až imbecilně a které devastují západní ekonomiky. Při bližším pohledu se ovšem ukazuje, že velmi účinně umožňují udržovat mocenskou pozici současných elit. Poslední vlna nárůstu regulací a zdánlivě nezvládnuté problémy společné měny jsou součástmi tohoto trendu. Je jisté, že po nich přijdou další podobné aktivity.

Západní společnosti se tak dostaly do stádia, pro které je typická hospodářská stagnace a masová nezaměstnanost. A jsou náznaky, že východoasijské společnosti se vyvíjejí stejným směrem (například sympatie vůči severokorejskému režimu mezi studenty jihokorejských elitních univerzit nápadně připomíná evropská 60. léta).

Marx naruby

Je to vlastně vývoj opačný tomu, jaký předpokládal Karel Marx. Kapitalistické společnosti se skutečně dostávají do dlouhodobé krize, kterou není možné v rámci těchto společností vyřešit. Příčinou ovšem není neomezené panství buržoazie. Podnikatelé se naopak dostali mezi utlačované. A socialisticky revolučním elementem není dělnictvo, nýbrž intelektuálové a státní byrokracie. Nabízí se otázka, jaké jsou perspektivy dalšího vývoje.

Beztřídní společnost nikdy nikdo neviděl a nemáme žádnou představu, zda by mohla fungovat.

Zabýváme-li se tématem třídního panství, máme tendenci začít přemýšlet o revoluci. To je ovšem varianta, na kterou můžeme rovnou zapomenout. Dnešní vládnoucí třída – to není další senilní elita jakešovského typu. Jedná se o schopné, inteligentní a kreativní lidi, kteří mají dostatek prostředků, dostatek motivace a dostatečně silné přesvědčení o správnosti své věci, aby své panství uhájili. Navíc je to elita početná. Na straně vykořisťovatelů není horní jedno procento, nýbrž horních dvacet procent. Právě na tom je založen podvod nazývaný „Okupujte Wall Street“, spočívající v tom, že příslušníci vyšších tříd požadují, aby jim nižší třídy platily více než dosud. A víme také, že pokud k nějaké násilné revoltě nižších tříd přece jen dojde, odnášejí to převážně drobní obchodníci a obyčejní lidé, kteří parkují své renaulty na ulicích.

Navíc, i kdybychom si teoreticky představili úspěch revoluce, nevíme, co by mělo být jejím výsledkem. Beztřídní společnost nikdy nikdo neviděl a nemáme žádnou představu, zda by mohla fungovat.

Problém: Jak převést skrytý konflikt v otevřenou hru s pravidly

Ideál, ke kterému můžeme vzhlížet, je podobnější metternichovské době v tom smyslu, že třídní rozdíly jsou všeobecně známé a vztahy mezi třídami mohou být předmětem vyjednávání a drobných konfliktů. To je uspořádání, které může dlouhodobě dobře fungovat a může být velmi stabilní. Z vlastní zkušenosti známe třeba napětí mezi plátci daní a příjemci sociálních dávek. Obě strany situaci znají, je mezi nimi určité napětí, ale neshody se ventilují (byť s různou mírou kultivovanosti a násilnosti), mezi stranami je určitá míra respektu, jsou dodržována alespoň základní pravidla a žádná ze stran nemá v úmyslu druhou stranu zcela zničit. Každá ze stran také pokládá za přirozené, že protistrana vidí situaci jinak.

Podobné vztahy byly mezi třídami ve většině známých společností. Jak už před lety dobře ukázal německý sociolog Ralf Dahrendof, pokud se konflikt skryje za nějakou zdánlivě nezpochybnitelnou ideologii a nemůže být ventilován s určitou mírou otevřenosti, je nutným důsledkem vedení konfliktu skrytě, bez pravidel a s daleko destruktivnějšími důsledky. Právě toho jsme svědky v naší době.

Ideál: Společnost méně vzdělaná a bez svobodného tisku

Součástí tohoto ideálu je také zastavení kreativity ve státní správě. Kreativita je úžasným nástrojem v umění a je také úžasným nástrojem v podnikatelském sektoru, kde vede k neustálému vytváření nových produktů, služeb, technologií, organizačních schémat a pracovních míst. Jenže tatáž kreativita ve státní správě (a ve státem financovaných neziskovkách) znamená neustálé zakládání dalších úřadů a nestálý růst regulačních směrnic a požadavků na zdroje. Podnikatelská mentalita nesvědčí efektivní státní správě, byť se nás různé MBA kurzy a konzultační koncepce snaží přesvědčit o opaku. Státní správa potřebuje spíše mentalitu podobnou středověkému cechovnímu systému, v němž je upřednostňována stabilita a který brání růstu. Tedy mentalitu státní správy 19. století. V takovém prostředí by bylo možné se smířit i s určitou mírou korupce.

Možná přijde doba, kdy se budeme muset smířit s tím, že záchrana posledních občanských svobod není slučitelná se svobodou tisku.

K tomu patří i dramaticky jiné fungování školství, zejména vysokého. Po druhé světové válce podnikly západní vlády masivní investice do vzdělávání, jehož výsledkem byl nárůst počtu absolventů bez reálné možnosti uplatnění. Následovala 60. léta, kdy si studentští revolucionáři vynutili spravedlivější společnost (rozuměj s více pracovními místy ve státní správě) a další zvyšování výdajů na vzdělávání. Kruh se uzavřel a pravděpodobně není možné jej demokratickými prostředky rozpojit.

Pak jsou tu média. Zejména velká média „středního proudu“ se stala standardním spojencem státní byrokracie a podstatným faktorem neustálého růstu státní moci. Nyní, když rozumíme třídnímu konfliktu v pozadí, na tom asi nebudeme vidět nic divného. Možná přijde doba, kdy se budeme muset smířit s tím, že záchrana posledních občanských svobod není slučitelná se svobodou tisku.

Boj o třídní výsady jako morální problém

A to již hovoříme o zcela jiném typu společnosti, než je ta, ve které žijeme. Mimochodem, před více než 50 lety napsal Joseph Schumpeter, že ve chvíli, kdy se ambiciózní buržoazie postavila na odpor vojensko-byrokratickým monarchiím 19. století, bylo rozhodnuto o zániku kapitalismu. Nikdo jiný nedokáže udržet novou protikapitalistickou třídu v patřičných mezích. A to i s přihlédnutím k tomu, že způsob vládnutí byl mnohdy katastrofální, státní bankroty probíhaly jako na běžícím páse a korupce ani zneužívání moci se příliš neřešilo.

A přestože na pracující vrstvy dopadá pohroma, vyšší třídy si relativně polepšily. Greenpeace nepropouští. Stavostroj ano.

Jenže jak podobného stavu dosáhnout? Ti, co jsou dole, by asi celkem snadno smířili s tím, že vyšší třídy pojistí svou pozici zavedením systému dědičných výsad. Jsou si vědomi, že oni jako obyčejní pracující by si nepohoršili. Větší problém je u těch nahoře – celá kultura i způsob formování osobnosti vládnoucích tříd jsou totiž dlouhodobě založeny na předstírání, že nejde o ovládání nižších tříd, ale o pravdu, lásku, spravedlnost, rovnost šancí a záchranu planety. Své výsady chápou jako záležitost morálky, nikoliv ekonomie. Nevíme, co by otevřené přiznání situace znamenalo pro jejich psychickou stabilitu, filozofii, pohled na svět a možná i na schopnost udržet vlastní postavení.

Varianta rychlého zhroucení

Pravděpodobnější je tedy některý z následujících scénářů.

Katastrofická varianta. V roce 2012 jsme v situaci, kdy společnost chudne, ale vládnoucí elita dosud nebyla zasažena. Francouzská ministryně může říkat: „Euro zachráníme za každou cenu,“ protože ví, že ona ani její blízcí tuto cenu platit nebudou. Statisícům lidí se zhroutí životy, ale ona sama nepřijde o prémie, dokonce nebude mít ani horší služební vůz.

To vysvětluje, proč tolik vzdělaných a významných lidí podporuje pokračování dosavadní europolitiky, ačkoliv je zjevně sebevražedná. Rozpočty ministerstev, vysokých škol ani grantových agentur zatím nebyly významněji dotčeny, zisky korporací dokonce rostou. A přestože na pracující vrstvy dopadá pohroma, vyšší třídy si relativně polepšily. Greenpeace nepropouští. Stavostroj ano.

Jenže to se může velmi rychle změnit. Je představitelné, že zdrojů bude ubývat tak rychle, že nebude možné pokračovat ve financování nákladného života vyšších tříd. Poroste tlak na ještě rychlejší zavádění nových směrnic, přidělování nových rozpočtů, další regulační a přerozdělovací opatření. Během několika let se evropské ekonomiky zhroutí a životní úroveň se vrátí někam do doby kolem roku 1800. Když vidíme diskuzi posledních let o evropských záležitostech atd., lze si dobře představit, že média a hlavní analytici by toto zhroucení přikládali nezvládnutému neregulovanému kapitalismu a že kruh by se nerozpojil, dokud by se nezastavily elektrárny a nepřestal fungovat internet.

Varianta Proč tak snadno

Pak je to realističtější varianta. Ta je dobře známá nám Čechům, ale velmi úspěšně si ji vyzkoušeli také třeba Italové. Doporučuji ke čtení knihu pana profesora Možného Proč tak snadno. Vysvětluje, proč se tak snadno zhroutily socialistické režimy ve východní Evropě. Všímá si toho, že za fasádou komunistického režimu se postupně vytvořil jakýsi neformální trh, kde se obchodovalo s různými službami a schopností tyto služby zprostředkovat (tzv. známosti) a že postupně docházelo k tomu, že pozice na tomto neformálním trhu měla na život člověka a jeho rodiny větší dopad než oficiální pozice ve státně-stranickém systému. Mít strýčka se správnými kontakty znamenalo v 80. letech víc než být okresním tajemníkem strany. Vnější slupka režimu se postupně vyprazdňovala, až byla v roce 1989 odhozena.

Je zajímavé, že velmi podobně popisuje Theodore Darlymple vzestup italského hospodářství od 50. do 80. let. Za oficiální slupkou neschopné, zkorumpované a všeregulující moci dynamicky rostla šedá ekonomika.

Přechod do šedé ekonomiky bude nejspíš spjat s růstem místního vlastenectví, respektive spiklenectví místních lidí vůči centrální moci.

Podobně může vypadat naše budoucnost. Stále víc aktivit bude přecházet do ilegality a je myslitelné, že v běžných transakcích mezi podnikateli se začnou používat třeba jüany. Stát bude čím dál benevolentnější – s tím, jak i státní zaměstnanci budou závislí na platbách podnikatelů. A slupka se bude postupně ztenčovat. Je to scénář nekatastrofický, ale to neznamená, že je pozitivní. Počítá s trhem, který bude totálně neregulovaný, s nízkou efektivitou, spoustou nespravedlnosti a velmi brutálním vymáháním práva. Něco mezi vyspělou ekonomikou, Divokým západem a Sicílií, se sociálními sítěmi, elektronickými platbami v ilegální měně a reklamními kampaněmi. Dynamika by byla určována i tím, že do šedé ekonomiky by se postupně zapojovalo stále více schopných a pracovitých lidí z vládnoucí třídy.

V případě, že se podaří vytvořit světovou vládu, po které touží většina intelektuálů – tedy jakousi pozemskou obdobu Impéria z Hvězdných válek s dalajlámou v roli imperátora a Alem Gorem v roli Dartha Vadera – přechod skutečné ekonomiky do šedé zóny dostane rychlejší a masivnější podobu. Nejspíš bude spjata s růstem místního vlastenectví, respektive spiklenectví místních lidí vůči centrální moci (to je efekt, který vidíme už na evropské úrovni).

Kam investovat v dlouhodobém horizontu

To vše se děje v době, kdy západní civilizace řeší poměrně zásadní otázku. Je náš životní styl lepší než životní styl předepisovaný islámským právem šaría? Je rozdíl tak významný, aby mělo cenu za něj bojovat? Pro nižší třídy je odpověď jasná, vyšší třídy zatím islám vnímají spíš jako vítaného spojence za rozbití kultury nižších tříd. Ale další dynamiku vývoje nedokáže odhadnout nikdo.

Šikovné, pracovité a dobře vychované děti mohou být vůbec nejcennějším.

Vedle toho může dojít ke spuštění toho, co se někdy nazývá dekadencí, tedy k rozbití mechanismů, které v rámci každé kultury vytvářejí lidskou osobnost a zajišťují psychickou stabilitu. Výsledkem bývá chaos, ničení, rozvrat vztahů až do neschopnosti žít společně, rozvrat hospodářských aktivit a čekání na to, až se vůdce barbarů prohlásí králem (jak to v knize Válka o rodinu skvěle formuloval Peter L. Berger) a zavede přijatelné poměry. Bude vítán, ať se bude jmenovat Mohamad Husajní, Čchin Jün nebo plukovník Klausner. Je možné, že nevratné kroky tímto směrem již byly podniknuty.

Co z toho vyplývá pro naše životy a pro investování? Nevěřme tomu, že se vrátí zlaté časy kapitalismu. Kontrarevoluce, jaká byla spojena třeba s osobou Ronalda Reagana, již není možná. Poměr sil ve společnosti se od té doby změnil příliš výrazně. Někteří analytici možná dokážou říci, co bude spolehlivou investicí v horizontu pěti let. Ale určitě ne v horizontu dvaceti let. Udrží si hodnotu starožitnosti a umělecké předměty? Udrží si ji zlato? Co pozemky? Jste si jisti, že je dokážete v příštím režimu ubránit před nájezdníky? Budou mít hodnotu zbraně? Rada ne-ekonoma tedy zní. Investujte do sebe a do svých dětí. Ne ve smyslu zážitků (nikdo se vás nebude ptát, jestli jste byli v Karibiku nebo na vlastní oči viděli Himaláje), ale ve smyslu schopností. Jestli umíte opravovat stroje, plést košíky, hrát na harfu, šít oděvy, střílet – to je něco, co uplatníte v každém režimu. A hlavně investujte do svých dětí. Poučení z dob reálného socialismu totiž říká, že v těžších časech drží rodiny pohromadě. Šikovné, pracovité a dobře vychované děti mohou být vůbec nejcennějším. Nejen z pohledu citového života.

 

 

Původně publikováno 15.2. 2012 na www.finmag.cz. Převzal též server neviditelnypes.lidovky.cz.