Ekonomická poznámka ke svátku práce

Tak jako každoročně, i letos můžeme čekat odborářské a jiné průvody, debaty, výkřiky a požadavky. Z levé strany politického spektra opět uslyšíme naprosto pitomé nápady založené na představě, že svět lze vylepšit vyhláškou o lepším světě. Stačí vydat předpis, najmout dost policistů a kontrolorů, a bude líp. Úplně nejlíp bude, až všichni přestaneme vynalézat, vyrábět a pěstovat. Všechen čas budeme věnovat tomu, že se budeme navzájem hlídat, jestli neporušujeme předpisy. Potom budeme bohatí a šťastní.

Všechen čas budeme věnovat tomu, že se budeme navzájem hlídat, jestli neporušujeme předpisy. Potom budeme bohatí a šťastní.

Z líhně téhle hlouposti, byť občas dobře myšlené, je EET, minimální mzda, nemocenská od prvního dne, zákazy práce o svátcích a tisíce zbytečných předpisů. Často je tomu tak, že na začátku je nějaký skutečně vážný problém. Nějaká skupina lidí potřebuje pomoc, protože se ocitla v mizerné situaci a není v jejich silách ji vyřešit. Cesta k moudrému řešení by obnášela pokus pochopit problém, jeho kořeny, mechanismu vytváření toho špatného stavu a změnu podmínek tak, aby lidé byli motivováni jednat spíše dobře než špatně. Jenže to je náročné a nevede z toho přímá cesta k vyšším rozpočtům ani jiným výhodám pro byrokraty a neziskovkáře. Tak se raději vyrobí nařízení a to se aplikuje na tisíce lidí a firem, které s tím problémem dosud nemělynic společného. Většinu z nich poškodí.

Normální člověk by řekl, že to je velice hloupé. Jenže z hlediska těch, kdo si na tom namažou kapsy a navýší rozpočty, to je velmi chytré. Což je taky jedním z důvodů, proč je zpravidla prosazeno nejhorší možné řešení.

Jenže druhý důvod, proč vítězí tupá byrokracie, je to, že jedinou alternativou je „pravice“, která žádnou alternativu nepředstavuje. Nabízí tu stejnou byrokratickou tupost, jen doplněnou o bezohlednost a moralistní vysvětlování, že lidé mají povinnost vzdát se požadavku na slušnou životní úroveň, život beze strachu a někdy dokonce i základní lidskou důstojnost. A kvůli čemu se mají obětovat? Kvůli trhu! Samozřejmě to nefunguje. Trh není žádná vyšší hodnota, kvůli které by se měl někdo omezovat. Ostatně, všimněte si, že nejhorlivějšími zastánci „trhu“ jsou experti přisátí na velké byrokratické aparáty a přímo či nepřímo placení státem.

Všimněte si, že nejhorlivějšími zastánci „trhu“ jsou experti přisátí na velké byrokratické aparáty a přímo či nepřímo placení státem.

Není tomu dlouho, co tyhle tržní komsomolce rozpálila do běla možnost, že děti a důchodci dostanou slevu ve vlaku. Prý to vyvolá nezvládnutý deficit a vyústí ve státní bankrot. Těm stejným tržním komsomolcům ale ani v nejmenším nevadí, pokud jsou ty stejné peníze rozkradeny v byrokratických aparátech. To najednou problém se státním zadlužením není.

Pokusím se tedy formulovat pár zásad ekonomické politiky, která by nebyla levicová ani pravicová, ale která by byla rozumná.

Za prvé. Je absolutně nepřijatelné, aby někdo, kdo žije z dávek či dotací, se měl lépe než někdo, kdo pracuje. To ničí morálku i pocit sounáležitosti.

Za druhé. Je naprosto nutné, aby měl každý jistotu, že pokud bude poctivě a tvrdě pracovat, tak sice třeba nezbohatne, ale lidé si ho budou vážit, bude schopen zaopatřit svou rodinu a nemůže se mu stát, že by upadl do nesnesitelné chudoby.

Je naprosto nutné, aby měl každý jistotu, že pokud bude poctivě a tvrdě pracovat, tak sice třeba nezbohatne, ale lidé si ho budou vážit, bude schopen zaopatřit svou rodinu…

Řešením předcházejícího bodu nesmí být sociální dávky ani žádné jiné opatření, které vede k závislosti na byrokratických aparátech a následně ke ztrátě sebeúcty i životních návyků. Povinností vlády je vytvořit takové prostředí, kde si lidé dokážou pomoci sami.

Tržním komsomolcům to bude možná připomínat socialistické právo na práci. Jenže ono to takhle funguje v každé slušné společnosti, bez ohledu na to, je- li vyhlašováno nějaké formální právo.

Pokud ekonomické prostředí nevytváří dostatek příležitostí, je zapotřebí ho změnit. Což vyžaduje především zahodit fráze o takzvané „ekonomické svobodě.“ Svoboda je pojem, který může být vztahován na hospodského nebo řemeslníka, který roky dřel, budovat živost, dal jí tisíce hodin navíc, nesl veškerá rizika… a potom nějaký pitomý úředník nebo aktivista zavede nový předpis a našemu soukromníkovi nezbyde, než živnost zavřít. Třeba zákaz kouření v hospodách není ničím jiným než znárodněním bez náhrady. Tady je zapotřebí bojovat ze všech sil, protože chráníme své konkrétní spoluobčany, jejich svobody a majetky. Příští útok může směřovat proti komukoliv z nás.

Je ale absurdní aplikovat pojem „svoboda“ na spory státu a korporací. Jde o střet dvou byrokratických aparátů, které představují stejnou hrozbu pro lidskou svobodu. K oběma je zapotřebí přistupovat se stejnou nedůvěrou a podrobovat je stejně tvrdé veřejné kontrole. Pokud si někteří libertariáni myslí, že když nám místo státu povládnou Agrofert, Goldman Sachs nebo Sorosovy fondy, jsou docela obyčejně hloupí. Je zapotřebí, aby občané znovu získali ztracenou kontrolu nejen nad státem, ale také nad korporacemi, které je v jejich zemi působí.

Bakalovi propagandisté nás budou strašit děsivými vizemi, co všechno by se stalo, kdybychom odešli z EU a kdy od nás odešly korporace. Nevěřte tomu.  My dříve narození si ještě pamatujeme devadesátá léta, kdy jsme nebyli v EU a korporace nebyly u nás. Bylo to úžasné budovatelské období, kdy během několika málo let byla dobudována dálniční síť, nasazeny ekologické technologie v elektrárnách, opraveny statisíce nemovitostí, a spousta dalšího. Bez cizí pomoci, bez dotací, bez půjček, bez zahraničních investic… jenom ze zdrojů, které vytvořili místní lidé. Stačilo, aby nám nikdo neničil ekonomiku dotacemi a nevyváděl ze země stovky miliard.

Dějiny nás učí, že svoboda je neslučitelná s vysokou mírou majetkové nerovnosti. Cenou za nepřiměřené zbohatnutí některých je snížení životních šancí všech.

Za třetí. Daňový systém by měl být nastaven tak, aby nikdo nemohl zbohatnout do té míry, že se získá moc nad svými spoluobčany. Dějiny nás učí, že svoboda je neslučitelná s vysokou mírou majetkové nerovnosti. Cenou za nepřiměřené zbohatnutí některých je snížení životních šancí všech.

To všechno ukazuje někam k ochranářské politice, preferenci malých firem a živností, progresivnímu zdanění korporací, preferenci domácího nad zahraničním a národní soběstačnosti. To jsou principy, které se v evropských dějinách osvědčily po staletí. Na rozdíl od obou zkrachovalých modelů – státního socialismu i kapitalismu korporací.