Obsah knihy Prolomení hradeb

První kapitola,
je vlastně takovou předmluvou

Ukázka textu:

Následující kniha je tedy popisem některých mechanismů fungování moderní společnosti a zejména příčin jejího současného a nadcházejícího zhroucení.  Snad je v dobrém poznamenána tím, že ji napsal sociolog. K tomu by totiž měla sociologie sloužit – pomáhat normálním lidem, aby lépe chápali příčiny svých trablů a mohli snáze dosahovat svých cílů. A bránit je před tím, aby dělali nebo podporovali takové kroky, jejichž nežádoucí důsledky se později obrátí proti nim samotným.  Obecně platí, že sociologie má mizernou pověst. Málokdo od ní čeká řešení problémů reálného života. Hlavně proto, že sociologové své znalosti častěji používají k vytvoření uzavřené sekty, jejímž smyslem je vzájemné ujišťování se o převaze nad ostatními lidmi, posilování mocí nad nimi a tahání peněz z jejich kapes. Snad mě od toho aspoň do určité míry chrání, že jsem celý život měl i běžné komerční zaměstnání a v době psaní této knihy jsem pracoval ve výrobním podniku. Když jsem obědval, neseděl jsem vedle antropologa ani psycholožka, ale vedle skladníka, dělníka či technologa.

Druhá kapitola
hlavně o tom, proč nás náš mozek zrazuje, když ho potřebujeme nejvíc

Ukázka textu:

Máme dost schopností a prostředků, abychom svobodný svět ubránili. Ale náš mozek není na současnou situaci připraven. Nic podobného jsme nezažili my, naši rodiče, ani naše babičky a prababičky. Mozek většiny z nás je nastaven tak, aby příznaky katastrofy automaticky gumoval. Zvláště, když probíhá obrovská propagandistická kampaň s cílem posílit tuto vymazávací schopnost a přesvědčit lidi, že každodenní zabíjení a prosazování islámského práva je vlastně normální.  Takže ještě jednou. Pokud to někomu připadá příliš bláznivé, nemusí číst dál a může si pustit Českou televizi. Nicméně i jemu radím, aby si položil následující otázky.

Třetí kapitola
hlavně o tom, čím je naše civilizace jedinečná

Ukázka textu:

Jedním z aspektů této nenávisti k vlastní civilizaci je systematické falšování dějin. Tak, aby naše vlastní historie vyzněla jako zrůdné období temnoty, násilí a nenávisti a aby všichni ostatní byli vykresleni růžovými barvami. V českých zemích je v současné době takto „rekonstruováno“ období německé okupace, a druhá světová válka vůbec, s cílem vykreslit Rusy jako velké zločince, Čechy jako menší zločince a Němce jako oběti. Naráží to na pochopitelný odpor. Méně často si však uvědomujeme, že podobnou „rekonstrukcí“ již prošly dějiny předchozích staletí a že téměř všechno, co slyšíme o evropském středověku nebo období kolonialismu, bylo upraveno v neprospěch Evropanů.

Čtvrtá kapitola
hlavně o tom, co by znamenal pád Západu pro zbytek světa

Ukázka textu:

Lze si tedy velmi snadno představit, že dějiny 21. století by po pádu Západu zahrnovaly hladké obsazení latinské Ameriky (zakládání velkých islámských kolonií tam už probíhá). Černí Afričané by byli vybiti jako zvířata (nebo by se stali základem pro nově se rozvíjející globální trh s otroky) a následovala by nějaká forma rozhodujícího střetnutí se spojenectvím Ruska, Indie a Číny.  Připadá vám to příliš absurdní? Nezapadá to běžného obrazu světa? Snad máte nějaký silnější protiargument než „To přece nemůže být pravda!“

Pátá kapitola,
která je hlavně metodickou odbočkou a pojednává o tom, proč myšlenky a ideály nejsou zdaleka tak důležité, jak to vypadá na první pohled

Ukázka textu:

Následující tři kapitoly nepojednávají ani o islámu ani o vývoji západní civilizace. Budou se zabývat tak zdánlivě odtažitou záležitostí, jako jsou pravidla a zásady zkoumání společenských jevů. Vysvětlím v nich, jakým způsobem je dle mého soudu správné postupovat, když chceme pochopit do hloubky nějakou společenskou záležitost. Čtenář má tedy možnost je vynechat a rovnou nalistovat osmou kapitolu. Nicméně upozorňuji, že pokud zvolí tuto zkratku, budou mu některá tvrzení připadat podivná až nesmyslná. Kromě toho pojednáme ve zmíněných třech kapitolách i některá témata, která snad nejsou bez zajímavosti sama o sobě, jako např. konspirační teorie nebo vliv ideologií na lidské jednání. Těmi ideologiemi začneme.

Šestá kapitola
je rovněž metodickou odbočkou a pojednává především o konspiračních teoriích

Ukázka textu:

Lidé s určitým názorem se v něm navzájem systematicky utvrzují. Existují časopisy, televizní stanice a facebookové skupiny, které jsou právě k tomu určeny. Lidé se scházejí v kavárnách, hospodách, na konferencích nebo třeba v diskuzním klubu v hotelu Bildenberg, aby si navzájem říkali to, co chtějí slyšet. V rámci takových poměrně uzavřených společností vyvíjejí nátlak na ty, kdo by snad chtěli společné myšlenky zpochybňovat. Radikalizují se. Z jednoduchých myšlenek společně vytváří celé ideologie a celé obrazy světa. Studenti humanitních oborů společně dosáhnou přesvědčení o tom, že lidským právem každého člověka na světě je přestěhovat se do zemí Evropské unie. Korporátní manažeři zase dojdou společně k tomu, že místní firmy a místní nacionalismy jsou škodlivé a nebezpečné. Lidé z farmacie si společně osvojí obraz světa, podle nějž je vláda odpovědná za zdraví všech občanů a musí to pro ni být rozpočtovou prioritou. A lidé z chemického průmyslu zase vyjdou z podobných setkání pevně přesvědčeni, že ekologové jsou teroristé.

Sedmá minikapitola
je poslední metodickou odbočkou a vysvětluje životní postoj, kterému předběžně říkáme „alt-right“

Ukázka textu:

V poslední době i v České republice vyrůstá skupina profesionálních intelektuálů, kteří nejsou schopni složitější debaty a místo toho neustále pokřikují „rasisto!“, „fašisto!“ atd. I mně se dostávalo tohoto druhu pozornosti, nějakou dobu jsem se bránil, ale pak mě to přestalo bavit. „Tvrdíš, že jsem rasista? No tak jsem! Další argumenty nemáš?“ 

Právě tenhle postoj, ke kterému postupně dospívali mnozí svobodně smýšlející lidé na celém světě, byl nakonec oprášen americkým politickým hnutím alt-right. Máme už po krk toho nechat se kádrovat od puberťáků z levicových fakult. Klidně si na nás pokřikujte, že jsme extrémisté. Nám je to jedno. Najednou se cítíte svobodně, přestáváte si hlídat každé slovíčko, nemáte problém zavtipkovat o čemkoliv. Vřele doporučuji každému.

Osmá kapitola
o tom, jak se vyznat v problému, který je nekonečně složitý

Ukázka textu:

Rychle stoupá procento obyvatel postižených všemi možnými i nemožnými psychickými problémy a disfunkcemi. V každé další věkové skupině jsou problémy rozšířenější než v té předcházející. Navíc je terapie často zaměřována nikoliv na normalizaci chování, ale na „přijetí“ a přizpůsobení okolí. To postihuje nejrůznější instituce od rodiny přes sportovní oddíly, školu, začleňování do zaměstnání. To, co dříve fungovalo bezchybně a do značné míry přirozeně, je dnes často přesměrováno z dosahování původního cíle na poskytování terapie. Asi nejmarkantněji je to patrné na školství, které mnohdy rezignovalo na vzdělávání a soustředí na poskytování „pochopení,“ „podpory,“ „ochrany před psychickou agresí“ apod.

Devátá kapitola,
kde začneme od byrokracie, tedy jevu, který na první pohled nemá mnoho společného s civilizační krizí. ALE...

Ukázka textu:

Proto nacházíme ve skutečných byrokratických aparátech stejnou kreativitu a stejnou dynamiku jako v soukromém sektoru. S tím rozdílem, že jediným produktem byrokracie jsou předpisy a nařízení. Vznik byrokratického aparátu tedy pravidelně znamená zažehnutí až neuvěřitelné kreativity, co všechno by se dalo ještě nařídit, regulovat, cenzurovat a kontrolovat. Jaké další formuláře by bylo možné zpracovávat. A zároveň pochopitelně požadovat navýšení rozpočtu.

Byrokratická kreativita má ale proti té firemní jednu podstatnou výhodu. Nový podnikový produkt si můžete jednoduše nekoupit, nové nařízení ale odmítnout nemůžete. Když tedy státní či neziskový byrokrat přijde s nápadem na nový produkt (rozuměj nový předpis), velké korporace se nebrání. Proč také, když v nich panují stejně byrokratické poměry? Každá nová vládní regulace bude záminkou zavést další podnikové programy, přijmout složitější interní směrnice a požadovat vyšší rozpočty a více podřízených.

Desátá kapitola,
ve které se vyjasňuje, jak je to s těmi elitami

Ukázka textu:

S růstem byrokratických organizací a formováním elity postupně došlo k obnově ono starého rozdělení mezi královským dvorem a lidem. Dvořané jsou jiní než ostatní lidé. Z mnoha královských dvorů různých časů nám asi nejnázorněji poslouží dvory posledních francouzských králů. Okázalý přepych, navoněné paruky, sochy pastýřek, zjemnělé mravy a nekonečné intriky. Udržet si postavení na takovém královském dvoře nebylo vůbec jednoduché. Stačila jedna chyba a člověk se stal předmětem pomluv, upadal v nemilost a nakonec musel ze dvora odejít. K udržení postavení bylo tedy zapotřebí velmi speciálních dovedností. Nezáleželo na tom, zda člověk dobře řídí své hospodářství nebo jak si vede v boji. Cenila se schopnost intrikovat, spřádat plány, vybírat si správné „přátele“ a zase je rychle opouštět, pochlebovat vlivným lidem, projevovat bezskrupulóznost a neustále demonstrovat loajalitu a správné názory. To všechno vyžadovalo velmi výkonný mozek a také povahový rys, který bychom mohli velmi zdvořile označit jako „názorovou přizpůsobivost.“ Naopak lidé bojovní a pevných zásad byli předem diskvalifikováni. Královské dvory pozdních Ludvíků nebyly místem pro skutečné vojáky.

Přesně takové prostředí je dnes replikováno ve skleněných palácích korporátních centrál, ministerstev, centrál nadnárodních neziskovek či organizací jako Evropská unie, Světová banka, OSN a podobně. Ve světě obleků, kostýmků a powerpointových prezentací.

Jedenáctá kapitola
ukáže, že civilizační problémy lze docela přirozeně vysvětlit z pouhého fungování byrokratických aparátů

Ukázka textu:

Za prvé, morální úpadek. Podle této teorie došlo k tomu, že Evropané opustili ty hodnoty, na kterých byl svobodný svět založen. Katolická verze klade kritický bod někam na rozhraní středověku a novověku (od té doby mělo být všechno nebo skoro všechno špatně), protestantská verze spíš někam na začátek 20. století. Obě varianty nicméně pracují s představou, že k tomuto úpadku morálky (resp. náboženství a morálky) nedošlo v důsledku něčeho, ale že byl sám prvotní příčinou.  Ve čtvrté kapitole jsme se k tomuto druhu myšlení vyjádřili skepticky, nicméně to nás nezbavuje povinnosti zamyslet se nad tím, zda neposkytuje lepší vysvětlení než naše byrokratické bujení.

Za druhé, spiknutí. Podle této teorie jde o cílený záměr nějaké skupiny lidí, která chce zničit svobodný svět, západní civilizaci a případně i bílou rasu.

Dvanáctá kapitola
o tom, proč chce nová aristokracie nahradit současné příslušníky evropských národů něčím lepším

Ukázka textu:

Pro nás je zajímavá spíše snadnost, s jakou byly Kalergiho myšlenky akceptovány. Byly akceptovány, protože nebyly nijak revoluční. Stejně smýšlela většina „lepších lidí.“ A smýšlí dosud. Narážíme tedy na velmi podobné názory – tak podobné, že se mnozí domnívají, že to jsou stopy Kalergiho nebo dokonce že existuje tajné spiknutí kalergistů. Ve skutečnosti je to ale prostší. Kalergi myslel jako typický příslušník své společenské vrstvy. Oni jsou takoví všichni.

Kapitola třináctá,
ve které se už konečně dostáváme k islámu

Ukázka textu:

Západní lidé se utěšovali, že to je jen dočasné. „Sekularizační síly vtrhnou do Teheránu a jejich pomsta bude sladká,“ napsal o pár let později vynikající sociolog Peter L. Berger. Ani náhodou! Od té doby se k původnímu islámu vracejí další a další společnosti a komunity. Vnější síla pominula, guma se vrací do původního stavu. I obrovské moderní státy Turecko a Indonésie se vrací k tomu, jak vypadal islám před staletími.

Druhý šok přišel o 10 let později. Salman Rushdie, britský spisovatel a zároveň celkem loajální muslim, napsal vtipnou knihu, která by nám přišla stylově bezproblémová a silně proislámská. Jenže nezapomínejme, že islámská civilizace nezná humor, zná jen výsměch.  Íránský náboženský soud tedy odsoudil Rushdiho v nepřítomnosti k trestu smrti a vypsal odměnu za jeho zabití. Tisíce muslimů, kteří žili v Británii a kteří byli pokládáni za umírněné, pochodovali ulicemi a požadovali smrt pro Rushdiho, a také uříznutí hlavy pro všechny rouhače a nepřátele islámu. Osobnosti, které byly známé sympatiemi k islámu a které dosud vystupovaly na veřejnosti jako milí lidé, prohlašovaly v televizních studiích, že je důležité Rushdiho zabít. Našly se i islámské hlasy volající po toleranci, ale byly to hlasy okrajové a nikdy nezískaly významnější vliv. 

Čtrnáctá kapitola,
kde nám metafora obklíčeného města pomůže pochopit, proč je to ještě horší

Ukázka textu:

Jenže pokud je racionální bránu otevřít a většina lidí jsou racionální bytosti, proč nejsou všechna města dobyta a vydrancována? Protože funguje to, co se obvykle nazývá sociální kontrolou. To zahrnuje celou škálu odstupňovaných prostředků nátlaku, počínaje posměchem vůči těm, kdo nebojují dost statečně a konče popravami zrádců. Pokud by se někdo rozhodl, že si přivydělá otevřením brány, bude v tu ránu viset na nejbližší lampě. Takový tlak je důležitou podmínkou každé úspěšné obrany. Zmíněné popravy zběhů jsou stejně důležité jako střílení do nepřátel. Kdo není ochoten použít násilí vůči svému váhajícímu spoluobčanu, ten je odsouzen k tomu, aby byl zabit a jeho děti odvedeny do otroctví. Tak tomu bylo po celé dějiny.

A teď si představte situaci, že ve městě bylo dlouho bezvládí, nikdo se nestaral o obranu, takže otevírači bran ovládli radnici, soudy, média, chrámy a školy. Část nepřátel už je uvnitř města a může zrádcům poskytovat vydatnou pomoc. Mechanismy sociální kontroly začnou pracovat obráceně. Už není trestána zrada, ale statečnost. Popravuje se za hájení hradeb, do vězení se zavírá za kritiku zrady. Naivkové, co střílí po nájezdnících, jsou předmětem posměchu a jsou vylučováni ze slušné společnosti.

Patnáctá kapitola
o tom, že to mohlo být ještě mnohem horší

Ukázka textu:

Hitlerův rasismus byl oproti tomu podstatně jiný. Nikdy netvrdil, že Židé jsou jako malé děti, na které musíme dohlížet a nechat je pracovat na svých zahradách. Tenhle benevolentní postoj měl třeba vůči Francouzům. U Židů měl za to, že představují esenci zla a musí být vyhubeni nebo alespoň izolováni na vzdáleném ostrově. Už samotná jejich přítomnost údajně vedla k tomu, že se na světě žije špatně.

Tento Hitlerův pohled byl převzat současným protibělošským rasismem, který hovoří o údajně vině bílé rasy. Ta vina má ovšem mystickou podobu, nemůže být nikdy a ničím odčiněna, pouze fyzickou likvidací všech bělochů. Jak správně poznamenává Douglas Murray, je to fenomén, který najdeme pouze v rámci současného Západu. Nikdo nevyčítá Mongolům děsivé krvavé nájezdy Čingischánových hord. Nikdo nevyčítá Turkům více otrokářskou minulost, než měly všechny evropské a americké státy dohromady. Proč? Protože by si to nenechali líbit. Protože se v těch zemích nezformovala elita placená za to, že bude vyrábět umělé problémy a závislá na vyvolávání pocitů viny (lidé pak ochotněji platí).

Šestnáctá kapitola
o historickém poučení z krizí trochu podobných té dnešní

Ukázka textu:

Vždy ve všech společnostech a civilizacích tomu bylo tak, že někdo byl nahoře a někdo dole. Všechny společnosti byly rozděleny na nějakou šlechtu a drobný lid, svobodné a otroky nebo třeba stranické funkcionáře a obyčejné pracující. Jenže v dobrých obdobích soužití fungovalo jako symbióza. Ti dole živili ty nahoře a ti jim za to poskytovali společenskou stabilitu, zajišťovali obranu, financovali na svých dvorech vědecký výzkum apod. Ti nahoře vždy pohrdali těmi dole a ti dole záviděli těm nahoře. Obě strany si ale uvědomovaly, že by to mohlo být mnohem horší.

Jenže dnes jsme v situaci, kdy se obě třídy navzájem nenávidí, každá se snaží tu opačnou zničit, velmi rychle se zvyšují rozdíly a o stabilitě nemůže být řeči. To, o čem v českých zemích mluvíme jako o konfliktu mezi kavárnou a hospodou, dnes probíhá ve všech zemích Západu. Občas se situace dostává až na hranu otevřené občanské války. To samo o sobě by byla dostatečná pohroma.

Kapitola sedmnáctá
hlavně o tom, že nejhůře už bylo a jaký vývoj lze očekávat

Ukázka textu:

V posledních deseti letech jsme byli svědky řady snah tento trend zastavit. Veškeré tyto pokusy byly neúspěšné. Ukázalo se, že nová aristokracie podpořená životní vitalitou islámu získala obrovskou sílu a ukázalo se také, že evropské společnosti nejsou schopny vygenerovat hnutí, které by dokázalo novým aristokratům postavit. Nespokojenost nižších tříd vzrůstá, ale tato nespokojenost nevede k revoluční akci, a dokonce ani k významnějším revoltám.  Neprobíhá ani žádný pochod institucemi naruby v tom smyslu, že by se obráncům civilizace dařilo postupně získávat pozice ve velkých byrokratických aparátech (podobně jako v 50. a 60. letech v nich postupně získali pozice stoupenci radikálních anticivilizačních ideologií). Nevznikají neziskovky, které by vytvářely protiváhu anticivilizačním nátlakovým skupinám. Neobjevují se miliardáři, kteří by financovali aktivity opačné těm, jaké financuje Gerge Soros a jeho stoupenci. Jakkoliv někteří jedinci vyvinuli až heroické úsilí a některé politické strany dosáhly dílčích úspěchů, na superpřevaze nové aristokracie a jejích ideologií to nic nezměnilo.

Kapitola osmnáctá,
o tom, co by měli obránci Západu dělat, aby zvýšili naději, že jejich svět bude přece jen zachráněn

Ukázka textu:

Tento princip lze ilustrovat na osudech Židů v 20. století.  Když začaly transporty do vyhlazovacích táborů, dělal každý to, co zvýšilo šance jemu osobně a jeho nejbližším.  Tedy nedělat problémy, neklást odpor, neupozorňovat na sebe, rozumně spolupracovat s dozorci, získat jídlo či jinou výhodu na úkor spoluvězně. Protože se každý snažil přežít, nepřežil nikdo. O pár let později šli izraelští vojáci s odhodláním nechat se zabít jako první, pokud to bude zapotřebí. Chápali, že osud státu Izrael je důležitější než jejich osobní životy. Izrael přežil, zachránila se většina jeho obyvatel.

Dnes existuje tendence připisovat rozdíl jiným okolnostem, přístupu ke zbraním apod. To by mohlo vyvolat zdání, že sympatie mocných nebo přístup ke zbraním se dějí jaksi samy od sebe. Ve skutečnosti musel někdo vyvinout obrovské úsilí a přinést značné osobní oběti, aby pro židovskou komunitu získal zbraně a aby ve Washingtonu či Londýně prosadil správné postoje.  Války rozhodují  hlavy a srdce, nikoliv počty nábojů. Když hrdinka Davletěrovova filmu A jitra jsou zde tichá říká, že je správné zemřít za vlast, i když po ní zůstane dvouletý sirotek, projevuje postoj, který je ve válečných časech naprosto rozumný. Kdyby odhodlání zemřít neměla, nepřežila by nakonec ona sama ani její syn.

Kapitola devatenáctá,
kde nám nezbude připustit, že máme na výběr už jen mezi válkou a podrobením se brutálnímu islámskému extrémismu

Ukázka textu:

V každém případě ale platí, že pokud Západ v některých regionech přežije, bude to opravdu jiný Západ, než ho známe dnes. Už to nebudou ony mírumilovné otevřené společnosti. Jak před časem napsal česko-německý politolog žijící v Hamburku Petr Robejšek, v konfliktu civilizací neplatí pravidla. Když byly hranice Evropy otevřeny pro džihádisty, kteří předtím na blízkém východě uřezávali lidské hlavy, bylo tím rozhodnuto, že se budou řezat hlavy i v Evropě. Zbývá už jen otázka, které hlavy budou uřezány a které zůstanou na krku. Přežijí ti, kdo projeví méně soucitu s protistranou. 

Dnes je nám něco takového natolik proti mysli, že mnozí z nás by raději zemřeli, než by takto zhrubli. Pokud ale alespoň část Západu přežije, budou to ti, kteří takové zábrany mít nebudou. Tak jako jejich praotcové, kteří v reakci na islámské krutosti napichovali hlavy tureckých zajatců na svá kopí.

Kapitola dvacátá
je vlastně jen takovým dodatkem, který dosud řečenému dává status sociologické teorie

Ukázka textu:

Povrchní přístup říká, že vědecký je takový přístup, který věnuje dost pozornosti hledání takových podporujících faktů. Lidová představa k tomu dodává, že by to mělo mít povahu tabulek, grafů, složitých souvětí a neobvyklých slov. Jenže v tom skutečná věda není. Poctivý vědecký přístup nespočívá v machrování tabulkami a grafy, ale v tom, že badatel akceptuje pevný systém pravidel, který mu umožní, aby si včas všiml chyb a zavrhl nepravdivá tvrzení.

Nikdy nedosáhneme plné jistoty pravdy, ta patří do náboženství. Ale západní společnosti udělaly tu zkušenost, že pokud se někdo systematicky zbavuje nesmyslů, je dobré ho brát vážněji. To, co takový člověk říká, je o něco spolehlivější než tvrzení těch, kdo se nesmyslů nezbavují.  V tom spočívá západní empirická věda. Ne v tabulkách a grafech.

Jednadvacátá kapitola,
která odpovídá na ty nejčastější otázky, jež dosud nebyly zodpovězeny

Ukázka textu:

Také jsem se dozvěděl, že za to můžou Židé z malým ž (chazaři) neboli sionisté i Židé z velkým Ž ( Jeruzalémští). 

Této citlivé otázce jsem se chtěl vyhnout, ale je poctivé to neudělat. Na jedné straně se setkáváme se snahou připsat všechnu vinu za současné dění Židům, což je ještě podporováno některými jejich prohlášeními typu „My Židé se musíme zasadit o to, aby se Evropa stala multikulturním místem,“ nebo „Jako Žid nemohu připustit diskriminaci muslimů.“ Oproti tomu vidíme, že v oblastech s výraznou muslimskou přítomností se útoky na synagogy a násilí proti Židům stává běžnou součástí každodenního života. Stále více Židů takové oblasti opouští.

Ve skutečnosti je velmi obtížné se v problematice orientovat, protože není možné přesně prohlásit, kdo je Žid a kdo nikoliv. Nejrůznější seznamy Židů vychází z toho, že jejich autor připisuje „židovství“ různým lidem naprosto libovolně. Sám jsem rovněž na některých takových seznamech uveden, ačkoliv pravděpodobně žádného židovského předka nemám.

Můžeme jen usuzovat, že pokud mají Židé v průměru výkonnější mozky než běžná populace, mají také vyšší naději stát se příslušníky nové aristokracie. Vedle toho může hrát roli, že Židé mají možnost imigrovat do Izraele, což snižuje motivaci bránit tu zemi, ve které žijí.  To vše by mohlo mít za následek statistickou tendenci sympatizovat s multikulturalismem o něco více než běžná populace. Neznáme nicméně žádné skutečnosti, které by umožnily hovořit o čemsi na způsob židovského spiknutí.

 

 

RSS kanál

Přihlásit se k odběru RSS kanál