Lid versus komunistická strana

Když přijdou těžké časy a objeví se nové problémy, jejichž řešení je životně důležité,  je dobrým zvykem rozhlížet se dvěma směry. Na jedné straně hledat úplně nová technologická a organizační řešení. Na straně druhé se v otázkách morálky a ideálů vracet k tomu, co prokazatelně fungovalo v minulých dobách. Třeba k vlastenectví, národní hrdosti a vládě lidu.

Od poddaných ke svobodným občanům

Proto je logické a správné, že se dnes snažíme oprášit pojmy jako „lid“, „pracující“ nebo „národ“ a vracet se k časům, kdy byl národ něčím, za co mělo smysl bojovat.  Proti vnějším nepřátelům i proti vlastním králům.  Tedy inspirovat se ideály těch staletí, která předcházela průmyslové revoluci. Inspirovat se celým tím obdobím, kdy si lidé uvědomili, že už nechtějí být nevolníky svých panovníků a kdy proti nim povstávali. V Nizozemí si lidová buržoazní revoluce vyžádala obrovské oběti, v českých zemích bylo stavovské povstání dokonce rozdrceno, francouzská revoluce skončila národní katastrofou, americká válka za nezávislost proběhla relativně bezbolestně a Angličanům nezbylo než popravit vlastního krále. V tom všem šlo o prosazení té stejné základní myšlenky, že občané jsou skutečnými majiteli své země. Že společnost má být uspořádána tak, aby bohatství teklo k těm, kdo je vytváří,  namísto vlastníků pozemkových držav nebo královských dvořanů. Že lidé nemají žít ve strachu, zda se neznelíbí panovníkovi nebo zda moudrého panovníka nenahradí nebezpečný šílenec. Že ten, kdo pracuje a platí daně, ten má také rozhodovat. A také vědomí povinnosti, že všechna tato práva musí být odpracována a vybojována. To je ten prapor, který dnes zvedají vlastenecké strany po celé Evropě – od UKIP přes Národní frontu a AfD až po Viktora Orbána a polské Právo a spravedlnost.

...té stejné základní myšlenky, že občané jsou skutečnými majiteli své země.  Že ten, kdo pracuje a platí daně, ten má také rozhodovat.

Znárodnění továren i ideje národa

V českých zemích byl velmi podobný ethos živen během národního obrozeneckého hnutí, kdy si Češi připomínali statečné husity nebo bojovné slovanské kmeny a jejich schopnost semknout se ke společnému odporu. Bez těchto myšlenek bychom neměli Masaryka ani samostatné Československo.

Je tedy správné a logické, že voláme po stejných ideálech i dnes. Jenže při tom narážíme na problém, jak se vyrovnat s rétorikou komunistického období. Ačkoliv se tehdy jednalo o vládu úzké stranické elity, režimní propaganda pracovala s motivy vlastenectví, vlády pracujících, plebejství a odporu vůči panstvu. Při nepřesném pozorování se tedy může zdát, že ony staleté ideály jsou komunistickým vlastnictvím. Je tedy důležité porozumět tomu, jak se k nim komunisté dostali a proč tyto ideály nejsou s komunistickou ideologií nijak vnitřně spjaty.

Lenin, Trocký, Hollan…

K lepšímu pochopení nám pomůže rozdělení éry marxistického socialismu do dvou období.  To první začalo v roce 1917, skončilo v roce 1941 a je spojeno se jmény jako Lenin, Trocký, Stalin, Zinovjev či Kameněv.  Dnešním slovníkem bychom je mohli označit za neomarxisty. Byli to zběsilí elitářští intelektuálové lačnící po krvi, nenávidící obyčejné lidi, pohrdající prací a dychtící vyvrátit veškeré základy křesťanské civilizace. Mladého Stalina byste nerozeznali od dnešního Hollana, Šimona Pánka, mladého Stropnického nebo příslušníků radikálnějšího křídla ČSSD. Uzavřené diskuze, vyhýbání se zakázaným myšlenkám (tehdy buržoazním, dnes xenofobním) a vzájemné povzbuzování se ve stále radikálnějších postojích. Rozdíl je snad jen v tom, že tehdy měli dostatek moci, aby mohli uskutečnit všechny své záměry. Takže se vražedný stroj roztáčel. Na začátku zabíjeli po stovkách, pak po tisících, ve třicátých letech pak po milionech.

V tehdejších diskuzích převládala slova jako avantgarda, předvoj a zářné zítřky. Dějinami se pohrdalo jako zpátečnickou veteší. Pojmy jako národ, rodina, tradic či náboženství měly zmizet, pálily se knihovny, kostely byly vyhazovány do povětří. A za tím vším byla představa jedince dokonale osvobozeného od všech povinností a závazků, včetně nutnosti pracovat.  Takový jedinec měl být zplozen v pekle, které tato „moskevská kavárna“ rozpoutala. Hospodářská výkonnost klesala, na Rus se vrátil hladomor, ale to intelektuální elity neřešily. Stejně jako by to neřešili intelektuálové dnešní.

Mladého Stalina byste nerozeznali od dnešního Holana, Šimona Pánka, mladého Stropnického nebo příslušníků radikálnějšího křídla ČSSD.

Co Hitler určitě nezamýšlel

Zlom přišel až v roce 1941. Začala válka mezi Sovětským svazem a nacistickým Německem a ruským komunistům stačilo jen pár měsíců, aby pochopili, že se bez lidové podpory neobejdou. V září 1941 pronesl Stalin slavný projev, ve kterém provedl nejradikálnější ideovou proměnu v dějinách sovětské říše. Najednou už nemluvil o světovém socialismu, ale o matičce Rusi, pravoslaví, historické roli ruského národa a všech těch věcech, které se do té doby snažil vyvrátit z kořenů. Válka proti Německu přestala být válkou socialistickou, stala se z ní Velká vlastenecká válka. Rusové začali bojovat za svůj národ a za svou zemi – obětavě, houževnatě a nemilosrdně.

Samozřejmě, že se jednalo jen o fígl pro zmatení obyvatel. Nicméně marxistické režimy už u něj zůstaly. Přijaly nacionalistickou rétoriku a slovník buržoazních revolucí. Byla to manipulace nečestná, nicméně fungovala.  Určitou cenu ale komunisté museli zaplatit. Předchozí intelektuálské běsnění postupně nahrazovala úcta k přirozeným institucím, zejména tradiční rodině. Chrámy, předtím vyhazované do povětří, byly obnovovány. Zároveň s tím se snižovala brutalita režimů. Aniž bychom chtěli bagatelizovat zločiny 50. let, je důležité vidět, že kdyby se komunisté dostali v Československu k moci ve 30. letech, mohl počet obětí klidně dosáhnout milionu. Trend se už udržel, politických vězňů postupně ubývalo, popravy byly nahrazovány žaláři a později se i délky věznění začaly zkracovat.  Pomalu rostl i soukromý prostor, který komunistické vlády respektovaly. Československo z tohoto trendu vybočilo na začátku 70. let, kdy dobrodružství skupiny marxistických intelektuálů (tzv. osmašedesátníků) přineslo roky úplně zbytečného strádání celému národu.

Nenechme si ukrást svůj národ

Pro nás je podstatné, že etos národa, krve, půdy a lidových revolucí nebyl primárně etosem komunistickým, nýbrž něčím, co komunisté jen s nechutí převzali od buržoazních režimů – podobně jako třeba hygienu nebo moderní techniku. A my všichni dnes vnímáme, že onen příběh o tradici, národu, hrdinství a společných dějinách je neskonale silnější, než kdy byl příběh marxistický. Je silnější, protože je skutečný – protože souzní s našimi každodenními životy.

I proto se obávám, že lidé, kteří dnes pohrdají pojmy jako lid, národ nebo pracující, nás nevedou ke svobodě, nýbrž nás vrací do éry nejhorší bolševické brutality. Stalin nečíhá na Pražském hradě a dokonce ani v Kremlu, nýbrž v pražské a brněnské kavárně. A za jeho zády se chechtají saudští šejkové, kterým se plní tisíciletý sen o dobytí Evropy.

Stalin nečíhá na Pražském hradě, nýbrž v pražské a brněnské kavárně. A za jeho zády se chechtají saudští šejkové, kterým se plní tisíciletý sen o dobytí Evropy.

RSS kanál

Přihlásit se k odběru RSS kanál