Zločinecký kartel v české politice

620 nebezpečných slov o chování tzv. tradičních politických stran

Varování: Následující text obsahuje narativy, které dohání pražskou a brněnskou kavárnu k zuřivosti

Pokud vím, přišel s pojmem „kartelizace politiky“  autor knihy nedávno vydané knihy o německé společnosti Aleš Valenta.  Jde o to, že několik politických stran prosazuje stejný program, všechny jsou propojeny sítí vztahů a jednají v takové shodě, jako by se fakticky jednalo o jeden subjekt.  Pokud se takovému kartelu podaří ovládnout pole, fakticky tak končí demokracie – voliči mají na vybranou pouze mezi různými členy téhož kartelu. Dalším logickým krokem je likvidace občanských svobod a prohlášení politického programu kartelu za jedinou povolenou ideologii.

Ke kartelizaci politiky fakticky došlo v Německu, kde už se hraje jen o to, zda se podaří kartel rozbít a obnovit politickou soutěž nebo zda kartel zlikviduje – s využitím policejního státu – svého jediného faktického vyzyvatele – stranu AfD.

Kartel politických stran má proti tradičnímu uspořádání řadu výhod. Třeba tu, že vyvolává dojem, že občané mají možnost volby a zároveň dává elitám jistotu, že názor voličů neovlivní směřování země.  Nebo tu, že znásobuje volební sílu – hlasy pro různé strany se nakonec stejně sečtou. Když kartel ztrácí podporu voličů, přidá další stranu obdobně, jako koncern rozšíří produktové portfolio.  Ale úplně nejhlavnější výhoda spočívá v tom, že kartel stran nabízí víc kariérových příležitostí než jediná strana. Místa předsedů, místopředsedů, tajemníků či šéfů komisí jdou do desítek nebo dokonce stovek.

…vyvolává dojem, že občané mají možnost volby a zároveň dává elitám jistotu, že názor voličů neovlivní směřování země.

Existence politického kartelu je zpravidla obhajována tím, že pouze tyto strany realizují jedinou správnou politiku a že jakákoliv alternativa k ní by byla škodlivá až nebezpečná. Odsud název „Alternativa pro Německo“ (AfD). Mimochodem, naprosto stejnou argumentaci používá severokorejský vládce Kim Čong-un, když vysvětluje neexistenci politické opozice.

Nabízí se logická otázka, kterou situaci je možné označit za politický kartel. To, že strany napříč spektrem zastávají určité stejné stanovisko, to ještě nestačí.  Z toho, že všechny politické strany kupř. odmítají zavést otroctví, z toho ještě nevyplývá, že se jedná o kartel. Lepší odlišení nám tedy dává následující měřítko:

• Strany zaujímají stejné stanovisko v řadě oblastí
• Strany se tímto stejným stanoviskem odlišují od opozičních subjektů
• Názorové rozdíly uvnitř stran jsou větší než mezi stranami navzájem

Politická kartelizace ale není jen problémem Německa. I v České republice vidíme stále více znaků, že politický kartel se formuje, resp. již byl zformován.  Jeho členy jsou ODS, KDU-ČSL, TOP09, STAN a Piráti. Kromě toho existuje několik menších mimoparlamentních stran, které usilují o to stát se členem kartelu.

Existence politického kartelu je zpravidla obhajována tím, že pouze tyto strany realizují jedinou správnou politiku a že jakákoliv alternativa k ní by byla škodlivá až nebezpečná.

Základní body společného programu stranického kartelu lze shrnout takto:

• Česká republika se musí podřizovat požadavkům Evropské unie.
• Ekonomický model založený na dominanci nadnárodních korporací má být zachován.
• Občanské svobody mohou být omezeny tak, aby nemohly být využívány ke kritice politického programu kartelu.
• Praktikování islámu nesmí být omezeno ani tam, kde dochází ke konfliktu s českými zákony.

• Politické neziskovky jsou důležitou součástí českého státu a musí se jim dostávat odpovídajícího financování.
• Jakákoliv forma přímé demokracie je nežádoucí.
• Namísto hájení tradiční demokracie a tradičních občanských svobod má být pozornost věnována některým formálním procedurám typu postupu při udělování státních vyznamenání.
• Univerzity mají právo neomezeně vymýšlet nové studijní obory. Stát má povinnost tyto obory financovat.
• Obrana země má spočívat v koloniálních taženích a v nákupech u amerických zbrojovek. Samotné území ČR nemá být hájeno.
• Pokud jsou sociální programy nastaveny tak, aby odrazovaly od tradičních vzorců chování, není to problém.
• Je nepřijatelné nepřizpůsobit se požadavku „spojence“. Požadavek „spojence“ má vyšší sílu než vůle voličů i než české zákony.

To je základní politický program, na kterém se shodne celý kartel.

Nejspíš o něm uslyšíme stále častěji, protože se zdá, že hnutí ANO opravdu narazilo na svoje limity. Tak jako Agrofert, i ANO dokáže pouze expandovat nebo se rozpadat, není schopno stability. A expandovat už není kam. Z problémů ANO  ale nemůžeme mít radost, protože za ním nedočkavě čeká již zmíněný politický kartel.

PŘEČTĚTE SI TAKÉ:
770 NEBEZPEČNÝCH SLOV O MÍSTNÍCH A SENÁTNÍCH VOLBÁCH 2018