Koncentrované vlastnictví vede k despocii, rozdrobené vlastnictví vede ke svobodě

Jak jste se dostal k proti systémovému myšlení, byl to běh na dlouhou trať, nebo vás zlomila jedna přelomová událost?

K protisystémovému myšlení jsem se dostal tak, že se změnil systém. Moje stanoviska jsou od mládí v zásadě stejná. V 90. letech jsme si užívali svobody a budovatelského nadšení. Na vlastenectví jsme takový důraz nekladli, protože bylo prostě samozřejmé, že naše země je naše, že o ní rozhodujeme my a že každý slušný člověk je český vlastenec.

Někdy ke konci 90. let jsme ale postupně zjišťovali, že přicházíme o svobodu, prosperitu i normální lidskou sounáležitost. Od začátku bylo zřejmé, že je za tím mocenská skupina soustředěná kolem Václava Havla. Potom to už bylo jenom horší a horší a my jsme se snažili pochopit proč. K tomu pochopení jsme dospívali postupně a obávám se, že mnozí to nejsou schopni pochopit dosud. Třeba lidé příliš ponoření v liberální ekonomii, jako by byli slepí. Naráží na problémy, které se do jejich vzorečků nevejdou a jejich mysl reaguje tak, že je vytěsňuje.

Nicméně můj záběr byl vždy širší a možná mi v tom pomohl i vliv Karla R. Poppera. Před referendem o EU jsem se veřejně angažoval proti vstupu. Tehdy to ale nebylo žádné hrdinství. Byl jsem dokonce zván na různá evropanská shromáždění, aby si neziskovkáři mohli odškrtnout, že tam mají odpůrce.

Postupně jsme zjišťovali, že přicházíme o svobodu, prosperitu i normální lidskou sounáležitost. Od začátku bylo zřejmé, že je za tím mocenská skupina soustředěná kolem Václava Havla.

Od té doby se dělo vlastně jen to, co jsme čekali. Ovšem s tím rozdílem, že zkáza přichází rychleji a masivněji, než jsem předpokládal.

Setkal jste se s reakcí, kdy si lidé idealizují současný Západ jako Západ osmdesátých let?

Setkávám se s ní poměrně často. V podstatě se jedná o dvě naprosto rozdílné skupiny lidí. Jednak tu jsou ti, kdo pamatují ještě Reagana. Dnes vidí jednotlivé katastrofální věci, ale pořád chlácholí sami sebe, že to jsou jen jednotlivosti a že Západ v zásadě zůstává, jakým byl. Tihle lidé si většinou postupně připouštějí, jaká je pravda.

Vedle nich jsou ti, kdo se ztotožnili s neomarxistickým programem. Jen naprosto nepatrné části z nich je ten program sympatický, ale většinou jsou nějak provázáni s grantovými projekty nebo v tom mají jiný kariérový zájem. Nicméně to jim nebrání ten program prosazovat a doprovázet jej starými konzervativními frázemi. Ukázkovými příklady jsou lidé v tzv. pravicových stranách nebo nový Občanský institut.

Jak probíhal váš nucený odchod z akademické sféry?

Nejen z akademické, ale také z mediální. Bylo to rychlé a pro mě nečekané. Začalo to tak, že skupina asistentů tehdy novopečeného europoslance Petra Macha mě začala systematicky pronásledovat a tvrdit, že jsem fašista. Moc jsem si z toho nedělal. Ale o pár měsíců později mi šéfredaktor FinMagu oznámil, že se mnou okamžitě ukončuje spolupráci a neodebere ani ty články, které byly nasmlouvány. Uvedl dva důvody. Poskytl jsem rozhovor Parlamentním listům a pochválil zakopání prasečí hlavy na pozemku budoucí islámské kolonie v Modlanech u Teplic. Samozřejmě mě to naštvalo, ale říkal jsem si, že se nic neděje, že prostě začnu psát jinam. Navíc mě to neživilo. Jenže se ukázalo, že dveře jsou najednou zavřené do všech větších médií, kam jsem předtím psal bez problémů. Jako by všechna měla jediného majitele. O jedinou výjimku se pokusily Literární noviny, ale jejich vydavatel se stal terčem tolika útoků, že jsme sloupek zase zrušili.

Univerzitní působení se s tím tak nějak svezlo. Lidé, co mě předtím zvali přednášet, už své nabídky přestali opakovat. A já chápal, že by to pro ně znamenalo problémy. Smlouvy tedy doběhly a tím vše skončilo.

Tohle by měla být naše budoucnost? Tihle ubožáci s vymytými mozky, kteří jsou schopni maximálně tak posílat urážky z anonymních účtů nebo sepisovat udání?

Byl jste ve svém životě nějak perzekuován?

Pokud tím myslíte zatýkání, výslechy a podobně, tak naposledy 17. listopadu ’89, od té doby ani jednou. A nechci, aby to vyznělo, že jsem byl za Husáka politickým vězněm. Byla to jen taková občasná lehká policejní šikana, nic vážného.

Mnohem víc mi vadí poslední roky, kdy levicoví aktivisté uráželi mé zákazníky a odrazovali je od spolupráce se mnou či vyhrožovali hospodskému, který nám pronajal sál. Ale když to srovnám s brutálními útoky, jakým jsou vystaveni vlastenci ve většině západní Evropy, nestojí to za řeč.

Zažil jste nějaké vtipné momenty s vašimi odpůrci? Slyšel jsem o příhodě s aktivistkou, která prohlásila: „Jen, co vstoupil Petr Hampl do místnosti, jakoby se objevila atmosféra znásilnění.“

Ta slečna se nechala dokonce slyšet, že tu znásilňovací atmosféru vytváří už moje přítomnost v budově. Samozřejmě mi to lichotí, jako každému muži.

Ale celkově mi z těch mladých blboučkých aktivistů není ani trochu veselo. Víte, když se dostanete do střetu s člověkem o generaci mladším a po pár minutách vidíte, že s vámi není schopen soupeřit v žádném ohledu, na chvíli vám to může dělat dobře. Jenže pak si uvědomíte, že tohle by měla být naše budoucnost. Tihle ubožáci s vymytými mozky, kteří jsou schopni maximálně tak posílat urážky z anonymních účtů nebo sepisovat udání. Normálně pracující mladí lidé jsou většinou v pohodě, ale české země přišly o celou generaci vzdělanců. Je to strašná škoda a člověk nemůže necítit lítost. Umíte si představit, jakou mám radost z každého mladého člověka, který si ponechal schopnost normálního používání mozku.

Normálně pracující mladí lidé jsou většinou v pohodě, ale české země přišly o celou generaci vzdělanců. Je to strašná škoda a člověk nemůže necítit lítost.

Jak vnímáte osobně protibělošský rasismus nazývaný jako antirasismus a proti němu komplexnější „politiku identity?“

Protibělošský rasismus prosazovaný téměř výhradně bělochy z vyšších sociálních vrstev má fakticky dvě složky. Jednou z nich je docela obyčejný idiotismus. Aktivisté soutěží, kdo bude radikálnější, resp. kdo přijde s nesmyslnějšími požadavky. Požadavek na vyhlazení bílé rasy je logickým důsledkem soutěže o granty.

Druhá složka je ale mnohem vážnější. Je totiž pokračováním Hitlerovy koncepce, podle které je možné s určitou rasou spojit metafyzickou vinu, jaká nemůže odčiněna ničím menším než jejím vyvražděním.

Politika identity je podle mě správnou a nutnou reakcí na to, že neomarxistická levice vede útok na samotné základy člověka jako bytosti – na jeho pohlaví, na jeho příslušnost k národu, na jeho jazyk, na jeho vztahy s blízkými, na jeho sepjetí s místem, kde žije. Všichni rozumní lidé ve všech dobách byli identitáři, pouze to slovo nepoužívali, protože když je něco absolutně samozřejmého, nepotřebujete o tom mluvit.

Nedávno jste vydal knihu Prolomení hradeb, proč právě ona by měla hradby mlčení a cenzury prolomit?

Metaforou v názvu jsem myslel něco jiného. Chtěl jsem vyvolat obraz města, jehož hradby byly prolomeny, nepřátelská armáda už je uvnitř, vedení města spolupracuje s nepřáteli a poslední zoufalí obránci řeší, zda se jim podaří ubránit aspoň některé čtvrti. Z mé analýzy vyplývá, že právě v takové situaci je naše civilizace.

Hroucení Západu totiž postupuje neuvěřitelnou rychlostí. Třeba Rick Warren ukázal na statistických datech, že muslimská převaha roste rychleji, než historicky rostla v zemích již dobytých osmanskou armádou. Zatímco před 10 lety si nikdo nepřipouštěl, že by islamizace mohla být reálným problémem, dnes to mnoho lidí vidí. Jenže my už nejsme ve situaci, kdy „islamizace by mohla být reálným problémem.“ Jsme v situaci, kdy část Evropy již byla nevratně dobyta a perspektiva zbytku je chmurná. To si uvědomuje málokdo. Myšlení je pořád pozadu za realitou.

Jsme v situaci, kdy část Evropy již byla nevratně dobyta a perspektiva zbytku je chmurná. To si uvědomuje málokdo. Myšlení je pořád pozadu za realitou.

Že se kniha okamžitě stane bestsellerem, s tím jsem nepočítal ani já. Hodně tomu pomohly občasné cenzurní zásahy, ale nejde jen o ně. Častý vzorec je, že si někdo koupí knihu a tak za dva týdny se mi ozve, aby nakoupil třeba pět dalších kousků a mohl je rozdávat svým známým. Vypadá to tedy, že kniha dělá tu práci, kterou měla dělat a kterou by měla dělat každá dobrá sociologie – dát přesvědčivý, rozumný a testovatelný výklad tomu, co člověk v každodenním životě prožívá, ale neumí si to pořádně vysvětlit.

Ve vaší knize kritizujete vnitřní dynamiku fungování velkých byrokratických systémů, ale samotný kapitalismus v ní nekritizujete a přenecháváte tak veškerou jeho kritiku tzv. nové levici, není to strategicky špatně?

Prolomení hradeb není politický program. Je to analýza skutečného stavu. Píšu, jak se věci mají. Nepíšu, co lidé chtějí slyšet. Že je ta kniha přesto komerčně úspěšná, to je svědectví o tom, že tu jsou lidé s otevřenými hlavami, kteří chtějí přemýšlet. Víc než svědectví o kvalitách knihy.

Můj závěr je ten, že zlo vzniká pokaždé, když velikost určité organizace přeroste rozumnou mez. Je lhostejné, zda se jedná o korporaci formálně vlastněnou akcionáři nebo státní podnik formálně vlastněný občany. V obou případech ji fakticky ovládají manažeři, kteří se nemusí na nikoho ohlížet. Ostatně, manažeři státních podniků i korporací fakticky tvoří jednotnou sociální vrstvu, mají společné zájmy, vyměňují si svá pracovní místa, žení se a vdávají mezi sebou. Rozlišování mezi státním a nestátním je z analytického hlediska nadbytečné.

Je lhostejné, zda se jedná o korporaci formálně vlastněnou akcionáři nebo státní podnik formálně vlastněný občany. V obou případech ji fakticky ovládají manažeři.

Musím se ale zastavit u neomarxistické kritiky kapitalismu. Je to jeden z mnoha podvodů, které za neomarxismem stojí. Ve skutečnosti je neomarxismus spojen právě s nadvládou korporací a je používán jako ideová zbraň korporátních kapitánů proti normálním lidem, národním kulturám a každému, kdo by chtěl hájit svou nezávislost. I to se snažím v té knize ukázat.

Váš oblíbený autor a autor předmluvy ve vaší knize Jan Keller kritizuje kapitalismus, protože nenabízí jiná východiska než honbu za ziskem, likvidaci střední třídy – finanční oligarchie ji nechává platit všechny náklady a sama shrábne všechny zisky. Farmaceutické společnosti vyrábí málo funkční léky s několika vedlejšími účinky, takže pokud začnete tyto léky brát, musíte si ihned koupit spoustu dalších. Ano, popoháníte kola kapitalismu, ale neřešíte svůj problém, že jste nemocní a potřebujete se uzdravit. Dále problém privatizace státní sféry – výprodej státního majetku, odprodej vody a strategických surovin do častokráte nejasných rukou, výroba spotřebičů, které vydrží jen do záruční doby. To všechno mi ve vaší knize chybí. Jaký máte k těmto tématům osobní postoj?

S tou kritikou bezvýhradně souhlasím. Tvrdím ale, že případné zestátnění naprosto nic neřeší. Ve stejných podnicích zůstanou ti stejní byrokraté a budou se chovat naprosto stejně. Pouze bude v účetnictví zrušena kolonka „zisk“ a objeví se kolonka „rozpočet.“ Tak jako soukromé podniky a korporace usilují o maximální zisk, tak usilují úřady a státní podniky o maximální rozpočet. Jinak v tom není žádný rozdíl. Státní a korporátní vlastnictví splynulo. Mimochodem, u řady těch podniků, které kritizujete, je významným akcionářem stát.

Mám pocit, že Jan Keller si dlouho idealizoval chování státní byrokracie, ale dnes už jasně vidí, že to není žádná pozitivní alternativa.

Skutečnou alternativou je národní ekonomika složená z malých soukromých firem patřících místním lidem. To je jediné, co se osvědčilo dlouhodobě. Privatizace po roce 89 byla správná, ale neměli jsme sem pouštět nadnárodní korporace. A mělo se dbát na to, aby nikdo nevyrostl tak, že by získal moc ovlivňovat politická rozhodnutí.

Skutečnou alternativou je národní ekonomika složená z malých soukromých firem patřících místním lidem. To je jediné, co se osvědčilo dlouhodobě.

Ostatně, tohle ukazují i historické paralely. Tam, kde král vyvlastnil pozemky velmožů a ponechal si je, tam to vedlo k ještě horší despocii. Tam, kde pozemky velmožů rozdělil mezi chudé rolníky, tam to vedlo ke svobodě. Ten stejný princip platí dosud.

Druhá část rozhovoru je zde.

Celý text vyšel 25. června 2018 na serveru Délský potápěč.

RSS kanál

Přihlásit se k odběru RSS kanál