Dan Drápal: Recenze knihy Prolomení hradeb
Kdosi mi přeposlal zprávu o tom, že v liberecké knihovně měla být tato kniha prezentována, ale ředitelka knihovny nakonec prezentaci zrušila, protože kniha prý obsahuje „nepřátelské názory“. Kdyby se ke mně nedostala tato zpráva, možná bych se o existenci této knihy ani nedozvěděl. Objednal jsem si ji – a během tří dnů jsem ji přečetl. (Že bych za tři dny přečetl tři sta stran, to už se mi dlouho nestalo.) A rozhodně nelituji.
Petr Hampl je sociolog – a nepatří k „elitě“. Na rozdíl od mnoha prostých lidí, kteří volili Tomia Okamuru, ale nedokázali by svou volbu smysluplně zdůvodnit, Petr Hampl snesl dostatek relevantních argumentů pro tvrzení, že islamizace Evropy je – téměř – nevyhnutelná. Kniha je cenná především tím, že vysvětluje, proč západní civilizace volí dobrovolnou sebevraždu. Značná část knihy – asi dvě třetiny – se nevěnuje primárně islámu, ale fungování západní společnosti.
Petr Hampl toto fungování přirovnává k situaci ve Francii před Velkou francouzskou revolucí koncem 18. století. Tehdy společnost sestávala z královské rodiny, královského dvora a zbytku obyvatelstva. Královská rodina byla stále bohatší, dvořané se snažili získat přízeň královské rodiny, a celý dvůr byl stále odtrženější od obyvatelstva království. Dle Petra Hampla vládnou světu superelity, které jsou stále bohatší, a je obklopující elity (odpovídající „dvořanům“ na francouzském královském dvoře), které se snaží superelitám vlichotit a upevnit své pozice. A pak jsou zde prostí obyvatelé, kteří jsou ve srovnání s elitami stále chudší. Bohatství se koncentruje, nejbohatší bohatnou a střední a nižší třídy relativně chudnou.
„Noční můrou elit“ jsou svobodní lidé, kteří nevyžadují žádné dotace, žádné granty…
Elity vytvářejí stále nová pravidla a regulace. Ztěžují život obyčejným lidem. Problémy neřeší – ale vyžadují stále více prostředků na jejich řešení. „Noční můrou elit“ jsou svobodní lidé, kteří nevyžadují žádné dotace, žádné granty, žádnou podporu, a tedy nepotřebují žádné instituce, které by o ně „pečovaly“. Proto elity mají matku samoživitelku raději než otce rodiny, který je schopen manželku i děti uživit.
Tyto elity tvoří to, čemu Hampl říká nová aristokracie. Ta má svůj vlastní životní styl, bydlí v dobře zabezpečených čtvrtích, má svůj styl oblékání a své oblíbené restaurace, děti posílá do elitních škol a zpravidla netuší, jak žijí obyčejní lidé. Novou aristokracii netvoří lidé, kteří by něco nového vynalézali. Tvoří ji především špičkoví byrokraté, kteří vymýšlejí stále nová nařízení, zákony a regulace: „Záplava byrokratických nařízení likviduje tradiční instituce a zvyky, a s nimi i staleté životní vzorce a osvědčená morální přesvědčení“ (s. 214-215).
Hampl je ale přesvědčen, že „nová aristokracie je na konci svého životního cyklu. Neschopnost pochopit jakýkoliv reálný problém a místo toho se soustředit na záležitosti pohlavní identity domácích zvířat a k tomu hlasitě propagovat vlastní vyhlazení – to je dostatečné svědectví o životaschopnosti“ (s. 219).
Některé oblasti už jsou navždy ztracené. Malmö již nikdy nebude švédské, Londýn už nikdy nebude anglický.
Petr Hampl vysvětluje, proč se elity spojují s radikálním islamismem, a jak vznikl stav, v němž jsou umírnění muslimové v západních zemích ve stejném ohrožení, v jakém byli ve své původní vlasti, z níž se mnohdy odstěhovali, protože měli radikálního islámu plné zuby. Ještě hůře jsou na tom odpadlíci od islámu: „Odpadlíci od islámu žijí ve Francie či Nizozemí ve stejném strachu, v jakém žili v arabských zemích“ (s. 273). Autor konstatuje, že islám nelze urážet; křesťanství, buddhismus nebo hinduismus však ano. V posledních letech začal být mlčky tolerován antisemitismus, který byl dříve přísně stíhán.
Petr Hampl toto fungování přirovnává k situaci ve Francii před Velkou francouzskou revolucí koncem 18. století. Tehdy společnost sestávala z královské rodiny, královského dvora a zbytku obyvatelstva. Královská rodina byla stále bohatší, dvořané se snažili získat přízeň královské rodiny, a celý dvůr byl stále odtrženější od obyvatelstva království. Dle Petra Hampla vládnou světu superelity, které jsou stále bohatší, a je obklopující elity (odpovídající „dvořanům“ na francouzském královském dvoře), které se snaží superelitám vlichotit a upevnit své pozice. A pak jsou zde prostí obyvatelé, kteří jsou ve srovnání s elitami stále chudší. Bohatství se koncentruje, nejbohatší bohatnou a střední a nižší třídy relativně chudnou.
Elity vytvářejí stále nová pravidla a regulace. Ztěžují život obyčejným lidem. Problémy neřeší – ale vyžadují stále více prostředků na jejich řešení. „Noční můrou elit“ jsou svobodní lidé, kteří nevyžadují žádné dotace, žádné granty, žádnou podporu, a tedy nepotřebují žádné instituce, které by o ně „pečovaly“. Proto elity mají matku samoživitelku raději než otce rodiny, který je schopen manželku i děti uživit.
Odpadlíci od islámu žijí ve Francie či Nizozemí ve stejném strachu, v jakém žili v arabských zemích.
Petr Hampl varuje – a soudím, že jeho knihu by si měl přečíst každý, kdo se tak či onak vyslovuje k migrační krizi. Není však defétista a má stále naději, že alespoň něco ze západu půjde zachránit. Dokonce má i řadu praktických nápadů – zde je však nebudu prozrazovat, přiznám se, že chci probudit vaši zvědavost.
V naší zemi máme stále ještě svobodu slova. Elity sice Petra Hampla dávno vyloučily, nicméně jeho kniha mohla vyjít. Establishmentem bude ostrakizován – obávám se, že si nikdo nedá práci s tím, aby jeho tvrzení a jeho teorie vyvracel.