Kde je hranice mezi zdravou ženskou samostatností a feminismem?

Otázka týdne z 24. ledna

Tuhle otázku jsem nedávno dostal od jedné čtenářky. Je za ní velmi rozšířená představa, podle níž je tomu tak, že jedním extrémem je uťápnutá zakomplexovaná puťka. Ta se postupně emancipuje, učí samostatnosti, roste jí sebevědomí, učí se novým věcem… To je všechno pozitivní a prospěšné. Jednoho dne to ale přežene, už si nedá v ničem pomoct, začne pohrdat muži (nebo je nenávidět) a nakonec se stane feministkou.  Jenže ono to takhle vůbec není!

Reálný výzkum totiž ukázal opak. Ten výzkum probíhal v letech 2014-15, prováděl jej tým profesora Matějů (jehož jsem byl součástí), a v této rubrice jsem jej už jednou zmiňoval. Je podrobně popsán v knize Moc krásy.

Vztah mezi ženskou samostatností a podporou politického feminismu byl jednou z otázek, kterým se výzkum věnoval.

Čím je žena emancipovanější, tím méně pochopení má pro požadavky feministek.

Určitá skupina otázek se ptala na záležitosti jako názory na rozdělení práce v domácnosti, zda se má žena finančně spoléhat na manžela, poměry na pracovišti apod. To vše by se dalo shrnout „jak moc je pro kterou ženu důležité, aby se o sebe postarala sama.“

Jiná skupina otázek se ptala na politický feminismus, tedy především na kvóty na všechno možné a nemožné.

A výsledek? Silná negativní korelace. Čím je žena emancipovanější, tím méně pochopení má pro požadavky feministek.

Vlastně se tak potvrzuje, co většina lidí věděla. Feminismus není hnutím ambiciózních žen, které mají velké cíle. Feminismus je hnutím ubohých zakomplexovaných gendertetek, zvyklých podřizovat se. Že ty první jsou dost chytré, aby při cestě k úspěchu občas použily i feministické fráze (když se to hodí), to na tom nic nemění.