Jaroslav Štefec: Kdy skončí válka

Kdybych to měl vzít z gruntu, Ukrajina už byla vlastně poražena dvakrát. Poprvé v roce 1991, podruhé v roce 2014. Což je sice smutné konstatování, které se ne každému může líbit, ale je to fakt. Současná situace je už jen víceméně logickým vyústěním vývoje v této těžce zkoušené zemi, která měla šanci stát se jednou z nejbohatších v Evropě. Nebylo jí to umožněno.

Válečné operace RF na Ukrajině jsou bez jakýchkoliv pochyb součástí dlouhodobého plánu ruského vedení na zajištění svého předpolí směrem do Evropy. Určitě nejsem sám, koho překvapila razance a především rozsah útoku ruské armády, která se na tento krok bezpochyby dlouhodobě připravovala a cvičila. Útok po celé délce sporných hranic, využití vysoce přesné munice k vyřazení ukrajinského systému velení a řízení vojsk, skladů munice, systémů PVO/PVOS, vojenských letišť, základen dronů a spojovacích uzlů. Přitom bylo objektivně zaznamenáno jen minimum útoků na nevojenskou infrastrukturu nebo čistě civilní objekty.

Co mnoho odborníků šokovalo, byla schopnost Ruska naprosto nečekaně, během velmi krátkého času zlikvidovat dlouhodobě budovanou vojenskou infrastrukturu prakticky na celém území Ukrajiny. Přimělo tím (nejspíš naprosto cíleně) nejen evropské země NATO zamyslet se nad naší zranitelností, nad naší schopností fyzicky bránit a chránit vlastní sklady vojenské techniky a munice, letiště, vojenské základny a další složky (nejen) vojenské kritické infrastruktury. Varováním by mělo být už to, že ruský útok nikdo nezachytil až do okamžiku, kdy začaly explodovat hlavice balistických raket a střel s plochou dráhou letu. Myslím, že velení AČR by mělo velmi rychle přehodnotit priority a poučit se z této války, která přináší úplně jiný pohled na reálné schopnosti a efektivitu naší armády, než jaký se zdál poskytovat Afghánistán.

Pokud by se člověk spoléhal pouze na zprávy našich médií, musel by nutně dojít k názoru, že se válčí na celém území Ukrajiny, odkud houfně prchají lidé do zahraničí. Jak ale mohu soudit z dostupných informací zahraničních médií, zatím jediná skutečná válka, která probíhá, je v oblasti Luhanska a Doněcka, kde se podle všeho ruskou armádou podporovaní „domobranci“ probojovávají z území současných republik na původní hranice obou oblastí. Záplava ruských tanků, valících se Ukrajinou do Evropy, tak podle všeho není na pořadu dne, což ovšem nic nemění na mezinárodně sdíleném názoru o nepřípustnosti agresivního jednání současného ruského vedení.

Jak to vypadá, jsou tady ale dva zásadní „úkroky stranou“. Prvním je obsazení černobylské jaderné elektrárny. Zdá se, že mezi oběma stranami (a nejspíš i na straně EU) panuje shoda názoru, že nikdo nestojí o další oblak radioaktivního prachu nad Ukrajinou a Evropou, vygenerovaný nějakým fanatikem.

Druhým „úkrokem“ je útok z prostoru krymského poloostrova, jehož jedním (podle všeho již dosaženým) cílem bylo proražení hráze, blokující vtok vody do Severokrymského kanálu. Předpokládám ale, že tady se ruské velení primárně pokouší vytvořit koridor mezi Doněckou oblastí a Krymem. Tento cíl si Kreml ostatně hýčkal už od roku 2015, kdy zkrachovala původně poměrně dobře rozjetá operace „opolčenců“, směřující podél pobřeží Azovského moře. Pak by se už nemuseli obávat přerušení dopravy přes krymský most.

Velmi nejasná je situace u Kyjeva. Zatím nikdo nedokáže odhadnout, jak se tam situace vyvine. Mluvil jsem ráno po Skype s přáteli, kteří tam žijí a neodešli. Je tam zmatek a neustálé poplachy, ale zatím se nic zásadního neděje. Žádné bomby v ulicích, žádné rakety. Šíří se fámy a lidé se logicky bojí. Jak mi také řekl, začínají mít strach spíš z neschopnosti úřadů zvládnout situaci a zajistit zásobování potravinami, než z ruských útoků.

Jak mi také řekl, začínají mít strach spíš z neschopnosti úřadů zvládnout situaci a zajistit zásobování potravinami, než z ruských útoků.

A jak je to tedy s délkou války? Nepředpokládám, že by se celá operace časově „přehoupla“ do druhého březnového týdne. Už teď začínají zákulisní jednání mezi vedením RF a Ukrajiny na úrovni emisarů, své informace nepochybně mají i prezident USA Biden a Francie Macron. Přišel čas se ptát, co bude dál. A jak to „spadne“ na nás. My totiž máme jako obvykle nějaké to specifikum navíc. Zatímco západní země ponechávají svá zastupitelství a diplomatické sbory v Rusku i za současné situace v podstatě na pokoji, my je za halasného pokřiku likvidujeme. Zřejmě na základě prohlášení pana Lipavského, že Rusko bude poraženo. Ale až přijde čas diplomacie (což nebude dlouho trvat), my budeme u těch skutečně důležitých stolů chybět. Takže to zase bude „o nás bez nás“.

Bez ohledu na vývoj situace na Ukrajině v nejbližších dnech a hodinách je už teď jasné, že nás (a teď míním celou EU včetně ČR) rozhodně nečeká v příštích několika letech příliš růžová budoucnost. Pro všechny členské země včetně té naší to bude hodně tvrdé probuzení do reality. A ne jen díky zhroucení představy, že ještě něco znamenáme v mezinárodním soupeření velmocí. Dají se čekat ekonomické a vnitropolitické problémy, vedoucí až na hranu rozpadu EU na západní část pod vlivem Německa a Francie, a Středomoří pod vlivem USA. Jediné pozitivum snad je, že Německo dostalo historickou šanci se ctí vycouvat ze zeleného šílenství. Ostatně první názory, že Green Deal je díky konfliktu na Ukrajině mrtvý, se objevily už i v našich médiích.

Velké ekonomické a také vnitropolitické problémy čekají samozřejmě i Rusko, které je ale ustojí. Má dostatek zdrojů, a je schopno se s ekonomickými problémy vyrovnat i na sociální úrovni podstatně lépe, než země EU. Může v tom ostatně očekávat vydatnou podporu Číny, mezi jejímiž vůdci už teď určitě jede ve velkém potutelné ušťuřování a radostné poplácávání po ramenou. Spadne jim totiž do klína jak levný ruský plyn, původně určený pro Evropu, tak ruské zakázky na nákupy technologií, původně odebíraných ze zemí EU.

Největší radost budou mít naši zaoceánští spojenci. Tam už určitě nastalo radostné mnutí rukou. Konečně se naplnily dlouhá léta ve skrytu pěstované vlhké sny mnoha amerických administrativ. Oslabená, politicky, vojensky a ekonomicky impotentní Evropa, více než kdy jindy rozdělená a podřízená zájmům USA na straně jedné, a vojensky sice silné, ale ekonomicky oslabené Rusko na straně druhé – co víc si můžou přát! Byznys jen pokvete, a státní dluh se začne umořovat.

Jediné, čeho se USA (ale i EU) paradoxně mohou a musí obávat nejvíce, je realizace neustále skloňované hrozby odpojení Ruska od systému SWIFT. Následující logický obrat k převoditelnému jüanu a upevnění vazeb v rámci BRISC by sice Rusko hodně bolel, ale téměř jistě by ho následovala akcelerace propadu dolaru jako rezervní měny, což by v plné nahotě obnažilo obrovské ekonomické a sociální problémy současné Ameriky. Pak by teprve přišel čas skutečně se začít bát války.