Benjamin Kuras: Recenze knihy Prolomení hradeb
Hampl postupuje metodou, která nám po tolika jejích diskreditacích vrací víru v sociologii jako vědu. Kapitolu po kapitole píše formou vědeckého pojednání, ale stylem téměř detektivkovsky čtivým, udržujícím nás v napětí a zvědavosti. Kombinace v tomto případě vzácně podařená. Jako ve správné vědecké práci, každá kapitola začíná nastolením tématu, pokračuje jeho rozvedením do podrobností a končí shrnutím, co se pokoušela sdělit. A je sděleními nabitá.
„Identifikovat a popsat příčiny počínajícího civilizačního zhroucení,“ je cílem této knihy, shrnuje Hampl první kapitolu, v níž otvírá možnosti sociologického vysvětlení současné krize. A pouští se do toho mílovými skoky.
Náš mozek vygumovává nepohodlná fakta, proto tolik z nás krizi nevnímá nebo zapírá. Západ je dnes manipulován k posilování této vymazávací schopnosti mozku. V současné době si totální katastrofu nedovedeme představit, protože žádná podobná se dlouho neudála. Pro ty si musíme sáhnout hluboko do minulosti: kolaps Říma pod stěhováním národů, výměna obyvatel invazemi Evropanů v Americe – a historie islámského dobývání předchozích civilizací (Byzanc, Persie, Afghánistán, části Indie). Znalost historie nás může probudit k realistické představě, čemu vlastně čelíme. Mezi střety civilizací, mnohdy občasnými a dočasnými, je nápadná jedna konsistence: islám se už 1400 let snaží zlikvidovat západní civilizaci. Dosud ji musel dobývat střetem armád na jejích okrajích a dobýváním vojenským (Západ kdysi byl i Turecko, Sýrie a celá severní Afrika), dnes se dostal snadno hluboko do útrob jejích posledních zbytků, tedy Evropy, a přebírá ji zevnitř. Za naší ochotné a vydatné spolupráce. Ta je následkem ztráty víry v jedinečnost naší civilizace, kterou vytvořila a pár tisíciletí dokázala obnovovat „ideálně namíchaná směs víry v pokrok, racionality, soucitu a reprodukční svobody“. Na rozdíl od jiných civilizací, které vznikaly a zanikaly tím, že ty silnější vstřebávaly ty slabší, Západ se místo neustálého soupeření s jinými, díky poměrně úspěšné obraně svých okrajů, měl čas věnovat se zlepšování a experimentování, filosofickému, politickému, vědeckému, technickému, sociálnímu, zdravotnímu.
Náš mozek vygumovává nepohodlná fakta, proto tolik z nás krizi nevnímá nebo zapírá.
A teď mu hrozí, že se všemi úspěchy a výdobytky bude převálcován civilizací, která zůstala zakonzervovaná v 8. století. Jeho porážka by byla katastrofou pro celý svět. Jeho ohrožení bylo vždy způsobeno vymýšlením ideologií ignorujících nebo nenávidících realitu. Ideologie antirealitní multikulturní sebenenávisti v kombinaci s čirou a antirealitní nenávistí islámskou je smrtelný koktejl, navíc s rizikem zbraní hromadného ničení padnoucích do rukou nihilistických fanatiků. Vyvracení antirealitních ideologií je ztráta času, je potřeba narušit mocenské postavení těch, kdo je prosazují.
K tomu však si potřebujeme jasně identifikovat, co je realita a co ideologie. Pomůže nám k tomu schopnost rozlišovat mezi třemi typy tvrzení. 1. Ta, která jsou doložená fakty. 2. Ta, která jsou v rozporu s fakty. 3. A ta, o jejichž pravdivosti nejsme schopni rozhodnout. Na těchto třech se stavějí silné argumenty. Ostatními tvrzeními je lépe se nezabývat, jen zamlžují.
Kapitolu po kapitole píše formou vědeckého pojednání, ale stylem téměř detektivkovsky čtivým, udržujícím nás v napětí a zvědavosti.
Krize sebedestrukce Západu probíhá souběžně a propleteně ve všech oborech lidské činnosti od vzdělání, politiky a informací po finance, sexualitu a vojenství, oslabení pudu sebezáchovy a ztráty morální orientace, vrcholící v nezájmu o plození a výchovu dětí. A zde si Hampl dává práci vyjmenovat několik desítek oborů, s nálezem pro přežití civilizace naprosto kritickým: „Poprvé je tu generace, která není fyzicky schopná zajistit obranu svých zemí.“
Po sestavení celého viditelného spletence mu vychází, že takto komplexní krize nemůže být dílem nějakého skupinového spiknutí, neboť žádná skupina by toho tolik nezvládla. Ale objevuje mechanismus společenské destrukce, jímž je byrokracie propletená do všech úrovní, od nejvyšších finančních a průmyslových elit po posledního obecního úředníka. A tu vnímá jako živý a neustále rostoucí samotvorný organismus rdousící přirozenou kreativitu, dnes posilovaný a zrychlovaný počítačovou technologií do nebývalých a všudypřítomných detailů a do všech koutů planety. Ten si vytváří vlastní svět, oddělený od ostatního obyvatelstva a žijící vymýšlením stále komplexnějších pravidel a regulací, příkazů a zákazů, dávajících zdání, že jsou řízené nějakým spiknutím, ale ve skutečnosti generovaných samotnou setrvačností byrokratické sítě. Zde Hampl objevuje větší nebezpečí než i to nejmocnější spiknutí, protože „neexistuje žádné centrum zla, jehož zničením by byla civilizace zachráněna“.
Zde Hampl objevuje větší nebezpečí než i to nejmocnější spiknutí, protože „neexistuje žádné centrum zla, jehož zničením by byla civilizace zachráněna“.
Ale zachraňovat ji musíme, i kdyby se to mělo nepodařit. My, armáda „mamánků“, proti silné přesile lokálními válkami ostřílených, vírou v nezadržitelné a bohem posvěcené vítězství posilovaných, krutých a bezohledných, námi pohrdajících a nás nenávidějících hrdlořezů, v kolaboraci s nás zrazující, umlčující a odzbrojující vlastní pátou kolonou.
Jsme teprve v polovině třísetstránkové knížky drobného kapesního formátu a koušeme si nehty napětím, jak bude Hampl tuto nerozpletitelnost rozplétat a civilizaci s rukama svázanýma za zády bránit. Ale říct vám to už v recenzi, by bylo jako šeptat vám v polovině zápletky, že vrah je zahradník.
