K mezím naivního libertariánství

Následující text vznikl před několika měsíci, kdy mě asistent Petra Macha navrhl na vyloučení ze Strany svobodných občanů, údajně kvůli šíření nesprávných názorů. Rozhodčí komise tehdy zareagovala zcela profesionálně a návrh smetla ze stolu. Proto z textu vynechávám všechny odkazy na situaci ve straně. Mám nicméně za to, že obecnější poznámky nejsou bez zajímavosti.

Vztah mezi soukromým vlastnictvím a občanskými svobodami

Liberálové odjakživa věří, že existuje souvislosti mezi ochranou soukromého vlastnictví a ochranou osobní svobody. Na druhou stranu víme o situacích, kdy je zcela zjevné, že ochrana soukromého vlastnictví vede k otroctví, nikoliv ke svobodě. Jak je to možné?

Podle mého názoru je problém v tom, že naše definice „soukromého vlastnictví“ je nepřesná. K tomu ukazuje i skutečnost, že definice soukromého vlastnictví se během evropských dějin měnila a že podstatná část toho, co je označováno jako „soukromý sektor“ v současné době, by v minulých staletích nemohlo být označeno za soukromé.

V této souvislosti je zapotřebí si uvědomovat, že vlastnictví je jen typem nepsané smlouvy – mezi vlastníkem a mezi tím, kdo jeho vlastnictví respektuje. Protože se jedná o smlouvu a jejím vypovězením kteroukoliv stranou by institut soukromého vlastnictví fakticky zanikl, musí být smlouva zvaná vlastnictví v každé generaci potvrzována a znovu musí být vyjednáváno její vymezení. Zejména ve dvou směrech:

Vlastnictví je jen typem nepsané smlouvy – mezi vlastníkem a mezi tím, kdo jeho vlastnictví respektuje.

Za prvé. Co může být předmětem vlastnictví. Je možné vlastnit jiného člověka? Je možné vlastnitpůdu? Je možné vlastnit nápad?

Za druhé. Jak jsou vymezena práva vlastníka. Mohu ze svého pozemku vyhnat bezdomovce? Mám právo jej oplotit? Pokud vlastním člověka, mohu jej usmrtit? Pokud vlastním zvíře, mohu jej týrat?

O tom všem je zapotřebí přemýšlet a nespokojit se s jednoduchými odpověďmi.

Role korporací

Už Joseph Schumpeter ukázal, že masivní výskyt korporací je neslučitelný s přežitím kapitalismu. Ovládnou-li ekonomiku korporace, končí kapitalismus, končí demokracie, končí občanské svobody. Ostatně, korporace není kapitalistickým podnikem v běžném významu toho slova. V 80.letech Peter Drucker doložil Schumpeterovy teze na empirickém materiálu. To vyvolává zejména dvě otázky:

Ovládnou-li ekonomiku korporace, končí kapitalismus, končí demokracie, končí občanské svobody.

Za prvé. Kde se korporace berou. Je empirickým faktem, že korporace vznikají a rostou zpravidla ve vysoce regulovaných prostředích s aktivním státem. Na otevřených trzích vznikají jen vzácně a zpravidla nemají dlouhý život. Vysvětlení tohoto jevu je velmi snadné. Regulace zvyšují náklady vstupu na trh, takže korporace nemusí čelit konkurenci nových dynamických firem.

Za druhé. Jak je možné zmírnit škody, které s korporacemi souvisí. Vytváření speciální legislativy a speciálních regulačních úřadů totiž zpravidla vede k tomu, že regulovaná korporace tento úřad ovládne a začne jej využívat ve svůj prospěch, proti malým konkurentům. To dobře ukázal Milton Friedman. Jsou nicméně případy, kdy se podaří najít takovou kombinaci opatření, kdy nerovnost podmínek (daň z velikosti a další opatření) vedou k růstu ekonomické výkonnosti i lidské svobody. To lze demonstrovat na příkladu českého pivovarnictví.

Kdo je subjektem občanských svobod

Většinu evropských dějin tomu bylo tak, že ochraně života, osobní svobody a vlastnictví se těšila jen část obyvatel. To je celkem logické. Ochrana občanských svobod je spojena se značnými náklady a státy prostě neměly dostatečné prostředky. Nebo státy tyto prostředky měly a věnovaly je na jiné účely.

Někteří libertariáni to neradi slyší, ale je empirickým faktem, že ochrana občanských svobod úzce souvisí s majetkovou rovností. Neznáme žádný historický případ společnosti, která by dokázala spojit respektování občanských svobod s dramatickými rozdíly v majetku. Patří-li většina majetku drobným farmářům, mají vlastníci zájem na tom, aby výnosy vlastnictví byly využívány k ochraně svobody všech. Patří-li většina majetku malé skupině, má tato skupina zájem, aby byl výnosy využíván ke zcela jiným účelům než ochrana svobody ostatních. Místo toho mohou být třeba stavěny pyramidy.

Neznáme žádný historický případ společnosti, která by dokázala spojit respektování občanských svobod s dramatickými rozdíly v majetku.

Západní konsensus postupně dospěl k tomu, že stát je schopen a je povinen chránit občanské svobody (život, osobní svoboda, majetek) všech svých občanů. V současné době je zejména na levici tendence tento okruh dále rozšiřovat, a to v několika směrech:

a) Zahrnout i jiné než lidské bytosti

b) Zahrnout i lidi, kteří nejsou občany státu

c) Zahrnout i právnické osoby.

Pokládám tyto požadavky za velmi nebezpečné. Je-li občanem úplně všechno, není občanem nikdo. Občanství přestává být privilegiem, lidé ztrácejí zájem jej bránit, stát není schopen vyčlenit dostatek prostředků na jeho obranu a svobody zanikají.

V diskuzích jsme narazili v první řadě na následující problém: Pokud si koupím akcii nějaké korporace, předávám jí tím občanské svobody podobně jako Pygmalion vdechl život soše? Získává tím korporace právo na účast ve volbách, ochranu majetku, svobodný projev atd.? A pokud korporace skutečně získává občanské svobody, může je stejným způsobem předat dalším subjektům?

Jsou to otázky velmi nesnadné a nabývají na naléhavosti zejména s tím, jak se některé korporace stávají mocenskou základnou pro likvidaci občanských svobod v České republice. Dokážeme občanské svobody ubránit bez jejich likvidace? Je tato likvidace přípustná?

Pokud si koupím akcii nějaké korporace, předávám jí tím občanské svobody podobně jako Pygmalion vdechl život soše?

Ochrana hranic

Nikdy v evropských dějinách nebyly skupiny zdravých mužů vojenského věku pokládány za uprchlíky. Dnes jsme v situaci, kdy neomarxističtí lovci státní podpory požadují takovou redefinici pojmu „uprchlík“, aby takové skupiny pokryla. Odmítám se tomuto požadavku politické korektnosti podřídit.

Nicméně i kdybychom takovou změnu definice slova „uprchlík“ připustili, není tím dotčeno právo a povinnost vlád evropských zemí chránit své hranice, a to i s použitím síly. Jak jsem ukázal v článku Co s údajnými uprchlíky a ochranou hranic, rezignace na tuto povinnost by znamenala také zánik občanských svobod. Luboš Zálom dokonce ukázal, že z čistě libertariánských pozic by bylo logické používání síly při ochraně hranic preferovat, a to z toho důvodu, že se jedná o variantu s nejnižšími náklady na daňové poplatníky.

Závěrem

Za všemi těmi otázkami se skrývá společný problém.  Situace v Evropě se změnila a ekonomické libertariánství, pro které je člověk jen položkou v ekonomické kalkulaci, na to nemá žádnou odpověď. Dobrou ani špatnou, vůbec žádnou. Na Národohospodářské fakultě se nevyučuje o tématech typu psychologie náboženství a někteří lidé je nedokážou do svého modelu zahrnout. Když se tak stane v rámci diskuzní skupiny, o moc nejde. Když se tak stane ve vedení politické strany (jako momentálně u Svobodných), je to katastrofa pro politickou stranu. Když se takoví lidé dostanou do vedení státu, je to katastrofa pro jeho obyvatele.