O ženách, ženských orgánech a feminismu

Do mrtvol se nekope, ale v případě feminismu mi to nedá. Nejedná se totiž klasickou mrtvolu, ale spíš zombie. Ideologicky ztratil feminismus jakýkoliv obsah (podobně jako v případě radikálně ekologického hnutí, jehož stoupenci se přeorientovali na islám), ale granty proudí dál, takže se dál vypisují akční programy a vytvářejí stohy dokumentů, kterým se musí smát i jejich autorky. (muže feministy nechávám stranou, to je zvláštní druh lidí, který většinou vzbuzuje pohrdání u žen a soucit u mužů, takže ani já nemám to srdce se jim věnovat).

Sázka o ženskou obřízku

Když je po něčem dlouhodobá poptávka, objeví se nabídka, připomněl jsem minule. To pochopitelně platí i o myšlenkových proudech. Takže přibývají levicové intelektuálky, které objevily své islámské kořeny a začínají se prezentovat jako muslimky. Odpovídají tak na poptávku po ženách, které propagují islám a jsou v osobním životě bez jakýchkoliv zábran. Predikuji, že jejich počet rychle poroste. Nová levice si je bude hýčkat a drsní islamisté se blahosklonně usmívají pod vousy, protože vědí, že tyhle nány razí cestu skutečnému islámu.

Nová levice si je bude hýčkat a drsní islamisté se blahosklonně usmívají pod vousy, protože vědí, že tyhle nány razí cestu skutečnému islámu.

Predikuji také, že postupně dojde k přitahování otěží, takže příslušnice center gender studies se začnou zahalovat (nošení hidžábu propagují některé feministky už dnes) a že přijdou s teorií, podle níž je klitoris sexistická záležitost a moderní žena musí být od něj osvobozena. Do evropských projektů vyrovnání šancí bude zahrnuto i provádění ženské obřízky. Predikuji, že tak kolem roku 2020 – dění kolem islámu totiž neustále zrychluje.

Následně v diskuzi jsem uzavřel sázku, která bude vyhodnocena v roce 2020.

Feminismus intelektuálky proti feminismu selek

Ono totiž, když se podíváme podrobněji, všimneme si, že ve feminismu nejde ani tak o práva žen, jako spíš o přesvědčení, že různí lidé jsou různě hodnotní. Postupuje se v tomto pořadí.

1) muslim je víc než nemuslim,
2) při rovnosti náboženství znamená víc ten, kdo se drží neevropské kultury,
3) při rovnosti kultur rozhoduje pohlavní orientace (heterosexuální lidé jsou pokládáni za nižší kategorii),
4) a teprve při rovnosti náboženství, kultur a sexuální orientace se dostávají ke slovu práva žen.

Proto se ani nemůžeme divit tomu, že 70% amerických žen tvrdí, že nejsou feministkami a podstatná část z nich pokládá takové označení za krajně urážlivé.

Proto se ani nemůžeme divit tomu, že 70% amerických žen tvrdí, že nejsou feministkami a podstatná část z nich pokládá takové označení za krajně urážlivé. A to navzdory tomu, že feminismus nemá jen svou temnou stranu, ale i stranu světlou. Tvrdí to alespoň vynikající americká socioložka Christina Hoff Sommersová, která se problematice ženských hnutí věnuje už desítky let. V loňském roce vydala knihu Freedom Feminism, v níž ukazuje, že v USA vždy existovala dvě alternativní hnutí za ženská práva. Vedle marxistického feminismu, který se snaží zničit společnost a který se těší podpoře jen mezi úzkou vrstvou intelektuálek, však existuje méně viditelné nicméně masové ženské hnutí, které je prorodinné, nestaví ženy proti mužům a místo sociálního inženýrství volá po skutečné svobodě – včetně možnosti volit mezi kariérou a rodinou.“

Když se nesmí mluvit o zdraví

Není to jen americká záležitost. V České republice se relativně nedávno zformovalo sdružení Naštvané matky, které americkým ženským konzervativním hnutím odpovídá. Jsem z jejich vzniku nadšený nejen proto, že jsou hezké a chytré, ale hlavně proto, že když se ženské začínají angažovat v politice, zpravidla začíná jít do tuhého. Chlapi si dají pár piv a mají názor na všechno – od Krymu přes Tibet až po mimozemšťany. Rozeberou to, pohádají se a pak se z toho vyspí. Ženské se o ty věci začínají zajímat, až když dojde na jejich životy a jejich rodiny. Ale když už se rozhýbají, je to vážné (feministky nepočítám).

Ženské se o politiku začínají zajímat, až když dojde na jejich životy a jejich rodiny. Ale když už se rozhýbají, je to vážné (feministky nepočítám).

Není divu, že se jejich zakladatelka Eva Hrindová (na fotografii nahoře vpravo) stala v posledních týdnech terčem hnusné a nenávistné kampaně radikální levice. Záminkou se stalo její vyjádření k velmi kontroverzní kampani jedné profesionální aktivistky. Paní Hrindová připomněla, že pokud chce někdo varovat před rakovinou děložního čípku, neměl by skrývat, že existuje něco jako zdravý životní styl. Má k tomu co říct, zdravým životním stylem je profesionálně zabývá už řadu let a je také spoluautorkou knihy Jak poznat, kdy je čas na návštěvu gynekologa. Přesto o ní musel každý 20-letý fracek napsat, že je pověrčivá čarodějnice a ničemu nerozumí.

Jenže ať se budou snažit sebevíc, je tam jeden obrovský rozdíl, který nikdy nemůžou překonat. Naštvaná matka budí úctu a respekt. Fracek naštvaný, že mu rodiče nekoupili iPhone nebo že dospělá paní napsala pravdu o jeho oblíbeném idolu, ten může budit nejrůznější škálu emocí od pohrdání až po probouzení odvěkého fackovacího reflexu. Mimochodem, znovu to potvrzuje, jak málo záleží na ideologii. Marxistický fracek jako katolický fracek jako libertariánský fracek.

…znovu se potvrzuje, jak málo záleží na ideologii. Marxistický fracek jako katolický fracek jako libertariánský fracek.

Výstřihy a minisukně jako nástroj třídního boje

A na závěr ještě něco o tématu, které si nedokáže odepřít žádný muž, když píše o ženských záležitostech. Jak je všeobecně známo, místopředsedkyně pražských Svobodných Ester Kaplánková se svlékla na protest proti vysokým daním. K tomu se nemíním vyjadřovat, to je záležitost paní Kaplanové a jejího manžela. Zajímavější ale byla hysterická reakce funkcionářky ČSSD Ivany Recmanové v deníku Referendum. Potvrzuje to, že není nic, co by feministky nenáviděly tak zběsile jako ženy, co jsou na chlapy nebo co jsou rodinné typy (nebo obojí najednou  🙂 ).

Jenže pro Hampla je každá záležitost především záležitostí třídní. Včetně debaty o sexu ve veřejném prostoru. Jak jsem před časem připomněl„zatímco dcera dojičky asi nebude schopna soutěžit s dcerou ministryně v cílevědomosti ani analytických schopnostech, bez větších problémů se jí vyrovná ve schopnosti rozepnout si na blůzičce knoflík navíc. Při bližším pohledu je problém samozřejmě o něco složitější. Žena z vyšší vrstvy je zpravidla schopna své půvaby chytřeji využívat a je také schopna je lépe rozvíjet a déle udržet. Nepřiměřená obezita se kupříkladu hromadí převážně v nižších třídách a padesátiletá uklízečka obvykle nemůže soutěžit se stejně starou ředitelkou ani co do fyzické přitažlivosti. Ale přesto platí, že jsme narazili na jednu z mála oblastí, kde může být třídní bariéra relativně snadno překonána.“ Takže všechny ty řečičky o tom, že nemá být vnímána jako sexuální objekt, jsou jen dovednou metodou, jak hezkým chudým holkám zabránit, aby zlepšily své postavení.

Není to až tak originální myšlenka. Mnohem lépe ji rozpracovala profesorka Hakimová ve své teorii erotického kapitálu, jejíž studium určitě doporučuju. Ale o tom až někdy příště.

Publikováno na www.literarky.cz