O kořenech moderního fundamentalismu

Když se dnes vracíme k životu a smrti Jana Husa a k událostem, které po jeho smrti následovaly, nabízí se srovnání husitského fundamentalismu s dnešním Islámským státem a podobnými skupinami. Jako bychom si část dějin procházeli znovu. To nás může znovu vést k tomu, abychom se otázce náboženského násilí a fundamentalismu (což, jak dále ukážeme, nemusí spolu nutně souviset) věnovali hlouběji a pokusili se lépe pochopit mechanismy, které vedou k jejich vzniku.

Proč naše mysl není připravena pochopit islám

Po událostech posledních let a měsíců nám pochopitelně naskočí fundamentalismus islámský. Na světě žije asi 1,5 miliardy muslimů, z toho jen nepatrnou část tvoří radikálové. Shodou okolností jsou to většinu právě ti, kdo jsou v kontaktu s námi.

Proč máme zrovna my takovou smůlu? To vede k lepší otázce, cože to děláme špatně, že se z těch muslimů, kteří s námi mají co do činění, stávají fundamentalisté.  A předesílám, že odpovědí určitě nejsou zbytečné a hloupé vojenské zásahy proti jejich zemím, ty by měly vyvolávat spíše nacionalismus.

Cože to děláme špatně, že se z těch muslimů, kteří s námi mají co do činění, stávají fundamentalisté?

Hypotéza první. Radikalizace muslimů je důsledkem sociálního vyloučení, diskriminace, ekonomického neúspěchu apod.  To je teorie na první pohled lákavá, ale nedokáže vysvětlit přítomnost zámožných, vzdělaných a úspěšných lidí ve fundamentalistických skupinách.

Hypotéza druhá. Radikalizace muslimů je důsledkem příliš štědrého systému sociálních podpor. I když si lze představit, že v jednotlivých případech může hrát roli situace, kdy mladý muž žijící z podpory nemá celé dny co na práci, je zjevné, že radikální imámové si dokážou obstarat peníze i z jiných zdrojů a významná část radikálních duchovních z podpor nikdy nežila. Existuje i řada dalších zdrojů, jak bojovníkům pokrýt náklady živobytí – od obchodu s drogami přes islámské dobročinné nadace až dary z arabských zemí.

Ostatně, když se podíváte do prací autorů z okruhu Mises Institutu, kteří tuto teorii razí, můžete si všimnou, že se snaží spíše prosadit názor, že islámský fundamentalismu jako jev neexistuje, než ho vysvětlit. V myšlení, kde je člověk především průsečíkem nabídkové a poptávkové křivky, není pro tak složité jevy místo.

Hypotéza třetí. Radikalizace muslimů je důsledkem cílevědomé snahy vyvíjené vládami Saudské Arábie a dalších arabských států. Tato odpověď může dávat částečné vysvětlení, nicméně nedokáže objasnit, proč se tyto snahy setkávají s tak pronikavým úspěchem.

Pohybujeme se v rámci určitého životního diskurzu a jsme schopni pojmout záležitosti, které mají v rámci tohoto diskurzu smysl. Ostatní vytěsňujeme.

Zcela jistě narážíme na hlubší deficit našeho myšlení. Pohybujeme se v rámci určitého životního diskurzu a jsme schopni pojmout záležitosti, které mají v rámci tohoto diskurzu smysl. Ostatní vytěsňujeme. Jevy, se kterými nemáme zkušenost už po několik generací, pro nás prostě neexistují. Pohled na vousatého muže útočícího s výkřikem „Alláh je veliký“ je mimo náš diskurz.  Nedokážeme jej přijmout. Možná ještě tak Jehovisty postávající na nároží s letáčky nebo šarvátky před potratovou klinikou… ale skutečná náboženská válka se do našeho myšlení nevejde.

Sourozenci relativismus a fundamentalismus

Pak je ještě jiná možnost. Analyzovat fundamentalismus jako samostatný fenomén, který se může týkat všech náboženství, a vlastně nejen jich. Svět již prošel i érou ateistického fundamentalismu s vyhlazovacími tábory a větším počtem umučených, než kolik dokázala usmrtit jakákoliv inkvizice. Fundamentalismus je tak jevem, který je pro nás o něco snadnější k uchopení.

Na otázku, kde se fundamentalismus bere, se pokusila začátkem 90. let minulého století odpovědět skupina amerických sociologů. Hlavní zjištění pak byla publikována v knize Between Relativism and Fundamentalism (editorem byl Peter L. Berger).  Všímají si toho, že fundamentalismus vzniká vždy na pomezí dvou kultur. „Relativismus a fundamentalismus patří k sobě, jsou nerozlučně spojeny.“ Běžné udržování tradičního obrazu světa nevede k náboženské horlivosti, nýbrž k vlažnosti. Je-li vše samozřejmé, není důvod se tím příliš zabývat. Pokud je tento tradiční obraz zpochybněn, rodí se reakce – fundamentalismus.

Relativismus a fundamentalismus patří k sobě, jsou nerozlučně spojeny.

Iránci si museli zvykat na šokující záběry mladých žen s evropským oblékáním a chováním.  Následovala islámská revoluce. Katolíci se v 16. století ocitli ve světě, kde protestantismus už nebyl záležitostí okrajových sekt, ale velkým náboženstvím. Následoval Tridentský koncil a století náboženských válek.

Rozbitý svět v naší hlavě

Za tím vším je mysl, která se musí vypořádat s fragmentovaným obrazem světa, vysvětluje profesor Berger. Člověk se každý den setkává s lidmi, kteří narušují jeho představu o světě. A v této situaci existuje jen omezený počet řešení:

• Konverze, tedy přechod k jinému myšlenkovému systému. Na své dosavadní přesvědčení pak člověk zpětně pohlíží s úsměvem jako na dobu nedospělosti.
• Fundamentalismus ve smyslu agrese. Člověk se vrátí ke kořenům, začne pečlivě číst posvátné texty a přijme nové poslání – zničení alternativních výkladů světa, respektive jejich nositelů. Zvláště, když ho k tomu ty texty explicitně vybízejí.
• Fundamentalismus ve smyslu vybudování vnitřního světa, kam se může uchýlit a utěšovat se pomyšlením, že okolní svět je zvrácený, ztracený a odsouzený ke zkáze.

Berger a jeho kolegové tak rozbíjejí pohled naivního multikulturalismu, podle nějž mohou lidé s naprosto rozdílnými hodnotovými systémy a přístupem k životu žít pokojně vedle sebe. Lidská mysl není něčeho takového schopná.  Ostatně, když se podíváme podrobněji na různé pokusy o mezináboženský dialog či parlamenty světových náboženství, vidíme, že společným jmenovatelem je fakticky spíše spíše moderní intelektuálský marxismus (příslušníci všech náboženství studovali na podobných univerzitách) než nějaký náboženský postoj.

Berger a jeho kolegové tak rozbíjejí pohled naivního multikulturalismu, podle nějž mohou lidé s naprosto rozdílnými hodnotovými systémy a přístupem k životu žít pokojně vedle sebe.

Jak ukazuje americký příklad, je možné, aby po určité vlně konfliktů vznikla nová verze náboženského (či ateistického) myšlení, které bude nějak počítat s existencí dalších myšlenkových směrů. Proto jsou severoameričtí katolíci tak jiní než katolíci evropští.  Nicméně něco takového není samozřejmost a máme jen omezená počet historických příkladů takového vývoje. Kritický pozorovatel by dokonce možná řekl, že příchod do USA fakticky znamenal konverzi a převzetí nového náboženství, v němž hrají významnou roli svoboda, demokracie, podnikavost a honba za ziskem.

Kdy budeme schopni žít v míru?

Náš dnešní problém spočívá v tom, že příchod do Evropy nestaví příchozí před povinnost konvertovat k jinému systému hodnot. Rozhraní civilizací tak plodí stále násilnější fundamentalismus. Ústupky ani granty nepomohou, řešíme spor o základní obraz světa.

Závěry, které z toho pro náš vztah k muslimům (a jejich vztah k nám) vyplývají, jsou poměrně depresivní.  Kdy budeme schopni žít společně v míru?

1. Pokud vznikne nějaká podoba islámu, která bude kompatibilní s naším obrazem světa. Fakticky to znamená, že by se muslimové měli vzdát svých hodnot, udělat ze svého náboženství folklórní záležitost a veškerá etická a politická ustavení koránu začít chápat symbolicky.
2. Nebo když zmizí to, co zpochybňuje islámský obraz světa, relativizuje jej a vyvolává fundamentalismus. To fakticky znamená, že z Evropy by mělo zmizet vše neislámské –  od ústav a zákonů před lidové zvyky až po galerie. Respektive vše by mělo být upraveno takovým způsobem, aby to bylo s přijatelném souladu s koránem. Na webu sharia4czech jsme se tak například mohli nedávno dočíst, že sochy na Karlově mostě jsou nepřijatelné, ale mohly by být přemístěny do nějakého uzavřeného křesťanského areálu.

Pak je pravděpodobné, že by se islám neměl vůči čemu vymezovat a po jedné či dvou generacích opět nabral poněkud umírněnější podoby.

Naši prapředci by nejspíš měli za to, že v současné situaci existují pro evropské společnosti jen dvě možnosti: bojovat nebo se podřídit. Ale taková volba není součástí intelektuálního diskurzu na začátku 21. století.

I když, po dění posledních měsíců se zdá, že se to může změnit a že tupá rezignovaná Evropa je minulostí. Přinejmenším v některých zemích.

Publikováno v Literárních novinách v červenci 2015