Jan Hofírek: Recenze knihy Cesta z nevolnictví

Existuje ještě naděje na změnu společenského vývoje, nebo je vítězství liberálně demokratického fašismu už jen otázkou času?

Někdy se stává, že člověk čte nějakou knížku a hlavou mu jaksi samy od sebe začnou vířit nejrůznější myšlenky, vzpomínky či asociace, které ho zavedou třeba i hodně daleko. Bývá tomu tak nejčastěji v případě poetické literatury, ovšem zmíněný efekt se může dostavit (mluvím teď z vlastní zkušenosti poté, co jsem si přečetl nový bestseller Petra Hampla) i u sociologického spisu. Asi nemusím zdůrazňovat, že Cesta z nevolnictví je opět brilantní analýzou současného liberálně demokratického marasmu, doplněnou o pátrání po příčinách, jež k této tragédii vedly, jakož i o nástin možného budoucího vývoje. Na Hamplovu knihu již byla napsána řada recenzí a přidávat další by tudíž nemělo valný smysl. Spíše se chci nad ní zamyslet po vzoru výše uvedeného „modelu“ a napsat, co mi při její četbě procházelo myslí.

Cesta z nevolnictví je opět brilantní analýzou současného liberálně demokratického marasmu, doplněnou o pátrání po příčinách.

Často dnes slýcháme názor, jestli jsme v listopadu 1989 nezvonili klíči na náměstí zbytečně, resp. zda „za komunistů“ nebylo líp. Je smutné, že po třiceti letech demokracie jsme to dopracovali do stavu, kdy si takovéto otázky vlastně musíme klást, protože dnešní formálně demokratický, ve skutečnosti však oligarchicko-plutokratický režim se od toho minulého odlišuje stále méně. Znovu tu máme jedinou oficiální „pravdu“, do omrzení omílanou prodejnými agitpropčíky z mainstreamových médií, opět se vede „boj s vnitřními nepřáteli“ (jimiž jsou dnes lidé se zdravým selským rozumem, nezblbnutí bláboly o stovkách pohlaví a užitečností muslimské imigrace), zase se vrátily gumové paragrafy – např. Husákovo pobuřování vystřídala Hamáčkova předsudečná nenávist a tak by se dalo pokračovat ještě hodně dlouho. 

Budiž mi dobře rozuměno – ani v nejmenším neobhajuji minulý režim a mám za nepopiratelné, že se dnes v mnoha ohledech máme lépe. Irituje mne však, že pro určité společenské skupiny se životní podmínky spíše zhoršily a není to rozhodně tím, že by tito lidé byli méně schopní či iniciativní. Jejich nezáviděníhodnou situaci má na svědomí gigantický byrokratický aparát, který je doslova dusí a nedovoluje jim svobodně realizovat své plány. Jeden příklad za všechny – žiji na vesnici a tudíž velmi dobře vím, jakým martýriem si tady musí projít každý, kdo si chce postavit rodinný dům. Stavební úřady dělají všechno možné, aby takovýmto odvážlivcům (a skoro bych řekl sebevrahům) házely pod nohy co nejvíce klacků a trestaly je… za co vlastně? Pokud se tito lidé dozví, že za komunistů stát soukromé stavebníky podporoval a dokonce jim poskytoval nenávratné půjčky až do výše poloviny ceny domu, zní jim to jako pohádka. 

Pokud se tito lidé dozví, že za komunistů stát soukromé stavebníky podporoval a dokonce jim poskytoval nenávratné půjčky až do výše…

Podívejme se krátce na oblast školství a proveďme i tady krátké srovnání. Když si odmyslíme jeho marxisticko-leninský charakter, pak tehdejší vzdělávací systém byl kvalitativně na mnohem vyšší úrovni než ten současný. Indoktrinace komunistickými myšlenkami se navíc vyznačovala prvoplánovou primitivností, takže jen málokoho šlo obalamutit do té míry, že by „uvěřil“. Z vlastní zkušenosti rovněž vím, že mezi učiteli bylo tenkrát nemálo jedinců, kteří si o socialismu mysleli své a nebáli se to dávat najevo. Vzpomínám si  např. na učitelku hudební výchovy (jmenovala se Jana Maderová), jež jako členka renomovaného pěveckého souboru navštívila USA a po návratu nám vyprávěla o tamější vysoké životní úrovni s takovým nadšením, že pokud snad byl ve třídě nějaký Pavlík Morozov, pak ze svého idealismu nejspíš rychle vystřízlivěl. Jiný skvělý kantor (Jiří Pernes) vyučoval svůj obor (dějepis) politicky zcela „nekorektně“ a z učebních osnov, poplatných režimní ideologii, si dělával legraci. Bylo by něco takového možné dnes? Asi sotva. Já si aspoň nedovedu představit učitele, který se netají svým protimigrantským postojem, odmítá genderismus a multikulturalismus a mluví před žáky „nevhodně“ o Evropské unii. V dnešní liberálně-demokratické době by byl takový „podvratný živel“ (tedy xenofobní extrémista) na základě udání bdělého pomocníka Veřejné bezpečnosti (aktivisty z Evropských hodnot) co nejrychleji odejit (přičemž jeho vyděšení kolegové by se ho nejenže ani slovem nezastali, ale v odsuzující petici by se od něj naopak co nejrozhodněji distancovali).

Já si aspoň nedovedu představit učitele, který se netají svým protimigrantským postojem, odmítá genderismus a multikulturalismus…

Tím se dostáváme k dalšímu společensko-morálnímu excesu, jímž liberální demokraté zasvinili náš malý český dvorek. Mediální prostor zcela ovládli exponenti všelijakých politických neziskovek a pořádají doslova hony na neevropské, proruské, homofobní a protimuslimské názory a jejich nositele. Špehování a udávání „nepřátel lidu“ (proruských dezinformátorů) dosáhlo rozměrů, za jaké by se nemusela stydět ani Státní bezpečnost. Většina lidí si uvědomuje, že otevřeně vyjadřovat své názory znamená koledovat si o problémy a tak raději mlčí (došlo to už tak daleko, že dokonce zaměstnavatelé chtějí mít ve svých firmách lidi s „uvědomělým poměrem k lidově-demokratickému zřízení“ a za tímto účelem si o nich shromažďují informace prohlížením jejich facebookových profilů atd.

Existuje nějaká šance na zvrácení vítězného postupu liberálních ultralevičáků? Tady je nejdříve nutné připomenout si jednu věc – jakkoli se komunisté snažili o vychování „nového socialistického člověka“, byli to nakonec právě tito „jejich“ studenti, kteří režim svrhli. Toto si velmi dobře uvědomují dnešní „pokrokáři“ a jdou na to jinak a ze svého zvráceného úhlu pohledu podle všeho i „úspěšněji“ – našli si spojence na MŠMT, infiltrovali se do škol, zastrašili ředitele a zřizovatele a prostřednictvím všelijakých pseudomorálních „výukových programů“ chtějí i oni vychovat nového člověka. Měl by jím být hedonistický a sexuálně zvrácený jedinec bez elementárních mravních zásad, schopný jakékoli špatnosti ve jménu budoucího multikulturního ráje (všimněme si, že právě z takto „vychovaných“ adolescentů se rekrutují facebookoví udavači, propagátoři homosexualismu, podporovatelé nelegální migrace a podobné existence). Je za takovéto situace možné, aby současným „výchovně-vzdělávacím procesem“ prošel někdo bez duševní a psychické úhony?

Většina lidí si uvědomuje, že otevřeně vyjadřovat své názory znamená koledovat si o problémy.

Tady se chci vrátit ke knize Cesta z nevolnictví, jejíž název dokazuje, že Petr Hampl je v tomto směru optimista. Jedna z kapitol má název O mladých lidech, kteří se nenechali semlít a přináší řadu důkazů o tom, že zkazit všechny děti se havloidům nedaří a že lži a demagogie se občas míjí účinkem. Ať už je to dáno dobrým rodinným zázemím (mnozí rodiče dnes děti do škol raději neposílají a učí je doma), učiteli, kteří si přes všechen nátlak a výhrůžky zachovali rovnou páteř, existencí organizací, bránících děti před „výchovnými“ predátory či ještě něčím jiným,  jisté je, že zlu liberální demokracie je možné úspěšně vzdorovat.

Přečtěte si o tom knihu Petra Hampla – věřím, že jí budete nadšeni stejně jako já!  

Publikováno na autorově blogu Knižní recenze etc.