Druhý pohled z 28.11.: O výstavných městech

Včera jsem zmiňoval Budilovu poznámku o chybějící kognitivní síle, dnes přidávám jeho druhý postřeh ze stejné přednášky. V dějinách tomu typicky bývá tak, že když jsou na státy a říše na vrcholu svých schopností, jejich velká města jsou poněkud omšelá, zanedbaná a působí chaoticky. To proto, že většinu prostředků dávají do výrobních kapacit, vývoje nových technologií nebo třeba výcviku armád.

Výstavná města s architektonickými klenoty vznikají častěji až v další fázi, kdy se reálná tvorba hodnot přesunula jinam a státy žijí spíše z rentiérství a velké minulosti. Je to fáze, která je časově omezená. Pochopitelně.

Profesor Budil to ukázal na několika příkladech od středověku po 19. století.

A já si vzpomněl na 90. léta, kdy se zavíraly fabriky a výzkumné ústavy, kdy byly opuštěny plány na stavbu další jaderné elektrárny a kdy jsme měli pocit, že bohatneme, protože na pražských domech byly opravené fasády a vyrůstala elegantní kancelářská centra. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že krásné nablýskané fasády jsou příznakem úpadku, byl bych ho pokládal za idiota. Je přece na první pohled jasné, že je to nesmysl. O pár desítek let později vím, že když je něco příliš jasné, je dobrý být zdrženlivý.

Připomínám, že běžní návštěvníci webu mají přístup jen k ořezané verzi těchto úvah. Plnou verzi si můžete pořídit tady.